+++ IV.

V místním klubu byl zase koncert, ze zvědavosti jsem se šel podívat. Ne ze zvědavosti, jaké kapely tam budou, ale jestli se náhodou neobtěžovala i Any. Ve zkouškovém jsme totiž spolu hodně pekli a bylo to úžasné. Ona je úžasná. Zaregistroval jsem její vlasy v tom davu klátících se lidí a hrnul si to k ní. Dotknul jsem se její ruky. Otočila na mě hlavu, její vlasy rozčísly ten miniaturní prostor mezi námi a ona se potěšeně usmála.
„Jsi tu sama?“ zakřičel jsem jí do ucha. Jenom zakroutila hlavou a ukázala na pódium. Do bubnů tam mlátil ten debil, který se k ní veřejně mohl hlásit. Jenže teď seděl na zadku, svlečený do půlky těla, dával na odiv svá tetování a tvářil se u toho jako mistr světa. Dement. Chvilku jsme s Any stáli bok po boku a poslouchali, jenže pak se ke mně nahnula.
„Nepůjdeme ven?“ křikla a drala se k východu. Hm, v takový obrat jsem ani nedoufal.
„Nebude tě postrádat?“ zeptal jsem se jí u východu. Uchechtla se.
„Vojta? Vůbec,“ odmítla kategoricky. Já bych ji teda postrádal. „Slyšela jsem je už milionkrát, ale myslela jsem, že ty nejsi velký fanoušek tohohle líbivého punku,“ citovala má slova.
„Ale ne...“ snažil jsem se z toho vykroutit.
„Na druhou stranu... tady se toho moc neděje,“ pokrčila rameny a natáhla si na sebe koženou bundu, venku byla dost kosa. I když v případě, že by snad chtěla zahřát jinak...
„Zvlášť když jsou všichni někde pryč,“ poukázal jsem, že začátek léta je prachbídný, studený a většina mých kámošů byla někde na dovolené s jejich slečnami.
„Všichni ne,“ povytáhla koutek. Tahle konverzace byla rozpačitá. „Nezajdeme na cider?“ vypadlo z ní náhle.
„Na cider?“ ujišťoval jsem se.
„Jo, v té irské hospodě mají i Bulmers, tak jsem si říkala...“ nestihla dokončit, jak jsem ji čapl za ruku a začal utíkat, abychom byli co nejdřív pryč.
„Nevěděla jsem, že tě tak vezme cider.“
„Mě bere věcí...“
„Třeba?“
„Třeba dlouhovlasé blondýny,“ prohodil jsem, ale nejradši bych si za to dal pěstí, bylo to tak laciné, jenže ona se začala smát.
„Tak to doporučuju Švédsko, tam je jich spousta,“ mrkla na mě, když jsem jí podržel dveře od hospody. Tohle zase dostávalo ji, jak jsem si stačil všimnout. Pouštěl jsem ji do dveří jako první, otevíral jí je a kdyby chtěla pomoct do kabátu, pomohl bych jí. I když bych jí teda radši dostával z jakéhokoliv oblečení... Až teď jsem si všimnul, jak moc těsné má džíny, obepínaly ji jako druhá kůže, díky čemuž se mé džíny taky stávaly trochu... těsnějšími.
„Nevadí, že půjdeme na sem?“ ukázala na zastrčený box, kus od centra dění.
„Nee.“
„Dáme si teda Bulmers? Nebo radši pivo?“ chtěla vědět, ale tohle bylo to poslední, co bych snad měl tendence řešit. Dělalo mi problém soustředit se na něco jiného než na její rty, které jsem chtěl cítit na svých, chtěl jsem ji osahávat a servat z ní oblečení...
„... Ondřeji?“ mluvila na mě a já neslyšel. Tak moc jsem se zapletl do svých prasáckých myšlenek.
„Promiň,“ zamumlal jsem a snažil se soustředit na to, co říká, protože nebylo od věci vědět, jaké věci má ráda.
„To je dobrý, jsem zvyklá od bráchů.“
„Fakt?“
„Jo, mluvím na ně, oni se na mě dívají a přikyvují a když pak od nich chci tu věc, co mi odkývali, vůbec neví, že jsem něco takového říkala,“ zasmála se. Hm, pochybuju, že by její bráchové zkoumali, jaké má prsa. „Stalo se ti něco?“ zeptala se a starostlivě mi položila ruku na stehno. Sakra, kdyby ji tak dala o trochu výš...
„Proč?“
„Že si tady dneska mluvím pro sebe.“
„Promiň.“
„Nemusíš se mi furt omlouvat, vím, že jsem tě sem zatáhla já, ale mohls hlasitě protestovat, vykřikovat takové to „nechej mě, úchylačko!“, nebo tak něco.“ Já že bych mohl hlasitě protestovat, kdyby mě někam táhla? A říkat jí u toho úchylačko? Ani náhodou, jí bych se nechal zatáhnout kamkoliv. I do temné uličky u popelnic.
„Ne... já jenom...“
„... nemám povídavou, tak už to pochop, Anito,“ dokončila za mě a já se musel usmát. „Mám ráda, když se směješ, vypadáš pak... míň drsňácky.“
„A to se ti jako líbí? Že pak nevypadám jako drsňák?“
„Jo,“ usmála se.
„Cože?“
„Jak cože?“
„No... čet jsem článek, že holky chtějí takové ty drsňáky...“ přiznal jsem se ke čtení ségřiných časopisů.
„Jo tohle,“ propukla ve smích. „Asi je to tím, že jsem sama drsná jako šmirgl papír.“
„Nee.“
„Nejsem? Teď jsi mě ranil! Tolik si na tom zakládám.“
„Promiň,“ použil jsem to slovo už poněkolikáté. Naklonila hlavu a zadívala se na mě.
„Dělala jsem si srandu. A k tomu drsňáctví... mně se drsní chlapi líbí, jen se o ně nechci odřít,“ prohodila. „V tom článku nekecali, většina holek nechce žádného ušláplého blbečka, který bude žvanit o lásce a pak skutek utek.“
„A ty?“
„Jestli bych chtěla ušláplého debila, který by mě nosil na rukou a dělal jenom to, co bych chtěla? Upřímně? Nechtěla. Nechtěla bych nikoho, kdo by mě nedokázal překvapit.“
„A on?“
„Občas to udělá, ale jsme spolu už dlouho, známe se ještě dýl...“
Prstem jsem ji pohladil po tváři, nechala mě, přejel jsem jí přes rty a pak se nad ni nahnul. Dech se jí zrychlil a moje kalhoty hrozily prasknutím.
„Když já bych tohle asi neměla,“ kuňkla. Musel jsem přivřít oči, protože můj obličej byl těsně nad jejím. Jasně, že by neměla, když má toho trotla, jenže když mě nechala zajít až sem?! Chtěl jsem si ji přitáhnout ještě blíž, ale nenechala se, málem jsem to vzdal. Ale ona vyskočila na nohy a namířila si to směr záchody. Asi v půlce cesty se otočila a tázavě se na mě podívala. Rozhlídnul jsem se kolem sebe, chvilku počkal a pak spěchal za ní. Zatáhla mě do místnosti, kde se přebalují mimina, stihnul jsem akorát zamknout, než se na mě vrhla a bez okolků mi strčila jazyk do pusy. Tváře jí hořely, když jsem ji vysazoval na ten zděný pult, kde normálně leží děcka. Teď tam seděla ona, rozepínala mi pásek na kalhotách, ani jsem se nestačil vzpamatovat a už mi stahovala džíny ke kolenům. Neměl jsem v úmyslu protestovat, ani když mi sundala i boxerky, ale nejspíš pro jistotu mi ucpala pusu tou svou. Nešikovně jsem jí rozepnul knoflík u kalhot, jenže zbytek byl ještě horší. Musela mi pomoct, jinak bych nebyl schopný ji svlíknout a to jsem se v duchu tak kasal. Knoflík po knoflíku mi taky rozepnula košili a já jí přes hlavu přetáhnul přebytečnou látku dlouhého čehosi s výstřihem. Nechápal jsem, proč prsa neukazuje běžně takhle. Jenže to už si mě přitáhla blíž.
„Máš?“ zeptala se mě někde mezi tím, co jsem jí sahal na prsa a tím, kdy jsem se nemohl nabažit jejího dechu na svém rameni. Pochopil jsem, co myslí a sehnul se k džínám, které mi přistály až pod koleny. Vytáhnul jsem věcičku zatavenou ve stříbrném obalu a začal ji rozbalovat, když mi ji vzala a ujala se toho sama. Byl jsem jí docela vděčný, ruce se mi klepaly jako narkomanovi, co ho sžírá absťák.
„Dělej...“ zašeptala mi do ucha. „Chci tě stejně jako ty mě.“
A tak jsem se činil, protože jestli mě chtěla stejně jako já ji, tak to bylo docela šílené. Snažil jsem se ji i tišit, ale všechno se tady šíleně rozléhalo, takže pokud někdo šel kolem, zaručeně věděl, co tu spolu provádíme. Zatínala mi prsty do zad a olizovala ušní boltec, měl jsem pocit, že zešílím. Z ní, z toho, co tady spolu zrovna děláme, z toho, že tohle je možná poprvé a naposled, jenže pak přišel ten pocit absolutního naplnění. Zaryla mi prsty hlouběji do kůže a hlasitě zasténala. Začal jsem ji líbat, lehce mě kousla do rtu a po chvilce seskočila z toho pultu dolů. Škoda, sundal bych ji. Ani jeden jsme nevěděli, co teď. Předtím to bylo všechno pudové, jenže tohle? Pořád byla zadaná a já byl avantýra, úlet... Co já vím, jak to brala.
„Ondro?“ chytila mě za ruku a dívala se na mě.
„Hm?“
„Děkuju.“
„A já tobě,“ oplatil jsem jí dík. Ona totiž splnila sen mně. Jenže tohle bylo pořád málo. „Co bude dál?“ zeptal jsem se, když sahala po klice. Otočila se na mě.
„Já nevím, zkus mě překvapit,“ zajiskřilo jí v očích a odešla.