Možná se zblázním, miláčku...

Pochopil moje váhání. Připadalo mi, že na zlomek vteřiny se mi podíval do očí, ale to se mi mohlo jen zdát. Těsně kolem hlavy mi proletěla kulka, dost těsně, aby mě to probralo ze zamyšlení. Nate přestal couvat a vyškubnul mi zbraň z ruky. Počínal si tak zkušeně, že mě to až děsilo. Lucas se na něj usmíval jako žralok, dokud mu jedna kulka neprovrtala rameno. Jeho vrčení spíš než člověka připomínalo zvíře.
Pistole mi přistála na klíně a naše auto se znovu rozjelo. Nikdo nic neříkal. Měla jsem pocit, že neslyším jen divoký tlukot svého, ale i jeho srdce. Otočili jsme se a on sešlápnul plyn. Snažila jsem se vnímat jiné zvuky, ale stejně jsem zase skončila u toho samého - srdce, naše srdce v jednom zběsilém rytmu…
Měla jsem pocit, že mi z toho snad musí přeskočit.
,,Myslím, že jsi ho naštval ještě víc," poznamenala jsem. Ústa mi mluvila sama, nepřipadalo mi, že nad tím, co říkám, vůbec nějak přemýšlím. Moje slova měla překvapivý efekt - Nate se rozesmál. Chechtal se...no, jako blázen, slzy mu stékaly po tvářích. Byl to nakažlivý smích, který mě donutil se smát taky, vyrovnat ten psychický přetlak.
,,Pravděpodobně mi nepošle přáníčko k Vánocům.“
,,On ti ho někdy poslal?“
,,Ne, ale teď už nemůžu ani doufat,“ udělal smutný obličej, takové opuštěné štěňátko, a pak se znovu zasmál. Byla jsem to já, kdo zvážněl jako první
,,Chce nás zabít,“ připomněla jsem mu.
,,Chce zabít mě, ne tebe.“
,,Ne, chce zabít i mě. Myslí si, že ti tak ublíží mnohem víc.“
,,Myslí si? Ty si nemyslíš, že by mi to ublížilo, kdybys umřela?“ zeptal se.
Na chvíli jsem přestala dýchat. Úplně jsem zapomněla, jaké to mezi námi bylo před tím, než mě Lucas unesl. Snažila jsem se zapomenout na to, že mi Nate řekl, že mě miluje. Přišlo mi to jako naprostá blbost. Vůbec mě neznal. A teď to vypadalo, že o tom chce zase mluvit. Byl nejvyšší čas změnit téma.
,,A kde se před ním hodláš ukrýt? Kam pojedeme?“
Zamračil se a na čele mu vystoupila malá vráska.
,,Někam, kam jsem už nikdy nechtěl ani vkročit - na chatu mých rodičů."


Bylo to prapodivné místo obklopené stromy. Přímo u chaty se třpytil rybník. Samotná chata vypadala dost zanedbaně - ztrouchnivělé trámy, zašedlá okna. Vůbec se mi nechtělo dovnitř.
,,Tady nikdo nebyl už pěkně dlouho, co?" poznamenala jsem.
,,Nebyl jsem tu s rodiči od svých deseti let."
,,Proč? Kdysi to mohlo být příjemné místo." Nebyla to moje vina, že jsem to slovo ,,kdysi" tak zdůraznila.
,,Stala se tu...no, stala se tu moc nepěkná věc."
,,A ty mi o ní asi nic nepovíš, že?"
Chvíli nad tím přemýšlel.
,,Možná až to tu trochu uklidíme. Sedneme si k rybníku a já ti tu historku povím - pokud máš ráda smutné a děsivé příběhy."
Vzbudil moji fantazii, ačkoliv smutný příběh byl to poslední, co bych potřebovala.
Snažili jsme se ten děsivý příbytek nějak vylepšit, ale stísněná atmosféra se prachovkou utřít nedá. Možná by mi to tak nepřišlo, kdyby mi neřekl, že se tu něco stalo. Možná bych ten smutek, nasáklý v zašlých tapetách, postřehla i tak. Vzali jsme si dvě kousavé deky, a v žáru zapadajícího slunce jsme se usadili u rybníka. Jak se stmívalo, začala mi být trochu zima, tak jsem se do té deky zabalila. Vypadalo to, že tam nakonec budeme jen tak sedět, sem tam řekneme nějakou hloupost, ale k tomu příběhu se nedostaneme. Ale pak se Nate nadechnul, podíval se mi do očí a začal.

,,Bylo mi deset, to je věk, kdy člověk ještě nekouká po holkách tak, jako v pubertě. Ale ačkoliv jsem radši po holce hodil kamínek, než abych jí dal pusu, začal jsem přeci jen s jednou kamarádit. Jmenovala se Lola. Chovala se spíš jako kluk, lezla po stromech, ostaním holkám házela sponečky do studně, prala se. Hrozně rád jsem s ní chodil ven, protože měla úžasný nápady. Moji rodiče ji měli taky rádi. Když jsem je poprosil, jestli by s námi nemohla jet Lola o prázdninách na chatu, souhlasili. Ani její rodiče proti tomu nic neměli, oni spíš byli rádi, že se jí na chvíli zbaví.
Hned první den jsme si začali hrát před chatou u rybníku, ale to by nebyla Lola, aby jí tak omezená svoboda stačila. Začala přemýšlet nad tím, že bychom si na druhé straně rybníku mohli postavit stromový domeček. Moje maminka nám to nechtěla dovolit, prý na nás neuvidí a něco se nám může stát. Ale táta ji zahrnul polibky a ona souhlasila.
Sehnali jsme si prkna, táta nám půjčil hřebíky. Když jsme domek dostavěli, často jsme tam chodili spát, trochu vyděšení, ale bylo to dobrodružství, o kterém se nám mohlo ve městě jenom zdát. Když jsme se hodně báli, drželi jsme se za ruce a zpívali si ukolébavku.
Ale pak jsem onemocněl, stoupla mi teplota. Rodiče se rozhodli, že budeme muset odjet dřív. Lola z toho byla smutná a řekla mi, že by ráda ještě naposled přespala v našem domku. Samotnou jsem ji nemohl nechat jít, ale kvůli teplotě jsem měl zakázáno chodit ven. Vyřešili jsme to tak, jak to děti dělávají - večer jsme se se spacáky proplížili s chaty.
Nevím, kolik mohlo být hodin, ale vyrušilo nás praskání větviček. Vyděšeně jsem se krčil ve spacáku, navíc jsem si myslel, že se každou chvílí pozvracím. Lola byla statečnější - vzala si baterku a slezla ze stromu. Slabým malátným hlasem jsem ji prosil, at nikam nechodí, at mě tu nenechává. Pak jsem omdlel. Nevím, jestli se mi to zdálo, nebo to byla skutečnost, ale z hlubin lesa se ozval dětský výkřik.
Lolu nikdy nenašli. Po tom, co si lékaři mysleli, že nepřežiju, jsem se z toho dostal. Ale pořád musím myslet na ni, kde asi je, jestli ještě žije, nebo... nebo je mrtvá."

Skončil svoje vyprávění a zahleděl se daleko za vodní hladinu. V očích se mu leskly slzy. Snažil se mrkat, aby je zahnal.
Objala jsem ho. Váhavě mi objetí oplatil. Než jsem stačila zaprotestovat, zlehka mě políbil. Jeho hlava mi klesla na rameno a čas přestal existovat.