Šampaňské 3/3

Když jsme dorazili k Erikovi, pořád pršelo jen velmi slabě. Erik byl celou cestu velmi divný a nechtěl moc mluvit. Trochu mě to znervózňovalo. Vůbec se mi to nelíbilo a bála jsem se, co z něj vypadne, až promluví.
Nevypadlo z něj však nic jiného, než takhle věta: „Myslíš, že bychom si mohli trochu promluvit?“
„Jasně,“ odpověděla jsem váhavě a zamířila do obývacího pokoje. Chtěla jsem si sednout na sedačku, ale Erik mě zadržel.
„Radši bych šel na balkon. Asi budu potřebovat trochu čerstvého vzduchu...“
„Fajn,“ vyžblebtla jsem.
Na balkoně jsme stáli několik minut, než se Erik odvážil promluvit. Stál opřený o zábradlí a díval se ven. Mně bušilo srdce jako splašené, od samého strachu mi vyschlo v krku a netrpělivě jsem čekala, co z Erika vypadne.
„Asi bych měl začít tím, že bych se ti měl omluvit, že jsem v poslední době byl tak chladný,“ vysoukal ze sebe, když se zhluboka nadechl, „a že jsem ti nic pořádně nevysvětlil...“
Čekal, jestli něco neřeknu, ale já mlčela, a tak pokračoval.
„Víš, kdybych se s tebou miloval, klamal bych tím sebe, ale především tebe... Nemohl jsem se s tebou milovat, protože by to vůči tobě nebylo fér...“
„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se potichu a v mysli se mi začaly vynořovat mé nejhorší obavy, z nichž to nejmenší zlo byla nějaká nemoc. Ale já se bála spíše něčeho jiného.
„Asi jsem se zamiloval...“ odpověděl stroze a mé nejhorší obavy se tak potvrdily.
„Aha,“ z mého hlasu zaznívala jasná frustrace. Ani jsem se nepokoušela o nějaký veselý tón, prostě to nešlo. „Tak to ti moc přeju... Je to Simona?“ Ani nevím, proč mě napadla zrovna ona, když Erik sám řekl, že s ní nechce mít nic společného, ale mozek mi úplně vypověděl službu.
„Simona? Jak tě napadla Simona?“ podivil se Erik.
„Já nevím... pořád kolem tebe krouží... a od té doby, co si myslím, že o nás ví, tak se snaži ještě víc...“ rychle jsem si vymýšlela odpověď, aby to nevypadalo tak blbě. „Tak mě napadlo, jestli třeba...“
V tu chvíli se Erik tak rozesmál, až mu málem tekly slzy. „Katerine, ty jsi naprosto neskutečná,“ zavrtěl hlavou. „Já jsem přece mluvil o tobě!“
„A kdo to taky má poznat, když...“ začala jsem nakvašeně, ale pak mi to všechno došlo. „Cože?“
„To do tebe jsem se zamiloval!“ řekl a zkusil mě obejmout, ale já byla ještě pořád tak zmatená, že jsem couvla. „Víš co, posadíme se na to a já ti to všechno vysvětlím, ano?“ Ukázal na křesílko, které mu stálo na balkoně u zdi.
„Dobře,“ přijala jsem pomalu a sedla si.
Posadil se vedle mě a pokračoval: „Proto jsem se s tebou nechtěl v poslední době milovat. Začal jsem se v tvé přítomnosti cítit jinak. Vždycky mi bylo s tebou dobře, ale najednou to bylo jiné, najednou tu byl nějaký nový pocit, a já si nevěděl rady co s ním. Že bych mohl být zamilovaný mě ani ve snu nenapadlo...
Poprvé jsem si to uvědomil to odpoledne před měsícem... Napřed tu byly ty krátké vzájemné pohledy do očí. To už jsem si říkal, že je tu něco jinak. A když jsem se vrátil s tím šampaňským, zjistil jsem, že spíš. Sednul jsem si na postel vedle tebe a dlouho jsem se na tebe díval. A zase mě zaplavil ten samý pocit, jako předtím, když jsme se dívali vzájemně do očí. Přilehl jsem si k tobě, pevně tě objal a cítil se tak dobře jako nikdy v životě...
Ale vůbec jsem si s tím nevěděl rady. Nikdy jsem nic podobného necítil. Byl jsem zmatený. Musel jsem se s někým poradit, a tak jsem zavolal Elin,“ (Erikova sestra), „která mě původně chtěla odkázat na Mortena,“ (Erikův bratr) „protože by ode mě nikdy nic podobného nečekala. Když jsem jí ale řekl o svých pocitech, její závěr byl jasný – prý jsem zamilovaný,“ Erik se lehce usmál. „Já si však stejně pořád nebyl jistý, potřeboval jsem se ujistit... Nemohl jsem ti říct, že jsem do tebe zamilovaný, a pak zjistit, že to tak není, a rovněž jsem se nechtěl s tebou milovat s vědomím, že já jsem zamilovaný, a ty to nevíš. Krom toho jsem taky nevěděl, co ke mně cítíš ty. Vím, že jsi mě chtěla, ale co když jsem v tobe svým chováním tu lásku zabil?
Ale až když jsem se na tebe dneska díval v tom parku, tak mi najednou došlo, že Elin měla pravdu. Jsem do tebe zamilovaný... vlastně už od začátku, od té chvíle, co jsem tě potkal, co jsme se lépe poznali. Všechno, co jsem s tebou zažil, naše první milování, to, jak jsem se bál, že bych tě mohl ztratit... myslel jsem, že je za tím jenom přátelství, ale bylo tam něco víc... Jen jsem potřeboval trochu postrčit, abych na to konečně přišel.
A to byla ta chvíle, kdy jsem poznal pravdu a pocítil velké nutkání konečně ti říct, co k tobě cítím, i když jsem riskoval, že ty už mě třeba nemiluješ...“ dokončil svůj monolog.
Nezmohla jsem se na nic jiného, než na tiché „Eriku...“. Přitulila jsem se k němu a on mě objal. Nastalo ticho. Ticho tak dlouhé, že jsem ani nepočítala čas, který mohl uběhnout od Erikova vyznání. Přemýšlela jsem o tom, co mi Erik právě řekl a pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Na jazyku jsem měla spoustu otázek, ale nedokázala jsem se zeptat ani na jednu z nich.
Ticho přerušil až Erik, který se po nekonečně dlouhé době odvážil promluvit. „Blíží se bouřka,“ řekl potichu a já si uvědomila, že tomu opravdu tak je. Déšť zesílil a chudák Erik už měl rukáv levé ruky úplně promočený. V dálce se zablesklo. „Nepůjdeme dovnitř? Trochu se ohřát, kouknout třeba na televizi, dát si něco k jídlu a pak... se třeba milovat... udělat si romantický večer... Teda pokud mě ještě chceš...?“
Při jeho posledních slovech mi došlo, že jsem se vlastně ještě ani nevyjádřila k tomu, co mi řekl. Určitě ho muselo znervózňovat, že tak dlouho nic neříkám. Snažila jsem se to napravit, ale jediné, co ze mě vylezlo, bylo opět tiché zašeptání „Eriku...“. Chtěla jsem ho pohladit po tváři, ale ještě než jsem se jí dotkla, mě Erik za tu ruku uchopil a sám si ji přitiskl ke tváři. Pak se ke mně naklonil a jemně mě políbil. Byla jsem ráda, že si mé gesto vyložil jako souhlas. Ale pořád tu bylo něco, na co jsem potřebovala znát odpověď.
„Mohla bych se tě ještě na něco zeptat, než půjdeme dovnitř?“ zeptala jsem se ho vážně a jeho oči náhle posmutněly.
„Povídej,“ vyzval mě. Viděla jsem, že mu s tím dělám těžkou hlavu, ale já to prostě potřebovala vědět.
„Proč já?“ položila jsem tu samou otázku jako před několika měsíci, ale tentokrát jsem chtěla znát jinou odpověď. „Říkal jsi, že se nedokážeš zamilovat, tak proč jsem zrovna já ta šťastná?“
„Nad tím jsem hodně přemýšlel,“ odpověděl Erik. „Jsi prostě jiná. Nejsi jako ostatní dívky. Zajímá tě spousta věcí, ne jenom, kde si pořídit nový iPod, kdy si koupit nový telefon, co psali v posledním Cosmopolitanu, kdo se s kým vyspal, kdo má co na sobě a tak. Jsi strašně milá, inteligentní a mně je s tebou dobře. Hledal jsem dívku jako jsi ty celý život a vůbec jsem si neuvědomil, že jsem ji už dávno našel.“
Usmála jsem se, ale stejně mi pořád ještě jedna otázka vrtala hlavou. „Myslíš, že se k sobě hodíme?“
„Proč bychom se k sobě neměli hodit?“ zeptal se Erik překvapeně.
„Podívej se na sebe a pak se podívej na mě...“ povzdechla jsem si. „Ty bys mohl z fleku dělat někde modela, kdežto já...“
Pohladil mě po tváři. „Proč se pořád tak podceňuješ, Katerine?“
„Protože jsem si zažila na tohle téma svoje, Eriku. Uvidíš, jak se ostatní budou tvářit, když zjistí, že sis vybral zrovna mě...“
„Myslíš, že na tom záleží?“
„Nevím... asi ne... ale stejně...“
„Netrap se tím. Pro mě jsi krásná, ať si každý myslí, co chce. Je to můj život, ne jejich. Já si rozhoduju o tom, s kým ho chci trávit.“
„Myslíš, že jsem krásná?“ začervenala jsem se. Tohle mi ještě nikdy nikdo neřekl.
„Chceš, abych tě vzal dovnitř a ukázal ti, jak moc se mi líbíš?“ odpověděl Erik a já zrudla ještě víc. „No, stejně bychom tam už měli jít. Jsem promočený až na kůži...“
Souhlasila jsem a ještě netušila, co všechno mi tenhle povedený den přinese...

Erik hrozně rád vařil, nejraději norskou kuchyni, kterou jsem si i já zamilovala, a tak uklohnil nějaké to jídlo a pak jsme si ho dali u televize, kde jsme si pustili nějaký film, který se Erikovi podařilo najít. Nebyla jsem však schopná vnímat jedinou větu z toho filmu, pořád jsem myslela na to, co mi Erik řekl. Mohla jsem se štěstím zbláznit.
Přitulila jsem se k Erikovi a vychutnávala si jeho tělesnou blízkost. Napadlo by mě ještě ráno, co všechno se může stát? Těžko. Pak najednou vypli proud, všude se rozlilo šero. Erik skočil pro nějaké svíčky, a když jsme si je zapálili, bylo to všechno najednou tak hrozně romantické, že jsme už na nic nečekali.
Milovali jsme se spolu po celém měsíci a asi nemá cenu popisovat, jaké to bylo. Erik byl úžasný milenec, a to si myslím, že mluví za vše... Byl stejně tak vášnivý jako byl něžný a pozorný, nechyběla mu ani jistá dávka kreativity. A co bylo hlavní – nemyslel při tom jen na sebe, jak je to dneska v módě.
Přišlo vyvrcholení a my si padli do náručí a těžce oddechovali. A pak se stalo něco, co bych nečekala ani ve svém nejtajnějším snu.
„Jeg elsker deg,“ vydechl Erik, v emočním vypětí sklouznuvší do své mateřštiny.
To už bylo opravdu vážné. Nečekala jsem, že to bude takhle brzo. Vlastně jsem nečekala, že by k tomu vůbec mohlo dojít. To bych už při svém štěstí vážně chtěla moc.
Chvíli jsme si hleděli do očí a pak se Erik bez jediného slova chvatně zvednul a zmizel (zřejmě) v koupelně.
Zůstala jsem sedět na posteli a vzpamatovávala se z toho, co mi právě řekl. Erik se ukázal za několik minut, měl vlhké vlasy a tvářil se vážně. Posadil se vedle mě a zadíval se mi do očí.
„Eriku, to, co jsi mi před chvílí řekl, myslels to opravdu vážně?“ zeptala jsem se ho opatrně.
Zadíval se stranou a chvíli přemýšlel. „Ano, myslel jsem to vážně...“ zašeptal a znovu se na mě podíval. „Takovou věc bych nemohl myslet jinak, než vážně. Zvláště, když jsi to ty.“
„Opravdu?“
„Opravdu,“ pohladil mě po tváři. „Vím, v jaké situaci jsem to řekl, ale bylo to upřímné. Katerine, co tě zase trápí? Nejsi ráda? Jsi první, které jsem to kdy řekl...“
„Já jen, že... to není to samé jako být zamilovaný, tohle je vážnější...“
„Jak to myslíš?“
„Mám trochu strach o naše přátelství. Bojím se, že by ho to jednou mohlo zničit. Třeba se spolu pohádáme, rozejdeme a já už tě víckrát neuvidím...“
Erik se neubránil úsměvu. „Teprve před pár minutami jsem ti řekl, že tě miluju, a ty už myslíš na rozchod?“
„Člověk nikdy neví, Eriku...“ povzdechla jsem si. „Vždyť víš, že jsem chorobný pesimista...“
Objal mě. „Katerine, i kdybychom se někdy rozešli, já zůstanu tvým přítelem už navždy. Ty do mého života patříš až do jeho konce. Nedokážu si představit, že by se naše cesty měli rozejít. A nikdy bych to nedopustil.“
„Slibuješ?“
„Slibuju. Ty jsi mě zachránila. Kdybych tě nepotkal, nejspíš bych se už dávno zbláznil. S tebou je to všechno jiné, veselejší, barevnější, všechna ta hrozná šeď zmizela jako mávnutím kouzelným proutkem. Všechno mě víc baví, konečně jsem začal mít rád život. A jenom kvůli tobě.“
Erik jako by mi mluvil z duše. To samé bych mu řekla i já, kdyby se naše role otočily. Cítila jsem to naprosto stejně. Erik mě dál objímal a hladil po vlasech a já věděla, že všechno bude dobré, že spolu budeme navždy, ať už jako partneři nebo přátelé. Byla to velká úleva vědět to s jistotou.
„Řekni mi tamto ještě jednou...“ zaškemrala jsem celá šťastná.
„Miluju tě.“
„Já tebe taky.“
Něžně mě políbil a pak jsme dlouhou dobu leželi v objetí a sledovali jsme blesky na obloze. Z dálky k nám doléhal zvuk hromu a bylo nám dobře. „Promiň, že mi trvalo tak dlouho, než jsem přišel na to, že tě miluju, a ty ses kvůli tomu musela tak trápit...“ zašeptal mi zničehonic do ucha.
„Eriku...“
Přitiskla jsem se k němu ještě víc, a za krátkou chvíli jsme usnuli.

Rozhodli jsme se, že zatím nikomu o našem vztahu říkat nebudeme. Byli jsme tak těch pár týdnů velmi spokojení, ale když jsme spolu začátkem července navštívili Norsko (Erik jezdil v létě do Norska každý rok), zjistili jsme, že takhle už doma žít nemůžeme.
V Norsku jsme si konečně nemuseli na nic hrát. Mohli jsme vystupovat na veřejnosti jako partneři a nikdo k tomu neměl poznámky, ani se nad tím nepohoršoval, ani nic jiného. Bylo to velmi osvobozující jít po ulici, držet se za ruce a nemuset se bát, že by nás mohl vidět někdo z našich známých. Byli jsme velice šťastní. Po těch čtrnácti dnech strávených u Erikovy rodiny nám bylo jasné, že musíme s pravdou ven, že už to tajit nemůžeme...
Stejně však po našem návratu zůstalo všechno při starém. Prostě jsme nevěděli, jak bychom o tom ostatním měli říct. Vhodná příležitost k tomu nastala o jednom víkendu v půlce srpna, když jsme s Erikovou partou vyrazili na dvoudenní výlet pod stany k jednomu známému jezeru.
Erik na podobné akce nikdy moc nebyl. Většinou to znamenalo přemíru alkoholu a hloupého povykování až do noci. Přesto se nechal přemluvit. Já jela s ním jenom proto, aby v tom nezůstal sám.
Cesta vlakem ubíhala rychle. Seděli jsme v kupé naproti sobě a čas si krátili hraním karet. Když jsme si mysleli, že se nikdo nedívá, házeli jsme po sobě zamilované pohledy. Po nějaké době jsem si musela odskočit, a když jsem se vrátila, viděla jsem Simonu, jak mluví s Erikem. Dělala jsem jako by nic a šla si sednout na svoje místo. Sotva jsem se však posadila, Erik mi pohledem naznačil, že by se mnou rád mluvil mimo doslech druhých.
Vyšli jsme proto na chodbičku. S tímhle jsme nemuseli dělat žádné tajnosti, o to se nikdo nestaral. Tedy až na Simonu, ještě před chvílí si mě měřila vítezoslavným pohledem, teď mě propalovala nenávistným. Bylo mi to jedno, protože já byla ta, kterou si Erik vybral, ne ona. Možná to bude znít pyšně, ale trochu mi to dodávalo pocit výjimečnosti.
„Co ti chtěla Simona?“ zeptala jsem se zvědavě, sotva jsme se zašili stranou.
„Chtěla se nakvartýrovat ke mně do stanu. Prý jestli už mám spolunocležníka,“ Erik protočil oči v sloup. Simona nebyla jeho „původní“ kamarádka. Přivedla ji ta druhá holka z party, se kterou chodil Marek (Erikův velmi blízký kamarád). Znali se už dlouho, ale Erik si k ní nikdy nevybudoval nijak dobrý vztah.
„Cos jí řekl?“
„Že nevím, že si to ještě musím rozmyslet... Neřekl jsem ji, že jsi to ty.“
„Ona není blbá. Určitě si to dávno domyslela...“
„Což nás přivádí k další věci. Dneska bychom jim to konečně měli říct...“
Trošku jsem se lekla, ale bylo dobře, že se jeden z nás konečně rozhoupal. Ani jeden z nás není takový exibionista, že bychom se museli každou chvíli pusinkovat před lidmi nebo po sobě lézt jako pitomci, ale už nás nebavilo se pořád skrývat. Chtěla jsem se prostě k Erikovi přitulit, nebo ho jen vzít za ruku, kdykoliv budu mít chuť... „Jak to chceš udělat?“
„Neboj. Nech to na mě.“ Sevřel mi ruku. Chvíli jsme se ještě na sebe culili a pak se vrátili zpátky do kupé.

Pomalu se stmívalo a my seděli u velkého táboráku, který jsme si zapálili. Plameny se žlutě odrážely ve vodní hladině a někoho napadlo, že bychom se mohli vykoupat. Ostatní měli už řádně upito, a tak na nic nečekali a začali se svlékat. Poté se rozeběhli a skákali do vody jen to šplouchalo.
Já a Erik jsme byli jediní, kdo zůstal na břehu. Zatímco se ostatní máchali ve vodě, Erik si ke mně přisedl blíž.
„Kdy jim to řekneme?“ ptala jsem se. Celý den jsem kvůli tomu byla poněkud nervózní. Bála jsem se toho, bála jsem se reakcí, nepochopení, možná i větší nenávisti ze strany Simony. Radši bych to už měla za sebou, ale Erik pořád otálel. Asi čekal na vhodnou příležitost, která, jak se ukázalo, najednou přišla.
„Myslím, že bychom to měli udělat právě teď,“ zašeptal Erik.
„Vždyť jsou ve vodě...“
„No právě. Alespoň to nebude vypadat prvoplánově.“
„Jo, taky se mi nelíbí představa, že jim prostě řekneme: Hele, my spolu chodíme... Jak to chceš udělat?“ zeptala jsem se, když se Erik začal tajemně usmívat.
„Takhle!“ prohlásil a než jsem se stačila vzpamatovat, přitiskl své rty na mé. Nemohla jsem jeho polibku odolat, nikdy jsem to nedokázala. Pevně jsem ho objala a jenom si vychutnávala jeho měkké rty.
Pak k nám z vody dolehly překvapené výkřiky.

Ostatní se k nám přihrnuli a začali nás zavalovat udivenými pohledy a otázkami. Všichni byli překvapení a poněkud zmatení, jen Simona mě sledovala nenávistnýma očima. Chápala jsem, proč je naštvaná. Tohle znamenalo její prohru. Vždycky to znamenalo její prohru, proto se o nás nikomu nezmínila, i když mohla.
Zatímco Erik trpělivě odpovídal na dotazy svých kamarádů, já jsem celá rudá sledovala plameny a nebyla z toho schopná vnímat ani slovo. Erik mě však pevně držel za ruku, a to mi pomohlo zůstat celkem klidná.
Nakonec se všechno uklidnilo a rozhovor se vrátil do starých kolejí. I když mi bylo jasné, že ostatní nad tím, co před chvílí viděli i nad tím, co jim Erik řekl, stále přemýšlejí.
Po chvíli se Erik omluvil s tím, že si musí odskočit. Za další okamžik se mezi stromy za stany, kde zmizel předtím Erik, vzdálil i jeho kamarád Marek. Zůstala jsem sama s ostatními a najednou mě přepadl strach, že by se mě chtěli na něco ptát, a tak jsem se také vytratila.
Rozhodla jsem se, že zajdu do stanu pro láhev s pitím. Sotva jsem však otevřela svůj batoh, uslyšela jsem hlasy. Patřily Erikovi a Markovi. Nechtěla jsem je odposlouchávat, ale zvědavost mi nedala. Bylo mi jasné, že se baví o mně. Erik by mě nikdy nepomlouval, ale taky by mi neřekl všechno, co by mu řekl Marek, kdyby to znamenalo, že by mi tím mohl ublížit.
„Jsi si tím jistý?“ ptal se zrovna Marek.
„Víc než něčím jiným,“ odpověděl Erik pevně.
„Vážně?“ pokračoval Marek. „Neuraz se, Eriku, já ji beru, klidně s ní pokecám, ale myslím, že ty máš na lepší. Podívej se třeba na Simonu. Myslím, že se jí líbíš a to je úplně jiná třída, než...“
Erik byl stále klidný. „Ale já už jsem typy jako je Simona přesycen, nic mi to neříká, nestojím o takové ženy. Už dávno ne. Jsou tak hrozně umělé, nepřirozené... Katerine je úplně jiná, úplně jiná...“
„Stejně tomu nějak nerozumím,“ skočil mu Marek do řeči. „Ženský na tebe letí, mohl by sis vybírat a... To je tak dobrá v posteli?“
Pokud jsem mohla soudit, tak se Erik lehce usmál. „Nebudu popírat, že to je ten nejlepší sex, jaký jsem kdy měl, to ne. Ale není to jen o tom. Já si s Katerine skvěle rozumím, je milá, hodná, inteligentní, je mi s ní dobře, rád si s ní povídám...“
„Ale takové jsou přece i hezké holky. Je jich určitě plno, stačí jenom hledat.“
„Hele, Marku, pro tebe nebo pro ostatní Katerine třeba nemusí být krásná, ale pro mě je. Navíc ji miluju – to je myslím dostatečný důvod, proč bych s ní měl být.“
„Snad víš, co děláš, Eriku. Já bych se na tvém místě choval jinak, ale když ti to vyhovuje...“ Uměla jsem si přesně představit, co si o tom Marek i přes Erikovo vysvětlení myslí. Nechápal a asi nikdy nepochopí, jak se může tak atraktivní muž jako je Erik zahazovat s takovou šeredkou jako jsem já. Možná si myslel, že se jeho kamarád třeba zbláznil.
„Nikdy jsem nepotkal nikoho jako je ona. A myslím, že ani už nikdy nepotkám,“ odpověděl Erik. „Ona je dokonalá.“
„Vidím, že asi nemá cenu ti ještě něco říkat, že?“ povzdechl si Marek. „Jsi do ní úplný blázen.“ Nepochybuji, že to myslel doslova.
„Jo, to jsem, kamaráde.“
„No, nebudu ti to rozmlouvat.“
Pak jsem zaslechla kroky. Kluci se vraceli zpátky k ostatním, a tak jsem si taky pospíšila. Nemohla jsem se však přinutit, abych na vyslechnutý rozhovor nemyslela a stále si v hlavě nepřehrávala, co všechno hezkého Erik řekl, ale také všechno, co řekl Marek.

Poseděli jsme u táboráku ještě nějakou tu hodinku a za tu do dobu všichni postupně odpadli. Nakonec jsem zbyla jenom já a Erik. Ještě chvíli jsme se mlčky dívali do plamenů. Nechtělo se nám spát, a tak Erik po chvilce navrhl, že bychom se třeba mohli jít projít. Nadýcháme se tak čerstvého vzduchu a třeba tak lépe usneme. Přijala jsem a společně jsme vyrazili kolem jezera.
Já jsem se však pořád nedokázala zbavit myšlenek na to, co řekl Marek, a já si znovu vzpomněla na svoje obavy, co na to bude říkat okolí a jestli je dobře, že jsme s Erikem spolu. Nakonec jsme to už nevydržela.
„Slyšela jsem tě bavit se s Markem,“ vyhrkla jsem zničehonic do ticha. „Nechtěla jsem poslouchat, byla to všechno jen náhoda. Promiň.“
Erik nevypadal, že by se zlobil. „Co všechno jsi slyšela?“ zeptal se klidně.
„Dost na to, abych si udělala představu o tom, co si Marek myslí... a možná i ostatní,“ povzdechla jsem si.
Erik chvíli mlčel, než promluvil. „Pořád si myslíš, že se k sobě nehodíme?“
„Já nevím... občas mě to tak napadne...“ řekla jsem váhavě. Občas jsme na tohle téma spolu mluvili a já věděla, že ho tím musím neskonale nudit a otravovat, ale já si prostě nemohla pomoct. A Erik byl moc milý a trpělivý, nikdy mě neodbyl. Ale já věděla, že mu jednou trpělivost dojde. Ale jak říkám – nemohla jsem si pomoct, musela jsem se pořád přesvědčovat, že tomu tak není.
„Katerine,“ řekl Erik pomalu, odvrátil pohled a sklonil hlavu. „Ty se mnou nejsi šťastná? Chceš se rozejít?“
Úplně ve mně hrklo. Takovou reakci jsem nechtěla, takovou ne. „Ne, to ne! Samozřejmě, že se nechci rozejít!“ vykřikla jsem rychle. „Nikdy jsem nebyla šťastnější, ale...“
„Tak proč si pořád myslíš, že se k sobě nehodíme?“ řekl a pohladil mě po tváři.
„Eriku, copak ty nevidíš, jak se na nás lidi dívají, když jdeme spolu po ulici nebo třeba nakupovat? Vždycky valí oči a zřejmě ani nechápou, proč se takový muž jako ty zahazuje se mnou...“
„Katerine, tohle jsme řešili už mockrát. Myslím, že vidíš jenom to, co chceš vidět. Ty přece nejsi ošklivá, nikdy jsem si to nemyslel. Máš nějaké to kilo navíc, ale to přece nevadí. Naopak – moc se mi to líbí,“ Erik se usmál.
„Ostatní si myslí něco jiného, Eriku...“
„Tak ať si to myslí. Kašli na ně. Proč by tě měli zajímat nějací cizí lidi, které potkáš jednou na ulici a už je víckrát neuvidíš?“
„To nejsou jenom cizí lidi. Podívej se, jak reagovali oni,“ ukázala jsem směrem ke stanům, „když zjistili, že spolu chodíme...“
Erik se zasmál. „Katerine, proč jsi pořád ze všeho tak ustrašená, proč si pořád všechno tak bereš do hlavy? Oni byli jenom překvapení, nečekali to. Uvidíš, že si za chvíli zvyknou.“
„Marek moc nevypadal, že by si měl brzy zvyknout,“ prohodila jsem.
„Jo, možná ne,“ připustil Erik. „Ale Marek mi do toho nemůže mluvit. Nikdo mi do toho nemůže mluvit.“
„Děkuji, že ses mě zastal, Eriku,“ objala jsem ho.
„To byla přece samozřejmost,“ Erik se usmál. „Já tě přece miluju. Co na tom, co si myslí oni? Jde jenom o nás dva, je to náš život, a pokud se s tím oni nedokáží smířit, tak to asi nejsou praví kamarádi.“
„Asi máš pravdu, Eriku. Už si s tím nebudu dělat hlavu. Je mi s tebou dobře, a to je důležitější, než cokoliv jiného.“ Už když jsem to říkala, věděla jsem, že to myslím opravdu vážně. Erik mě o tom přesvědčoval už tolikrát, až jsem se mnohdy cítila trapně. Nechtěla jsem ho s tím dál otravovat, nechtěla jsem, aby nakonec taky začal pochybovat o našem vztahu. Chtěla jsem, abychom byli i nadále šťastní jako jsme byli doposud. A proto jsem se zařekla, že už nebudu mít ten pitomý zbytečný strach, ty hloupé pochyby. Budu se snažit z každé společné chvilky s Erikem vytěžit co se dá, užívat se čas strávený s ním naplno. „Miluju tě,“ zašeptala jsem.
„Já tebe taky,“ znovu mě objal a políbil. „Není ti už zima?“ zeptal se po chvilce.
„Trochu,“ odpověděla jsem. Erik mě vzal za ruku a společně jsme se vraceli ke stanům.

A jak jsme s Erikem dopadli?
Od našeho výletu do přírody utekly už tři týdny. Ostatní si na mě a na Erika jako na partnery dávno zvykli a brali náš vztah se stejným klidem jako že slunce svítí. A já jsem se konečně přestala trápit tím, jestli se s Erikem k sobě hodíme. Konečně jsem nabyla jistoty, že to tak opravdu je.
Naše láska ještě více zesílila, pokud to vůbec bylo možné. S Erikem trávíme společně každou možnou chvilku. Není neobvyklé, že když si ukradne trochu času, čeká mě pak před školou s květinou, nejčastěji růží, v ruce.
Zrovna včera jsem se ho zeptala, proč mě pořád tak rozmazluje, a on s úsměvem odpověděl: „Jsi jediná dívka, kterou jsem kdy miloval. Není to dostatečný důvod?“
Často přemýšlím nad tím, jak si s námi osud zahrává. Napadlo by mě ještě někdy před dvěma lety, že se prostřednictvím norštiny seznámím se svou životní láskou (nevím, co mi budoucnost přinese, ale už teď si troufám Erika svojí životní láskou nazývat)? Opověď je jasná – nenapadlo. A nenapadlo mě to, ani když mi ten milý, sympatický mladý muž odepsal, ani když jsme se poprvé sešli, ani když se z nás stali nejlepší přátelé.
Náš vztah si za tu dobu, co se známe, prošel mnoha proměnami, ale jedno je jisté – s Erikem jsme si navzájem záchrannými lany, nejlepšími přáteli, vášnivými milenci, milujícími se partnery.