Ona, on... a překážka (2)

Začala se zuřivě bránit. Muž ji však velkou silou přimáčkl k zemi a zašeptal jí těsně u obličeje: „To jsem já, přestaň!“ Poznala ten hlas. Byl to on! Isorik. Nezmohla se na slovo. Během chvíle ji zbavil okovů. Připadala si jako ve snu, ovšem jen chvíli.

Vzpamatovala se a pokusila se postavit, když ji zvedal. Málem by upadla, kdyby ji nepřidržoval. Chtěla se od něj odtáhnout, nepřála si, aby ji viděl v takovém stavu, ale on to nedovolil. Přehodil přes ni tmavý plášť a vlekl ji potemnělou chodbou pryč.¨

Strážci spali, hádala, že ne obyčejným spánkem, a ostatní vězni byli zcela apatičtí, nevšímali si jich. Uličky města byly ztichlé. Nikde nikdo. Měli štěstí. Došli až k hradbám. Isorik tam nikým nepozorován omráčil dva vojáky a poté ji spustil z hradeb na připraveném provaze, sám ji chvíli poté následoval. Přeběhli kousek louky a vstoupili do potoka. Studená voda jí ochladila travou rozsekaná chodidla. Střevíčky musely zůstat ve vězení. Hezká památka pro Jalena, pomyslela si. Pokud je ovšem nechytí… Čekala ho na inspekci až za tři dny, ale přepoctivý dozorce určitě ohlásí její zmizení hned ráno. Mají sice sedmihodinový náskok, jak ovšem poznala, když Jalen něco chce, nezastaví se před ničím.

Jakmile se dostali k prvním stromům, Isorik zvolnil. Yciké brzy mezi kmeny rozeznala siluetu jeho koně Nariga. Mladík ji vysadil do sedla a lehce se vyhoupl za ní, pobídl oře, a tak vmžiku zmizeli v temnotě lesa. Kdyby je někdo pozoroval, mohl by si myslet, že se prostě na místě vypařili, jako to dělávali čarodějové. Ani Yciké, ani Isorik však kouzla neovládali, pouze jejich rychlost je mohla spasit před Jalenovou mstou.

Jeli až do svítání. Dívka chvílemi upadala do neklidného spánku, zatímco její zachránce bděl. Snažil se ji během jízdy udržet v sedle a hnal svého koně stále vpřed. Nevěděl, proč tohle vlastně dělá, proč se o ni ještě zajímá, proč se proboha vydal na tuhle cestu. Za to, co mu udělala, by měl plné právo nepromluvit s ní do konce života. Vždycky věděl, že je v ní kus bezcitné, sebestředné ledové královny. Někdy jí z legrace říkal, jaká je to potvora, ale nevěřil, že by se i k němu jednoho dne mohla zachovat jako opravdová mrcha. Kdoví, jak to vůbec všechno bylo… Hořce se pro sebe pousmál. Byl by pro ni udělal první poslední, miloval ji víc než sebe sama a ona z něj učinila totálního pitomce. Heh, a on ji teď přesto unáší z vězení, přičemž může sám přijít o krk. Kvůli ní. Té, jež ho zradila. Nevěděl, zda jeho srdce ve chvíli, kdy si přečetl její poslední dopis, zkamenělo, či zda mu ho kdosi vyrval z hrudi.

Zastavili na kraji lesa. Yciké procitla. Nejraději by Isorika pomáhajícího jí z koně ihned pevně objala a řekla mu, jak je šťastná že tu je a jak moc ho miluje, ale netušila, jak by reagoval. Dosud na ni téměř nepromluvil, nedíval se jí zpříma do očí, skoro, jako by tu nebyla. Nebyla si jistá, co všechno ví. Nechápala, jak se dozvěděl o jejím uvěznění, nevěděla ani, zda zná jeho pravý důvod. Už vůbec jí nebylo jasné, co ho mohlo vést k tomu, že se rozhodl přijít, přesto co mu napsala. Neměla tak ponětí, jak by se k němu měla chovat. Byla zoufalá. Když psala ten dopis, nemyslela si, že ho ještě někdy uvidí, že se mu bude muset zpovídat… Nejraději by mu vše hned vysvětlila, ale bála se, že by ji nevyslechl. Ach, byla přece v tom listu tak přesvědčivá! Unaveně si povzdychla, mlčela však. Doufala, že jí Isorik dá příležitost.

V údolí spatřila potok a vydala se k němu, potřebovala ze sebe konečně udělat člověka. „Yciké,“ zaslechla za sebou. Isorik jí podával čistý šat. Plaše poděkovala a vydala se k vodě. Když se vrátila, Isorik spal. U ohýnku pro ni leželo něco k snědku. Zamyšleně ukusovala a pozorovala spící tvář svého dřívějšího milence. Vzpomínala, jak usínali vedle sebe, jak si v tu chvíli uvědomovala pevnost zlatě hořící nitky spojující jejich srdce, a přála si, být opět v jeho pevném objetí.

„Potkal jsem tvou matku.“ Trhla sebou, když náhle uslyšela jeho hlas. Vzhlédla. „Mluvila se mnou, jakoby se nic nestalo. Nevěděl jsem zprvu, zda se mi nevysmívá, ale vím, že taková není. Neřeklas jí, že jsi mne opustila, ani to, jak ses se mnou k smrti nudila, jak jsi mne využívala, a nevěděla nic ani o tom druhém, či snad těch druhých – vůbec nic“ řekl tvrdě. Otevřela ústa a chtěla něco říct, ale on ji přerušil: „Napsalas jí, že odjíždíš navštívit přítelkyni a nějaký čas se jí neozveš. Byla však velmi zmatená a rozrušená, když jsem jí zhruba přetlumočil, co stálo v mém dopise. Nevěřila, že bys něco takového udělala a chtěla se za tebou okamžitě vydat, jenže od tebe nepřišly žádné další zprávy. Nevěděla, kde tě má hledat a měla strach, že se ti něco stalo. Víš, že ji mám rád. Nevím, co mě to napadlo, ale slíbil jsem jí, že tě najdu. Možná jsem si také myslel, že se ukáže, že vše byl jen nějaký tvůj hloupý, krutý žert, nevím.“

Yciké poslouchala jako bez dechu. V duchu nyní blahořečila svou matku za to, že dokázala, aby si ji Isorik tak oblíbil, i když z toho dříve nebývala příliš nadšená. Díky tomu ji však její milý nyní mohl zachránit a ona má naději vše napravit. „Od tvých přítelkyň se mi podařilo zjistit, že tě ten biskupův chlapeček dal zavřít,“ pokračoval Isorik, „nevím jen – proč?“ Už už znovu otevírala ústa, aby něco řekla, Isorik však znovu promluvil: „Myslím, že moc dobře víš, jak jsi mě ranila, pokud ale nemáš nic, čím by ses ospravedlnila, radši mlč. Zavezu tě domů k matce a budu rád, když už se nikdy neuvidíme.“ Po tvářích jí tiše stékaly slzy, nebyla zvyklá, aby s ní takto mluvil.

Když se konečně vzpamatovala, řekla mu vše podle pravdy. Mlčel. Nedivila se. Nečekala, že by jí mohl odpustit tak rychle, jestli vůbec. Snad jí ani neuvěří. Isorik však náhle prudce vstal, uhasil oheň a začal hbitě sbírat všechny jejich okolo ležící věci, aby je vzápětí naložil na Nariga. „Jestli je vše jak říkáš, nemáme času nazbyt. Ten bídák si pospíší.“ Pomohl jí vstát. Yciké se ulevilo a tvář se jí zvlnila v nepatrném úsměvu – ne, teď už ji nezavrhne.

Navečer toho samého dne dojeli k malé osadě. Nechtěli přespávat v místním hostinci, tam by jejich pronásledovatelé určitě zamířili nejdříve. Nocleh si tedy domluvili raději u chudé rodiny na konci vesnice. Uvelebili se na měkké slámě nahoře ve stodole a malému klučinovi navíc zaplatili, aby pohlídal okolí. Potřebovali se v klidu vyspat. Ještě než usnuli, vykoukla na ně zpoza žebříku klukova kučeravá hlava: „Pane, musíte pryč! Rychle!“ Isorik tasil meč, poslal hošíka pryč a než se k žebříku přiřítil první ozbrojený muž v černé kápi, stihnul vykopnout prkno v zadní stěně stodoly a spustit Yciké na zem.

Jen co špičkami bot nahmatala pevnou půdu pod nohama, vyběhl zpoza rohu tělnatý chlap a vrhl se za ní. Stačila udělat jen pár kroků od stavení a už ji držel za kapuci těsně za krkem. Nemohla dýchat. Nad hlavami se jim však v tom okamžiku ozval praskot a těsně za ně dopadli na zem spolu s několika dalšími prkny dva zápasící. Isorik a onen ozbrojenec v kápi. Chlap smýkl Yciké stranou, ale i tak je padající těla zachytila. Všichni se rázem ocitli na chladné hlíně.

Yciké využila nastalého zmatku a prudce vykopla nohou proti svému přemožiteli a podařilo se jí od něj dostat o něco dál, nebyla však dost daleko. Chytil za kotník a vší silou se ji snažil přitáhnout zpátky k sobě. Isorik se mezitím dostal nad svého nepřítele a zasadil mu smrtelnou ránu. Nato skočil na záda muži chňapajícímu po Yciké a po krátké potyčce ukončil i jeho život. Než však stačili s Yciké vstát, objevili se další dva útočníci. Překvapený Isorik byl raněn na levém rameni. Krvácel. V boji proti dvěma silným válečníkům mu rychle docházely síly. Jednoho z nich se mu podařilo těžce zranit, ale druhý se na něj vrhl s o to větší vervou a brzy se oba váleli v prachu. Nepřátelský voják měl navrch. Ochromená, opodál stojící Yciké vtom jakoby se probrala ze snu a vrhla se pro nůž ležící vedle jednoho z mrtvých vrahů. V následující chvíli ho zasekla do vojákova těla naklánějícího se nad slábnoucím Isorikem. Ozbrojenec se krátce zachvěl. Isorik toho využil. Útočník za chvíli zemřel.

Vyčerpaný Isorik stočil pohled pryč od mrtvého a strnul hrůzou. Deset kroků od něj se tyčil vedle koně další muž. Za vlasy držel Yciké a nad jejím hrdlem se vznášela jeho dýka. Krutě se usmál. „Má drahá, copak, našla sis snad za mě náhradu?“ Yciké mlčela. „Nepředstavíš nás?“ Muž však nemusel nic říkat, Isorik ihned vytušil, s kým má tu čest… Jalen.