Navždy spolu!

Imaginárně sedím na osamělém kopečku vzpomínek, na tom, kde jsme prožili nejkrásnější chvíle spolu. Jen já a ty spolu v břesku lásky. Já věděla, že tyhle chvíle nebudou trvat věčně, ale jen pro ty krásné dny jsem žila. Leželi spolu v letní trávě, dívali se do sobě do očí.. Čas byl pro nás jen poznámkou, že pro nás neexistuje. Navěky spolu.. Zní to jako klišé, ale pro všechnu vytrpěnou a promarněnou nevyspělou lásku rčenou tolikrát, se všechno otočilo k nám. Věděla jsem, že ty jsi ten, s kterým bych chtěla stát u oltáře a slavnostně prohlásit své ano. Ten, který mi bude každý večer dávat pusu na čelo a přát mi sladké sny. Jen ten, pro kterého jsem se byla Bohem stvořena. Do tvých blankytně krásných modrých upřímných očí, bych se dokázala dívat celé roky.

Proč, když vzpomínám na tu chvíli, cítím divný svírající pocit v žaludku? Proč cítím ten samý pocit, kterého jsem se bála, jako když jsme se byli šťastní ruku v ruce, žili jen pro sebe a užívali si svobody? Proč mam každodenní nutkavý pocit, který se mi vrací tísnivě s nostalgií, že já tomu mohla zabránit? Proč se dokola ptám proč? Proč mam tolik otázek na které mi už neodpovíš? Proč jen mlčíš, proč ležíš na zemi a nereaguješ na moje zvlhlé plačící oči? Nenáviděls když jsem plakala, každá má slza Ti působila bolest. Udělal bys cokoli, abych neplakala a teď jen ležíš, nevnímáš okolí a jdeš tam, kam jsi měl namířeno. Proč jsem tomu sakra nezabránila, když jsem věděla, že můžu?

Protože bys mě odsoudil, protože bys mi nedal šanci říct: „Miluju tě“ ,protože bychom nebyli my dva, zůstal bys sám naprokraji smrti. Nechtěla jsem, nikdy jsem nechtěla zůstat sama bez Tebe. Doufala jsem, že zvládnu tě vzít pod svá křídla spásy až budeme spolu. Nezvládla jsem to, propadla jsem taky. Sedím nad tebou s prosbou u Boha, aby vrátil čas zpátky. Ale já i Ty víme, že to nejde. Nikdy jsem si nepřála tolik vrátit čas zpět. Chci, abychom byli šťastní, já i ty. Tak strašně potlačuji přání, které vím, že se nesplní, ale sama si to nechci připustit..Být s tebou bok po boku, mít děti a vnoučata.. Žít normální krásný život.. Užívat si bez pocitu, že potřebuju krást, že musím okrádat svojí vlastní rodinu, jen abych měla na další dávku heroinu.
Řekls, že přestaneš.. Tehdy to byla jen tráva.. Slíbil jsi mi, že nikdy nepropadneš do náruče drogám.. Nikdy jsi nepřipustil, aby Ti někdo organizoval život a věřils, že ho máš sám pevně pod kontrolou.. Tak proč teď nehybně ležíš, pozvolna svíráš mojí dlaň a šeptáš promiň? Po tváři mi sjela další prázdná kapička studené slzy, jako nekonečná propast, ze které není cesty zpět.
A já Ti věřila, hltala jsem každé tvé slovo s přesvědčením, že jsi ke mně tak upřímný jako k sobě.. Bohužel se obávám, že byl. Ty sám sis nedokázal připustit, žes propadl peklu.

Doufala jsem, že to není tak vážné do doby, než jsem tě viděla skrčeného v tom koutě.. Otrhané oblečení, kruhy pod očima.. a šeptajícím hlasem.. „Promiň ,já musím..“ Vedle sebe injekční stříkačku se smrtelnou dávkou heroinu..
Přišla jsem pozdě.. Proč si to sakra udělal? Proč jsi zabil všechno co jsme spolu budovali..? Byli to snad drogy, co při tobě stáli, když jsi měl špatný den? Mlhavě se díváš po mě, jak k tobě zoufale běžím. Zavíráš svá víčka s vyčítavým promiň.. Necháváš mě tu samotnou ve světě bez lásky, nenávisti a zloby..

Pamatuješ, jak jsem Ti říkala, že bych položila svůj život, jen abych mohla být s Tebou? Vzal sis ho sám a já bez tebe žít nechci.. Pomalu si lehnu vedle tvého osláblého těla, stisknu ti dlaň..Naposledy pošeptám: „miluji Tě“ A beru opodál ležící nůž, přikládám k zápěstí, zavírám víčka a odcházím tam, kde jsme šťastní.. Žijeme přenádherný život s rodinou, milující sebe jako kdysi.. všechno je tak dokonale perfektní.