+++ III.

Zavrtala jsem se hlouběji do Vojtova náručí, dech se mu ještě pořád nevrátil do normálu, srdce bušilo nadzvukovou rychlostí do hrudního koše. Tváře měl zčervenalé námahou a světle hnědé delší vlasy přilepené na obličeji. Unaveně přivíral hnědé oči a hladil mě po zádech. Spousta holek, včetně mých celkem blízkých kamarádek, se mě ptala, jak se můžu opřít o kluka, který vypadá, že ho silnější vítr smete jako střechu ze slámy. Tomu jsem se musela smát, jak vypadá je jedna věc, jaký je... to je věc druhá. Vojta je sice opravdu hodně hubený, ale díky bubnování má na rukou takové svaly, že by mě mohl nosit na rukou. Ještě jsme to sice nezkoušeli, ale určitě je to pravda. A chlap je to větší než někteří ti testosteronem nadupaní kulturisti, kteří mají místo mozku jeden velký steroid. Prstem jsem obtahovala jeho rozsáhlé tetování na hrudi a určitě se u toho usmívala jako zamilovaná pipka, co takhle leží se svým prvním klukem. Obtáhla jsem mu hořící srdce, které vypadalo trochu jako granát, políbila ho na kompas, který už nikdy nebude ukazovat nic jiného než cestu ke kotvě, která se táhla těsně vedle bradavky. Všechno vyvedené v sytých barvách, hodiny práce a hodiny bolesti. Ale co bolí, to sílí, jak se říká. Cestováním po jeho tetováních bych mohla pokračovat ještě věky, měl je na obou rukou a jedno se mu rýsovalo i na noze. Důvěrně jsem mu říkala moje Omalovánka. Jenže z našeho polehu mi začala brnět noha, proto jsem ji Vojtovi nadrzo položila na stehno.
„Neeee...“ zakňoural.
„Co nee?“ nechápala jsem.
„Já vím, že jsme se dlouho neviděli, ale další kolo už fakt nezvládnu,“ podíval se na mě psím pohledem, jako že je fakt vysílený. Začala jsem se smát. On si snad myslel, že chci další nášup? V dobrém rozmaru jsem ho políbila na čelo a pak se trochu odsunula.
„Trnula mi noha,“ vysvětlila jsem mu, aby si o sobě tolik nemyslel a vyplázla na něj jazyk.
„Chceš snad masáž?“ bliklo mu v očích.
„Kňoural jsi, že už nic nezvládneš, tak odpočívej.“
„Jsi na mě zlá.“
„A proto mě miluješ,“ sebevědomě jsem se zašklebila a propletla svoje prsty s jeho.
„To víš, že jo,“ utrousil ironicky a pak se zachechtal. „Jedete zase někam s holkama?“ ptal se na moje prázdninové plány. Shodli jsme se na tom, že jezdit někam spolu by byla ztráta času. Já ráda poznávala města, on radši lozil po skalách. Já chtěla do muzea, on k vodě, já nakupovat, on polehávat... Jediné, na čem jsem se shodli, byla kola, sjíždění vody a „relaxování“ v chalupě zděděné po nějaké tetě u hranic se Slovenskem. Ale nemělo smysl jezdit s Vojtou třeba do Paříže, protože by se jednoduše nudil, frflal by a vzít ho do galerie? V duchu jsem ho slyšela: „Hm, pěkný... Takové čmáranice bych dokázal taky...“ Stejně jako on nechtěl do hlavních měst, jsem se já nechtěla pět dní trmácet, dokud bych konečně nedošla k nějaké pitomé skále, slezla ji a pak dalších pět dní hledala civilizaci, díky, nechci. Takže jsme každý jezdil sám a pak byli pár dnů spolu.
„Jedeme. Letos do Španělska. Co ty?“
„Máme nahrávat,“ mávl rukou. „Takže nebudu mít tolik času, jak jsem si myslel.“
„Zase budeš mít něco hmatatelného, co všem dokáže, co umíš,“ snažila jsem se ho potěšit, i když představa, že budou nahrávat ho nějak nenadchla, nechápu proč.
„Hmm, umím toho spoustu...“ zašeptal a jeho ruce si to šinuly po mém těla. Stopla jsem ho, chtěla jsem si chvilku povídat a vypáčit z něj, co ho žere. Proto jsem se přetočila na břicho a dívala se mu do obličeje. Vzdychnul.
„Co?“
„Vždycky jsi byl strašně odvázaný z toho, že máš kapelu, z nahrávání, z hraní... Co je špatně?“ zeptala jsem se napřímo. Objal mě a přitisknul hlavu k mému boku, nejspíš se chtěl schovat, jenže smůla, já chtěla vidět jeho obličej. Přitáhla jsem si přikrývku, abych se zakryla, i když nebylo proč. To spíš kvůli tomu pocitu, že se nehodilo diskutovat s ním o něčem nahá. Posadila jsem se, on si lehl na záda.
„Je to v hajzlu,“ konečně se na mě podíval.
„Kapela?“ nechápala jsem, co všechno může být v hajzlu, dokonce mě hryzl pocit, že mi teď řekne, ať jdu a už se nikdy nevracím, že už mě nemá rád. Posadil se a pohladil mě po čele, které se mi nakrabatilo.
„Jo... Furt se jenom hádáme,“ zakroutil hlavou.
„Se mnou to nemá nic společného? Žádná jiná slečna nebo tak něco?“ zeptala jsem se ostražitě, ale začalo mě hryzat svědomí, jak moc se mi líbí Ondra a na co jsem myslela v jeho přítomnosti, jaké sny se mi o něm zdály...
„Cože?“ zasmál se Vojtěch.
„No... trochu jsem se bála, že mi řekneš, žes našel slečnu, která tě uhranula a chceš s ní strávit zbytek života... a pak svatba, děti a tak, no,“ přiznala jsem mu. Vždycky jsem se trochu děsila tohohle konce, protože náš vztah není ani trochu standartní. Pokud chceš spát s jinýma a jde ti jenom o ten akt, tak prosím. Ale neříkej mi to ani omylem, já ti taky neříkám o všech pletkách po akcích. Chtělo to důvěru, velkorysost a pořádnou dávku vážení si sebe samého.
„Ty žárlíš?“ jeho hlas zněl pobaveně. Trochu jsem zčervenala. Jo, občas žárlím. Občas žárlí každý, ne? Prstem mi zvedl bradu a pak celou rukou vjel do vlasů. „Žárlíš?“ zeptal se a jeho pohled doutnal. Říkala jsem už, jak moc miluju jeho čokoládové oči?
„Občas,“ kuňkla jsem a trochu se za to styděla. Nechtěla jsem být taková ta holka, co dělá scény, co ostražitě hlídá každý pohyb. Nechtěla jsem ani být tou, co žárlí, ale bohužel se stalo. Jak se moje představy rozjely naplno, nedaly se jednoduše zastavit. Druhou rukou mě objal a hladil po zádech. Já mu obě ruce položila za krk a hlavu položila na klíční kost. Smál se a otřásal se mu celý hrudník, jenže pak přestal.
„A mně se líbí, že žárlíš,“ pošeptal mi spiklenecky. „Někdy jsi jako kus ledu, ale tohle... hmm...“ reagoval na přesun mých rukou níž a níž. Slastně přivíral oči, prudce se nadechoval a pak se na mě prudce překulil. Nemohla jsem popadnout dech, protože mi navíc vnutil svůj jazyk do pusy, když se mi to zdálo neúnosné, vyhoupla jsem se já nad něj. Pousmál se.
„Miluju... když, hmmm.... jsi nahoře,“ řekl s obtížemi, zaujatý úplně jinou činností než mluvením.
„Vím,“ řekla jsem a bylo to poslední souvislé slovo do momentu, než jsem měla zase pocit, že život bez sexu je... no, jako život bez sexu. Tomuhle pocitu naplnění se nemohl vyrovnat ani marcipán.
„Tedaaaa,“ protáhla jsem jsem, „na to, že jsi už byl skoro invalidní...“ pochválila jsem ho a políbila na tvář.
„Hm, už vím, proč jsem nerad, když mám od tebe odjet na delší dobu.“
„Tssssss. A já myslela, že kvůli našemu intelektuálnímu propojení.“
„No, jo, taky jsem myslel to před tím, než ses na mě vrhla.“
„Já na tebe?!“
„Jo...“
„Že ses teda nechal...“ prohodila jsem uštěpačně, ale koutky rtů mi cukaly.
„Chtěl jsem na tebe být jenom hodný...“ pokrčil rameny, ale pak mě sevřel v objetí. „Nejen, že jsou Němky hnusné, ale ještě se k tomu nemaj...“
„Tak nemaj, jo?“ vyhrkla jsem pobouřeně a praštila ho do paže.
„Ne, tak jako ty,“ usmál se lišácky.
„A já myslela, že ti prostě jenom chybím...“
„Jo, to taky,“ přikývnul. „Jak ses vůbec měla?“ zeptal se. Neptal se na nic konkrétního, prostě chtěl vědět, jak jsem se měla, když tu skoro měsíc nebyl. Polilo mě horko, nemohla jsem mu říct, že jsem se celkem pravidelně začala nejen v Praze scházet s Ondrou, že jsem mu předběžně slíbila víkend ve Vídni, že jsem o něm řekla své nejlepší kamarádce, která zhodnotila, že milenci jsou sladší než obrovské čokoládové dorty, nemají tolik kalorií a když ho viděla, tak se dokonce oblízla, prase jedno, a že erotické sny o něm nebraly konce.
„Fajn, a ty?“ dokázala jsem se na něj usmát. Tohle přece nebylo podvádění, ne? Mohla jsem se vídat a spát s kýmkoliv, tak proč ty výčitky?
„Němky nic moc, německý dálnice paráda,“ zasmál se. „Bylo to utrpení, jestli chceš slyšet pravdu, ke konci už mě sralo úplně všechno,“ povzdychnul si.
„Ale už jsi doma.“
„Jo, to jo,“ zmačknul mě a políbil. „Už jsem doma.“


„Chceš taky?“ zeptala jsem se Vojty a kývla směrem ke kafi.
„Ani ne... víš, že si tam sypeš už pátou lžičku?“
„Jo,“ pokrčila jsem nevzrušeně rameny a přidala ještě jednu. „Fakt nechceš?“
„Tak ale jenom dvě lžičky... a mlíko,“ poručil si a stoupnul si úplně těsně za mě, objal můj pas a olíznul krk. Vzdychla jsem a lžička, kterou jsem nabírala kafe, spadla na podlahu. Obrátila jsem se čelem k němu, když nás vyrušil nějaký zvuk.
„Ježiši... vy dva toho ještě nemáte dost?“ prsknulo mé dvojče. Pokrčila jsem mnohoznačně rameny.
„No, Vojta byl neukojitelný...“ zasmála jsem se. „Chceš taky kafe?“ nabídla jsem bráchovi, který vypadal jako živoucí mrtvola, zajímalo mě, v kolik přišel domů, co předtím dělal a jak dlouho už nespal.
„Jo, ale pořádné...“ přisvědčil a Vojta si dal hlavu do dlaní.
„Jestli ti dva nejsou rodina...“ mumlal, když jsem do bráchova hrnku sypala šestou lžičku rozpustné kávy. Nic jiného tady bohužel nebylo.
„Aaaaa, nazdar, mládeži,“ ozval se hlas naší máti. Pak se podívala na hodinky a hraně otevřela pusu v němém údivu.
„Že vstal Adam před polednem to je div, asi je v tom nějaká baba,“ zaryla jsem do bratra.
„Nevím, kvůli KOMU jsem se nevyspal,“ vrátil mi to. Matka to přešla mlčením a radši začala něco hustit do Vojty, který jí odpovídal. Podala jsem Adamovi kafe a spokojeně upila ze svého.
„Máš pokoj na opačné straně...“ připomněla jsem plány našeho domu.
„Hm, stejně jsem vás slyšel.“
„Promiň, snažili jsme se být tiše,“ pokrčila jsem rameny.
„Asi málo!“
„Co tě žere?“ udiveně jsem se zeptala. Adam takhle protivný nebýval, tohle je moje parketa.
„Trochu jsem přebral, no,“ přiznal brácha a já zavrtěla hlavou.
„Kdo pořádal tu divokou noc?“
„Ondra Burian, toho asi neznáš,“ řekl brácha a já se zakuckala. Ondřej pořádal párty, na které můj brácha přebral, no, to teda muselo být fakt divoké.
„Znám,“ pokrčila jsem rameny.
„Fakt? A co že jste tam nebyli?“
„Uvítací výbor a tak,“ pousmála jsem se. Kdyby nebyl brácha tak unavený, zeptám se ho na detaily, ale to mohlo počkat.
„Rozumím...“
„Jdi spát,“ poslala jsem ho do postele. „Tady stejně nejsi nic platný, zvlášť když je ti blbě a my půjdeme k Vojtovi,“ nabídla jsem bratrovi plán dne. Jenom pokýval hlavou a zmizel. Zbytek kafe jsem za něj dopila. Máti ještě pořád dusila mého, ehm... přítele. To slovo jsem nenáviděla víc než sousloví „miluju tě“. Z obojího mi naskakovaly osypky.
„Nic, mami, chceme se jít koupat, takže bych si Vojtu ráda vzala zpátky,“ ušklíbla jsem se při Vojtěchově výrazu.
„A kam jedete?“ čile se zajímala máma.
„K nám,“ zasmál se Vojta. „Dělali nám prý v bazénu nějaké vychytávky.“
„Pořád pracuješ na té fresce?“ zeptala jsem se máti na práci, trochu se jí zachmuřila tvář.
„Pořád, nemá to konce,“ přisvědčila a sepnula si světlé vlasy. Na svůj věk vypadala máma vážně dobře. Byla to udržovaná padesátnice s obličejem podobajícím se tvářím z obrazů starých mistrů, vypadala křehce a mírně. Jenže v té drobné, malé schránce se schovával uragán. „Však se klidně přijďte odpoledne podívat,“ zvala nás.
„Díky za pozvání,“ usmál se na ni Vojtěch, kdyby to nebyla moje matka, podezřívala bych ho, že s ní flirtuje. Máti se na něj zářivě usmála, no jo, copak Vojta, to byl její mazánek. Líbil se jí a mně pořád radila, co všechno dělám špatně. Dokonce ani neprotestovala proti jeho tetováním, asi si zvykla. Stačilo se podívat na oba mé bratry a bylo vám to jasné.
„Tak teda jdu. Užijte si koupání,“ popřála nám máma, mrkla na mě a zmizela. Užijte si koupání? Bože, už jsem věděla, po kom jsou mí sourozenci, a ruku na srdce- i já, tak nechutní.
„Jdeme taky?“ zeptala jsem se, ale z Vojty byla jenom rozmazaná šmouha, která se na mě nalepila.
„Kde, že jsme to skončili?“ zašeptal mi ho ucha. Znovu jsem zavzdychala, když mě líbal na krku, což ho vyprovokovalo k tomu, aby mi strčil dlaně pod tričko. Zavřela jsem oči a nechala se vysadit na kuchyňskou linku.
„Zapomněl jsem si.... ježiši! Jděte to dělat někam jinam,“ ošklíbl se brácha, který se pro něco vrátil. Odtrhli jsme se od sebe a já seskočila dolů.
„Jenom si skočím pro plavky...“ podívala jsem se na Vojtu.
„To ani nemusíš,“ zamumlal ten, kterému byl můj pohled určený.
„Jdu fakt nahoru, nebo se z toho vašeho cukrování zbliju,“ popadl Adam mobil a šinul si to za mnou. Starostlivě jsem se na něj podívala.
„Promiň,“ omluvila jsem se, nechtěla jsem mu připomínat, že on na tyhle věci nikoho nemá.
„Hm... Dívej, mně je jedno, co spolu děláte, všem nám je jasné, že karty asi po večerech nemastíte, mastíte spíš něco jiného... ale no... vidět tě přitom... je něco jiného,“ vyložil esa. Takže jemu nevadilo to, že někoho mám? On jenom obyčejně žárlil na Vojtu? Usmála jsem se a přitulila se k bráchovi. Ani mě nesetřepal jako obyčejně.
„Jdi spát, Ádo,“ pohladila jsem ho po tváři. I velcí bráchové občas žárlí na malé ségry. Šla jsem s ním až k němu do pokoje, natřepala polštář, zatáhla žaluzie a otevřela okno jen na ventilačku. „Uvaříme pak spolu večeři, jo?“ ujišťovala jsem se.
„Hm...“ udělal jen a já mu dala pusu na dobrou noc.

Vojta mě čekal v kuchyni a když mě uviděl, rozzářil se úsměvem.
„Tak můžeme?“ zeptal se a zvednul obočí.
„Joo, jsem připravená na všechno,“ potvrdila jsem mu jeho domněnky. Za tohle mi zmáčknul ruku a táhnul ven.