Život tvůj a život můj

Co dál? Když si to shrnu: Její jméno zní Martina. Studovala střední zdravotní školu. Dnes studuje nejméně 3-tí ročník medicíny. Má dlouhé černé vlasy a zářivé zelené oči. Je robustnější postavy, žádná modelka. Zatím jsem s žádnou ženou, co není hubená a nemá dlouhé rudé nehty nespal. Martina je jiná. Je taková éterická. Zvláštní...
Víc asi nezjistím. Ještě další možností je zajít za kolegyní. Ano. I já učím na lékařské fakultě! Zvláštní? Ani ne. Zkoušel jsem i učit na zdrávce, ale to nešlo! Psychický teror pro učitele!
Opravdu nejsem krasavec. Mám kudrnaté rozverné černé vlasy s nimiž není žádné pořízení. Jediná možná úprava je umýt a vydrhnout ručníkem. Pak to musím nechat volně schnout! Moje oči jsou klasicky hnědé... Mám dlouhé černé řasy a k tomu nos jako bambulku. Hubený až by babičky brečely a bezmála 2 metry vysoký! Dokonce se dá i říci, že na mě většina oblečení vlaje...
Co na mě ona kdy viděla netuším. Jedno je však jisté. Toužím si položit hlavu do jejího klína a nechat se laskat. Toužím ji obejmout a říkat jí, jak je krásná. Chci toho moc? Možná... Svojí šanci jsem měl. Já vím...
Počkal jsem si přes víkend a pak nahlédl do služeb, kdy má kolegyně volno. Osud mi snad přál, protože ještě ten den, než jsem obvykle chodil na oběd z laborky, měla volno. Nemyslete si, že jsem něco očekával! Mezi takovým množstvím studentů, které jsem já učil, jsem si nepamatoval ani jednoho! Nemohl jsem ani očekávat, že si kolegyně, která jako profesor pracuje na plný úvazek, bude pamatovat 1 studentku z bezmála 200 lidí, co učí!
A nepamatovala. Tady po mě tak nějak ta zatracená stopa končí. Martina, černovláska, dobrá v histologii. Takových tu mám 50! To byla odpověď. Nechtěl jsem ji slyšet, ale slyšel... Smutné. Beru to tak nějak jako svoji životní prohru.
Co teď? Nevím. Nechám si o šťastném životě zdát sladké sny... A budu dál trpět za hloupost svých chyb.