I can wait forever - So clumsy

Právě jsem dopsala článek rekapitulující všechno, co se během pár dní dělo, a zveřejnila ho na oficiálních stránkách Tough Improvisation, když někdo zaklepal na dveře mého pokoje. Odložila jsem notebook stranou a šla otevřít.
„Rychle na sebe hoď nějaký kraťasy a triko! André nedaleko našel lunapark, jdeme všichni. Rodiče šli na pláž!“ vběhl do místnosti Hvízdal a plácnul sebou na postel mezi moje rozházené oblečení. Zavřela jsem za ním a s nakrčeným čelem si ho prohlížela.
„To jako myslíš vážně?“
„Vypadám snad, že si dělám legraci?“
„U tebe člověk nikdy neví,“ rozhodila jsem rukama a přešla přímo k němu.
„Co se děje, někde tu jsou tvoji rodiče?“ našpulil pusu a zavřel oči. Odkašlala jsem si.
„Ne, sedíš mi na kraťasech!“ vytáhla jsem zpod něj kus rifloviny a nemohla si nevšimnout, jak se mu na obličeji objevil uražený výraz. A mně zahřál pocit zadostiučinění. Milión ku jedné… Ve prospěch Hvízdala, samozřejmě.
V koupelně jsem se převlékla, párkrát pročísla vlasy hřebenem, do ruky jsem vzala sluneční brýle a doběhli jsme před hotel, kde na nás už všichni čekali. Ano, definitivně pochytávám Hvízdalovy manýry, a to především chození všude pozdě, musela jsem uznat.
V zábavním parku jsme se rozdělili. Můj sourozenec s manželkou a André s Delilah se kamsi vytratili už na začátku, Scotta se Shirley a Phillipem lákalo vyzkoušet pohyblivou lavici a já zase zůstala s Charlesem sama.
„Tak na co si troufáš, Slunce naše jasné?“ zastavil se přede mnou a rozhlížel se kolem.
„Přestaň mi tak říkat!“ strčila jsem do něj, ale jako na potvoru to s ním ani nehnulo. Opět.
„Ty mi můžeš říkat Hvízdal a vymýšlet pro mě další a další přezdívky, jako třeba ta narcistická verze Děda Vševěda, a já nic takovýho nemůžu? Tak to teda ne!“
„Tak to teda jo!“
„Ne!“
„Víš, co? Nechme toho. Hádáme se tady jako malí fracci. Stačí, že v našem fiktivním vztahu je malej parchant jeden,“ vykročila jsem směrem k nějakému strašidelnému hradu. Během vteřiny mě dohnal.
„No, asi bys měla vyrůst, no…“ sjel mě pohledem od hlavy až k patě, což mě namíchlo.
„Nemyslela jsem sebe! Já s nikým páku nehraju!“ zakroutila jsem hlavou a zrychlila.
„Jasně, takže ty jsi tady ta nejdospělejší, nejchytřejší a nejkrásnější, chápu to správně?“
„Ne, ty nechápeš vůbec nic!“ vykřikla jsem na něj a nasupeně odešla pryč. Posadila jsem se na nedalekou lavičku a naštvaně poklepávala tyrkysovou converskou o asfalt.
„Netrucuj a pojď na horskou dráhu,“ promluvil za mnou Hvízdal.
„Nech mě bejt…“
„Prosím, pojď se mnou. Přece nebudeš nafouknutá po celej zbytek dne.“
„To by ses divil,“ odsekla jsem. Stál za mnou, ruce zapřené o opěradlo lavičky. Neviděla jsem mu do obličeje a nevadilo mi to. Možná by mě to namíchlo ještě víc.
„Nedivil. Jen chci, aby sis to tady taky užila. Všichni se dobře baví. Před chvílí jsem je viděl zacházet do Domu hrůzy, nebo jak se to tam jmenuje. A já nechci vysvětlovat tvým rodičům, proč jsme se pohádali.“
Mlčela jsem. Odněkud se začaly ozývat první tóny písničky, kterou jsem neslyšela poměrně dlouho. Naposledy jí hrál Hvízdal na Jeffreyho akustickou kytaru, když jsme ho s mými neteřemi poslouchali před koncertem v Praze.
„Vypadáš dnes tak krásně. Když tu sedíš, je pro mě těžké dívat se jinam. A tak zkouším najít slova, která bych mohl říct…“ zabroukal nastejno s nahrávkou. Prudce jsem vydechla a založila si ruce na prsou.
„Tahle situace je kýč, víš to?“ zvedla jsem hlavu tak, abych na něj viděla.
„Jsem si toho naprosto vědom… Tak co, jdeme?“ natáhnul ke mně ruku a čekal.
„Já mám strach z výšek,“ přiznala jsem se po chvíli. Obešel lavičku a sednul si vedle mě.
„Stalo se ti už někdy, že ses něčeho bála, ale ten strach si překonala a měla z toho hroznou radost?“ Zamyslela jsem se a vybavil se mi jeden zážitek.
„Jednou jsem byla v lanovým centru s pár kamarády z univerzity. Různý překážky v osmi metrech nad zemí. A byl tam něco jako můstek, ze kterýho tě spustili na laně dolů, takže jsi chvíli padal jen tak, než se ten provaz napnul a člověk se na něm zhoupnul. Nikdo tam nechtěl jít, ale já se nakonec sebrala, vylezla nahoru, a i když jsem měla pocit, že bych měla slézt dolů, že to byl blbej nápad, skočila jsem.“
„No, o tom mluvím. A kdyby něco, tady vedle tebe budu sedět já, takže ti dovolím řvát mi do ucha. A asi přežiju i pár nadávek…“ naklonil se ke mně a já vyprskla smíchy.
„Tuhle nabídku už nikdy nezopakuješ, co?“ předvídala jsem.
„Přesně tak. Teď nebo nikdy.“
„No dobře! Jdeme. Rychle, než si to rozmyslím,“ vyskočila jsem na nohy a rozběhla se k té největší horské dráze, kterou jsem kdy viděla. Vystáli jsme frontu mezi samými teenagery a Hvízdal vybral místo úplně vepředu.
„Nezbláznil ses?“ zděsila jsem se. „To uvidíme všechno jako první!“
„O to jde!“ stáhnul mě na sedadlo vedle něj a upevnil přese mě bezpečnostní pojistku, abych nevypadla. Pak to samé udělal sobě a mlčky jsme čekali, až se všichni usadí.
„Nazdááár, vy dva!“ rozcuchal mě Phillip a usedl se Shirley za nás. „Jsem slyšel, že jste spolu!“
„Shirley, jsi drbna!“ zvýšila jsem hlas tak, aby to vzadu slyšela. Hvízdal se vedle mě jenom chechtal.
„Já vím! Když já mu to musela říct. Kdybych to neudělala, nikdy by mi to neodpustil,“ smála se má kamarádka a já s rukou nahoře vztyčila prostředníček tak, aby to pořádně viděla.
„Taky tě miluju! Jo, ještě něco. Ty seš tu dobrovolně? Já teda ne!“
„No, víceméně mě sem zatáhnul tady Děd Vševěd!“ vyplázla jsem na Charlese jazyk a on se ušklíbnul.
„Připravte se, začínáme!“ vykřikl chlápek, který dohlížel na to, aby každý byl správně připoutaný.
Sevřel se mi žaludek a nervózně jsem se podívala na Hvízdala vedle mě, který si tohle všechno naprosto užíval. A podle všeho především to, jak jsem se tvářila.
„Kam si mě to dotáhnul,“ zakroutila jsem hlavou a my se dali do pohybu.
„Tak hodně štěstí!“ zakřičel na nás Phillip.
„Ne, hodně štěstí vám. Když vám bude štěstí přát, nepozvracím vás!“ houkla jsem dozadu a dokázala si představit, jak se ti dva tvářili. Hvízdal se tlemil, jak jinak.
Vozík se pomalu vydal směrem nahoru. Zhluboka jsem se nadechla a prudce vydechla. A pak to začalo. Dojeli jsme nahoru, a jakmile jsem před sebou uviděla akorát tak horizont Miami, otevřela jsem pusu a v další vteřině, kdy už jsme směřovali dolů, jsem řvala na plné plíce a nebyla sama. První skluz dolů jsem jenom řvala, ten druhý byl mnohem prudší a mnohem z vetší výšky. Aniž bych se podívala na Charlese, nahmatala jsem jeho ruku, pevně ji sevřela a křečovitě ji svírala, dokud jsme se neocitli zase na začátku.
„Už mě můžeš pustit,“ smál se mi.
„Do prdele,“ ulevila jsem si a cítila, jak se celá třesu. Charles byl tak hodný, že mi pomohl vystoupit, ale jak jsem se ocitla nohama na pevné zemi, zamotala se mi hlava a já bych nebýt jeho skončila na zemi. Podepřel mě, chytil okolo pasu a vydali jsme se zpátky na hotel, protože se blížila hodina odjezdu na místo večerního koncertu.
Když jsme si všichni posedali v malém autobusu, který nás měl odvést k hale, netrvalo dlouho a Hvízdal vedle mě usnul. A já na parkovišti, těsně před tím, než autobus zastavil, aby nás vyložil, dostala nápad.
Poprosila jsem Jeffreyho, u kterého jsem viděla balenou čistou vodu, o láhev a potichu ji otevřela. Řidič právě zaparkoval a otevřel dveře. Rodiče vystoupili, jen osazenstvo sedící vzadu čekalo, co s tou vodou chystám za levárnu.
Charles spal opřený o okýnko, pusu mírně otevřenou a tak jsem láhev nastavila přímo nad něj tak, že mu voda stekla přímo do úst. Okamžitě se probudil, a jakmile se zorientoval, co se děje, zbývala mi na útěk pouhá vteřina. Vystartovala jsem, jak nejrychleji jsem mohla ven z autobusu a běžela, jak mi jen dech stačil k nízké, ale prostorné kašně, za níž jsem se mohla schovat.
„To schytáš!“
„To bys mě nejdřív musel chytit!“ smála jsem se jako šílená a uběhla další kolečko.
„Colette, Colette, Colette!“ začali skandovat mé jméno opodál stojící zbytek členů Tough Improvisation a jejich drahých poloviček. Přítomné byly i mé neteře. Rodiče postávali u vchodu, ale sledovali nás také.
Zašaškovala jsem, udělala malé pukrle k pobavení přítomných, což se mi ale vymstilo, protože najednou vedle mě stál Hvízdal, na jehož tváři se vyjímal výraz mistra mstitele. Jak se ke mně blížil, já pomalu ustupovala dozadu, až jsem narazila na zídku kašny. Zaklonila jsem se, ale rukama jsem se stále podpírala, abych nespadla dovnitř.
„To si vypiješ. A pořádně,“ přimhouřil oči a naklonil se ještě blíž. Věděla jsem, že nemám moc šancí utéct a tak jsem udělala něco, o čem jsem si byla naprosto jistá, že vyjde.
Vyskočila jsem nahoru na zídku a Hvízdala zarazila jedním pohybem ruky.
„To neuděláš,“ řekla jsem přesvědčeně, jak jsem se nad ním skláněla. Béžové letní šaty do půli stehen vlály ve větru okolo mých nohou. Charles se mi díval přímo do očí.
„Proč myslíš?“
„Proto… Prostě proto,“ sledovala jsem, jak se ke mně blíží, až jsem se předkloněná dotkla rukou jeho hrudníku.
„Tak to myslíš špatně,“ nahodil škodolibý pohled a jedním jediným krokem směrem ke mně zapříčinil to, že jak jsem se mu chtěla vyhnout, ustoupila jsem dozadu, ztratila rovnováhu a rozplácla se ve vodě jak široká tak dlouhá. Vzpamatovala jsem se, odhodila mokré vlasy stranou a odhodlaně došla ke kraji kašny.
„Spokojenej?“
„Já jo, co ty?“ opřel se o zídku s úsměvem na rtech.
„Víš co? Pomoz mi ven,“ natáhla jsem k němu ruku a čekala.
„No jasně, a ty mě tam shodíš. Na to zapomeň…“ vzdálil se o pár kroků dál.
„Samozřejmě. Takže ty mě sem shodíš, je ti absolutně jedno, že v tomhle oblečení budu muset strávit zbytek večera. Jestli mě ofoukne, budu další měsíc jezdit po turné s chřipkou, ale ty se zajímáš jenom o sebe. Perfektní! A to si říkáš můj přítel…“ začala jsem se soukat na zídku, ale bylo z vody moc vysoko.
„Tak makej,“ opřel se kolenem o okraj kašny, natáhl ke mně ruce. Já se ho chytnula a během vteřiny jsem udělala přesně to, čeho se obával. Skončil vedle mě ve vodě.
Otočila jsem se na něj s nevinným výrazem ve tváři a teatrálně si dala ruku přes pusu.
„Ups, to jsem ale nešika.....“