+++ II.

Už od časného rána jsem hlídala tři malé princezny. Všechny vypadaly jako andílci, ale zdání klame, už po pár minutách na sebe začaly křičet, kňouraly a stěžovaly si na horko. Těsně před obědem jsem toho měla právě tak dost, každá dostala svůj batoh s láhví minerálky, který si musela hlídat a vyrazily jsme do centra.
Holky byly nadšené vodou, kterou sfoukával vítr z kašny. Snažily se vyčíhat okamžik, kdy na nich přistane pár kapek. Na chvilku jsem měla klid.
„Tvoje ségry?“ ozval se hlas těsně u mého ucha. Rukou jsem se dotkla levé strany hrudníku, srdce mi totiž začalo bít o něco rychleji. Hleděla jsem do obličeje tomu klukovi, který mě po Bártově narozeninovém koncertu prosil o telefonní číslo. Ani nevím, proč jsem dělala takové cavyky a prostě mu ho nedala. Byl hezký, i když bych do sebe nikdy neřekla, že se bude líbit zrovna mně.
„Málem jsem z tebe měla infarkt. Proboha!“ řekla jsem po pár vteřinách vzpamatování se. „A ne, tohle mé ségry nejsou, díky bohu.“
„Vypadáte podobně,“ podotkl. Na první pohled se to tak vážně mohlo zdát, všechny jsme měly světlé vlasy. „A promiň,“ uchechtl se.
„Barčo, dávej bacha!“ křikla jsem do éteru. Holky totiž začaly vodní bitvu i s ostatními dětmi, které byly v okolí a schytala to zrovna Barča, nedá se.
„Jenom je hlídám,“ usmála jsem se na něj. „Jak se máš ty?“ zeptala jsem se, vypadal totiž, že z postele se vyhrabal maximálně před pěti minutami. A jeho omluvu jsem lehce nechala vyšumět. Bylo hezké, že se ke mně vůbec znal, musel mít sakra dobrou paměť.
„No...“ začal, ale dál se nedostal, protože jsme oba schytali zásah studenou vodou přímo do obličeje. Začala jsem se šíleně smát, protože to bylo fakt vtipné. On měl vodu i v puse, já měla mokrý celý přední díl košile, kterou jsem na sebe dneska nahodila. Názorná ukázka toho, že starší bráchové nejsou k ničemu. Můžete po nich dědit oblečení, nebo jim ho brát rovnou ze skříně, jaképak copak.
„Která z vás?!“ ostře jsem vyjela po holkách, které vzdaly bitvu a přišouraly se k nám. Jenom klopily hlavy, jasně, nikdo nechce práskat.
„Promiň...“ řekla mi Barča a pohladila po ruce nejdřív Ondřeje a pak i mě. Kajícně se na nás zdola dívala. Trochu jsem se pochechtávala.
„Buďte opatrnější, jo?“ snažila jsem se na ně apelovat, ale pochybuju, že mě snad poslouchaly. Jakmile viděly, že se je nechystám seřvat na tři doby, pomalu začaly pokukovat, kde se co děje a pak odběhly úplně.
„Dobrý?“ informovala jsem se u Ondřeje, jestli mu nezpůsobily trvalou újmu. Usmíval se.
„Kdybych věděl, že bude dneska miss mokrý tričko, přišel bych dřív,“ řekl a kývnul hlavou k mojí kradené košili, která se mi přilepila k hrudníku. Nutno podotknout, že pohledem tam visel dostatečně dlouho, přemýšlela jsem dokonce o tom, že bych se zapnula o jeden knoflík výš, ale... ať se kouká, když ho to tak bere. Snad nebude potřebovat tu studenou vodu i na jiná místa, než na obličej.
„Promiň, že jsem ti nedala vědět dřív,“ omluvila jsem se a sedla si kousek dál od centra zájmu rozdováděných dětí. Ztěžka dosedl vedle mě.
„To je v pohodě, stihl jsem to, to je hlavní.“
„Včera to muselo stát za to...“
„To bych řek. Jel jsem domů z Prahy, pak se ke mně domů vecpali kámoši a pařili jsme až do rána.“ Osvětlil mi situaci nezvykle otevřeně a zívnul.
„Any, my už máme hlad!“ ozvaly se mé dnešní svěřenkyně.
„Tak jo, půjdem si něco koupit, dobře?“
„A půjde s náma i on?“ ukázala ta nejdrzejší z nich prstíkem na Ondru. Jenom jsem pokrčila rameny.
„To se ho musíš zeptat sama,“ podívala jsem se na ni a viděla, že ze sebe dělá trochu hrdinku, protože se před cizím člověkem se každý trochu stydí. „Jmenuje se Ondřej,“ pošeptala jsem jí do ucha.
„Půjdeš s náma taky?“ zeptala se druhá holčička a nervózně si tahala za sukýnku. Ondřej se rozesmál na celé kolo.
„Když tak hezky prosíte, tak jo...“
A směrem ke mně pak dodal: „Hotovej harém!“
„To sice jo, ale nech si zajít chuť. Nejstarší je sedm...“


Bylo zvláštní, jak se holky předváděly a dělaly ještě větší skopičiny než normálně. Zvedaly si sukně, vystrkovaly na sebe zadky, nebo dělaly, že prdí. Já je po očku sledovala a bavila se s Ondřejem. Divné, jak po pár minutách máte pocit, že toho člověka znáte už dlouho.
„A Amanda Palmer!“ hodila jsem do placu jméno, které ve mně vyvolávalo úžasné pocity.
„Je dobrá, co?“
„Dobrá?! Úžasná! Kdyby mě chtěla, tak není co řešit.“
„Až tak?“ povytáhnul obočí.
„I dál. Kromě toho, že dobře zpívá, tak se výborně oblíká, navíc je krásná a hlavně svoje. A vůbec... je to jedna z nejkrásnějších ženských, které si dokážu vybavit....“ trochu jsem se při tomhle vyznání zarděla. Nevykládala jsem takové věci každému kolemjdoucímu, nebo každému, kdo mě poprosí o telefonní číslo.
„Mně se víc líbí blondýnky.“ Pokrčil rameny Ondra a podíval se na mě. Trochu jsem se pousmála. Pokus o flirt?
„Marilyn? Scarlett?“ zeptala jsem se zdviženým obočím.
„Scarlett... hm...“ vydal ze sebe jenom. Slastně přivřel oči. No, kdo by nechtěl vypadat jako ona? Mít i její prsa, nohy a sexappeal, tak se fakt nebráním.
„Taky se mi líbí, co máš z toho,“ zachechtala jsem se, když jsem viděla, jak sebou lehce trhnul při tónu mého hlasu.
„Zpíváš líp než ona.“ Pokus o flirt podruhé?
„Děkuju,“ zářivě jsem na něj usmála. Další konverzaci přerušil jeho vyzvánějící telefon, slyšela jsem jenom útržky hovoru, ale i z toho mi bylo jasné, že měl už dávno být někde jinde, ne sedět se mnou na náměstí a hlídat děti.
„Promiň, musím jít,“ omlouval se a vypadal, že ho to fakt mrzí.
„Běž, ale jestli budeš mít náhodou chuť zase prodiskutovat současný na hovno stav českých muzikálních vod, tak se ozvi.“
„Jo...“ usmál se a začal se zvedat.
„Počkej!“ zvolala jsem a on se otočil. „Nemáš přece moje číslo. Nebo ho nechceš?“ zeptala jsem se provokativně, usmál se a bliklo mu v očích. Záhada vyřešena, už vím, proč se mi tolik líbí. I když by se mi vůbec líbit neměl...