Něco modrého 2

„Emo? Vnímáš mě? Ty snad ještě spíš ne?“ zaslechnu najednou u svého ucha.
„Co?“ zeptám se ne příliš inteligentně.
„Posloucháš mě? Potřebuju pomoc.“ dožaduje se mé pozornosti sestra.
„Kláro? Ty mi voláš?“ až teď mi dojde, že držím v ruce telefon.
„No jasně, že ti volám! Koukej se rychle oblíknout a cestou sem sehnat něco malýho modrýho.“ rozkáže.
„Ale kam?“ už jsem alespoň trochu schopná vnímat.
„Vem si papír, nadiktuju ti adresu. Jo a vem si na sebe šaty.“ s papírem v jedné ruce a rohlíkem (nejspíš posledním, co tady Měsíc měl) v druhé již oblečená opustím byt. Měsíce nebudím. Není to poprvé ani naposled, co jsem u něj spala, je zvyklý.
Klára, ségra, je taková naše organizátorka. Od mala doma všechno organizovala a běda jak něco nebylo podle plánu. Takže není divu, že teď, v dospělosti, organizuje různé společenské akce.
Nejdřív dojedu domů. Jelikož mi Klára nakázala spěchat, obléknu si první šaty co vytáhnu ze skříně, což jsou klasické letní s kytičkami a střihem do áčka. K nim vzolím světlé lodičky, z vlasů spěšně zapletu cop k jedné straně a vydám se na určenou adresu. Až kousek před domem číslo 32, to je místo určení, si vzpomenu, že jsem nekoupila nic modrého. Rozhlédnu se kolem sebe a zachrání mě menší krámek s potřebami všeho druhu. Vejdu dovnitř, ani se nezdržuji zdravením. Po pravé straně uvidím spostu různě barevných kamenů, vytáhnu první modrý, který uvidím a přesunu se k pultu.
„Už zavíráme.“ ozve se odněkud zezadu.
„To bude rychlý.“ ujistím kluka, který vyjde zpoza závěsu.
„Dobrá volba.“ řekne mi. Může být tak stejně starý jako já.
Jen neurčitě pokrčím rameny. Jaká volba? Kámen sem, kámen tam. V tuhle chvíli mi jde jen o barvu.
„Jsi vodnář?“ v klidu mi zatyká.
Podívám se na něj nechápavě. „Ne, blíženec.“
Tentokrát pozvedne obočí on. „Tak proč si kupuješ kámen pro vodnáře?“
„Cože?“
„No, ten kámen. To je tyrkys. Patří ke znamení vodnáře.“ vysvětlí mi a usměje se a mě napadne, že tenhle úsměv už jsem určitě někdy viděla.
„Aha. On není pro mě.“ Odpovím pouze, zaplatím a až venku zvednu zvonící telefon.
„Kde jsi?“ spustí sestra bez pozdravu.
„Už tady.“ nestačím říct nic dalšího, protože hovor ukončí a objeví se ve dveřích.
„No to byla doba.“ uvítá mě. „Pojď nahoru.“ zabouchne za mnou a vede mě do horní ložnice, kde se chystá nevěsta. Nevěsta?!
„Tohle je Petra, nevěsta. A tohle je má mladší sestra, Ema.“ představí nás a my si vzájemně podáme ruce.
„To je svatba?“ zeptám se nevěřícně.
„Jistě. Cos čekala, když jsem po tobě chtěla něco modrého.“ pak se podívá podezřívavě. „Máš něco, že jo?“
„Jo.“ vytáhnu ze psaníčka modrý kámen.
„Co to je?“ zeptá se mě nevěřícně.
„Chtělas něco modrého. Nespecifikovalas to.“
„Ale to je skvělé!“ zaraduje se nevěsta. „To je tyrkys. Přesně se hodí k mému znamení. Dám si ho třeba do výstřihu.“
„Musíme si pospíšit, ať dojedeme na zámek včas.“ popohání nás Klára.
„Em, budeš dělat družičku. Ta naše dneska onemocněla. Až ti řeknu stačí jen projít uličkou a stoupnout si nalevo.“ informuje mě už na zámku ségra.
„Dobře.“ není to poprvé co mě zapojila do své akce. Vlastně to dělá běžně.
Obřad proběhne celkem rychle. Mě se povede při průchodu uličkou mezi hosty nic nezkazit a Klára se tváří spokojeně.
Už po obřadě sedíme u venkovních stolečků v zahradě. Spokojeně popíjím šampus a pozoruji okolí. Ikdyž se mi takovéhle velké svatby nikdy nelíbili (ano, hostů je tu snad stovka), chtě nechtě musím uznat, že tahle se jim povedla. Navíc nevěsta i ženich vypadají tak spokojeně. Klára odvedla dobrou práci.
„Můžu?“
Leknutím sebou trhnu. Nademnou stojí a kření se celkem sympaticky vypadající kluk. Je dost vysoký a modrooký. Hnědé vlasy má nakrátko a na tváři tak třídenní strniště. Ten z obchodu. Jenomže teď na sobě nemá triko a jeany, ale oblek.
„Ty?“ mrknu abych se odrthla od jeho modrého pohledu. Je přímo hypnotizující.