+++

Na narozeniny svého pařanského kámoše jsem se těšil, byl to už nějaký pátek, co jsme spolu naposledy seděli v gymplácké lavici, nebo místo posedávání v ní do sebe klopili piva v místních nálevnách. Každý jsme skončili v jiném městě a jen občas se potkávali v našem společném, milovaném, rodném městě. Dnešek byl tím občas.
Do sálu jsem se musel drát mezi spoustou lidí, které jsem neznal a pochyboval, že je všechny zná Bárt, prostě se rozkřiklo, že bude hudební akce, platí se celkem malé vstupné, všichni hurá tam. Samotného oslavence jsem taky neviděl, v průběhu večera na něj natrefím. Pohodlně jsem se opřel o nefungující topení a díval se na čtyři holky, kterým to parádně šlapalo. Měl jsem dost dobrý výhled na plný výstřih kytaristky, která hrála lehce v předklonu, mohl jsem se kochat dlouhýma nohama tmavovlasé zpěvačky, ale nejvíc mě uchvátila slečna hrající na basu. Měla zavřené oči, dlouhé blond vlasy lehce rozcuchané, pohupovala se do rytmu a vypadala, že prožívá každou notu, který jí prochází pod rukama. Místo všeho jsem se soustředil na ni, že dohrály jsem se dozvěděl z toho, že otevřela oči a usmála se na zpěvačku. Očima přelétla dav a při hlasitém potlesku úsměv ještě víc roztáhla.
„I když je Bárt ode dneška strašně starý chlap, tak to slavíme...“ začala zpěvačka,
„...a jenom kvůli němu, jsme se my čtyři daly dohromady. Jenom proto, že víme, jak moc nás miluje...“ pokračovala kytaristka,
„... a jenom proto, že ho milujeme taky, si dneska hrajeme na jukebox. Tahle je od The Pretty Reckless a ta další bude od Hole...“ vzala si slovo ta nádherná basačka,
„... a obě je bude zpívat Any, i když nefetuje tolik jako Courtney.“ Dokončila kytaristka, nejspíš hlavní, protože zpěvačka si taky přehodila přes hrudník popruh od kytary. Světlovlasá baskytaristka si stoupla před mikrofon a po odpočítání a úvodních tónech začala zpívat. Měla hluboký mazlivý hlas, první slova intimně šeptala, pak přidala a při refrénu to pořádně rozbalila. Zpívala o tom, že je ztracená, ztracená někde mezi Elvisem a sebevraždou a taky o tom, že nemá co ztratit. Obdivoval jsem ji, nejen, že zvládala precizně svůj nástroj, ale dokázala taky zpívat. Bonusem bylo, že vypadala neskutečně dobře. Kvůli téhle Any jsem změnil stanoviště, odlepil se od topení a přešel víc do prostoru, odkud jsem ji měl jako na talíři. Vlasy se jí pletly do strun, když trochu víc pohnula hlavou, tělo jí hodně těsně obepínala černá košile, rozepnutá, na můj vkus, až příliš vysoko, vyvažovala to ale délka jejích kraťasů, které jako by skoro neexistovaly. Navlečená v černé, obutá v rozpadávajících se converskách, s tmavě orámovanýma očima vypadala trochu jako moje představa hipsterské upírky. Nejspíš za to mohly její vlasy a přízračně modrá světla všude okolo. Na rameno mi dopadla něčí ruka a vyrušila mě z úvah. Bárt! Usmál jsem se na něj.
„Jsou dobrý!“ zakřičel mi do ucha a já jenom kývnul.
„Všechno nejlepší, užij si to s ní.“ Popřál jsem mu a natáhl ruku s papírovou tašku. Zvědavě se podíval dovnitř a když viděl tu dvanáctiletou karamelou krásku, oči se mu rozšířily.
„Díky, kámo.“ Poděkoval a břinkl mě do zad. Chvilku jsme omámeně sledovali čtveřici na pódiu.
„Není zač, znáš je všechny?“ zeptal jsem se.
„Jo, ale od Alice ruce pryč!“
„Která z nich je Alice?“
„Ta černovlasá.“ Kývnul směrem ke kytaristce s velkým výstřihem. Jasně, jak jinak.
„A ta blondýnka?“
„Any? Noo, její bouchač je přímo tam.“ Natáhl ruku a prstem ukázal na hodně hubeného potetovaného borce, kterému bych netipl víc než sedmnáct.
„Ten tetovanej?“ informoval jsem se pro jistotu.
„Jo... ten.“
„Ona je na zajíčky? Se nechytám...“ prohodil jsem a Bárt se rozesmál. Místo odpovědi jsme si zašli na „jedno“ točené, které většinou spolehlivě ještě víc nabudí sexuálně motivované myšlenky na dlouhovlasé blondýny s hlubokým hlasem a štíhlýma nohama.
Po pár pivech jsem se sám poflakoval kolem, tu a tam s někým prohodil pár vět a někdy nad ránem se ocitl venku na schodech. V ruce jsem měl poloprázdnou krabičku cigaret, kterou jsem od někoho dostal, v hlavě poměrně prázdno, takže jediným východiskem bylo si sehnout na schody. Jako už tolikrát. V tom vzduch pročísly dlouhé vlasy a já začal tušit, že náhody se dějí.
„Můžu?“ zeptala se a nejspíš tím myslela, jak místo, tak cigaretu. Natáhnul jsem ruku s krabičkou a ona si jednu vytáhla. Druhou rukou jsem jí podpálil a sám si zapálil taky.
„Znáš se s Bártem, nebo jsi tady jenom tak?“ začala konverzaci.
„Známe se z gymplu, co ty? Mimochodem, byly jste hodně dobrý.“
„Díky! Na to, že jsme zkoušely jenom párkrát... ušlo to. A Bárta znám díky bráchovi.“
„Neznělo to jenom jako ušlo to.“ Nesouhlasil jsem s ní. Zasmála se.
„Tak díky.“ Pak jsme jen seděli a kouřili, nedokázal jsem se zaměřit na nic jiného, protože byla tak blízko. Ramenem se otírala o moje a kdyby trochu pohnula nohou, měl bych ji na svojí. Típla cigaretu, zvedla se a oprášila si zadek. Teda! Pak se otočila čelem ke mně a natáhla ke mně ruku.
„Jsem Any, jen tak mimochodem.“ Představila se. Z posledních sil jsem se zvednul a nabízenou ruku vzal do své.
„Ondřej.“ Prohodil jsem a naklonil se k jejím rtům. Udělala poslední rok, posunula se tak, abychom se rty dotýkali.
„Anito?!“ ozvalo se nám u uší. Trochu pobaveně se odtáhla.
„Hm?“
„Cítila ses hrozně unavená a teď se tady oblizuješ s někým, koho neznám?“ zasmála se slečna, co si stoupla vedle Any- Anity tak, aby na mě viděly obě.
„Přesně tak, neříkej to Vojtovi.“ Poprosila. „Už musím, tak třeba někdy...“ usmála se na mě a pomalu odcházela i s kamarádkou.
„Počkej!“ zavolal jsem do tmy. Zastavila se ohlídla. Popošel jsem blíž k ní. „Bylo by blbý říct si hned teď o tvoje telefonní číslo?“ zeptal jsem se debilně a její kamarádka vybuchla smíchy.
„To sice nebylo, ale jenom v případě, že bych nikoho neměla. Promiň.“ Pokrčila rameny a ztratila se ve stínech. Paráda. S hlavou plnou představ o svlečeném těle Anity, co je zadaná, jsem šel pěšky domů a byl rád, že těch piv bylo tolik. Jinak bych si ani netroufl. Pitomý, malý debil, co ji sbalil přede mnou!