Pavučina úplňku

Uvědomím si,že už nějakou dobu jen tak ležím a jak mi napoví budík a tma je zrovna pár minut po půlnoci. Snažím se usnout,převaluji se z levé strany na pravou a naopak. Co je dneska vlastně za den? „No jistě!“ zapálí mi při pohledu z okna. Měsíc se nám předvádí v celé své kráse! A že někteří z nás kvůli němu nemůžou usnout ho vůbec nezajímá!
Odevzdaně se nejprve odeberu ke své mini knihovně. Posléze s novým románkem , který mi mamina přivezla ze služební cesty,si zalezu do svého pelíšku. Rozsvítím si stolní lampičku a své dlouhé hnědé vlasy stáhnu gumičkou. Jsou mojí jedinou chloubou a tak je nesmím zanedbávat.
Ještě neotočím ani první list a uslyším jemné,sotva postřehnutelné klepání na okno. V první chvíli se příšerně leknu! Už odmala jsem strašpytel. Okamžitě se projeví moje bujná fantazie,vyvíjí nejrůznější scénáře ve kterých jsem samozřejmě za ubohou oběť. V lepším případě za oknem číhá úchyl co mě znásilní a zase si odkvačí domů nebo v horším vrah,co si nejdřív užije a pak odkrouhne! Počkat,úchyl ani jiná havěť by přece neklepali!
Pomalonku se přiblížím k oknu. Trhnutím odhrnu záclonu,abych v zápětí hleděla do tváře bráchovi jedné z mých,ne moc oblíbených,spolužaček. Tuším že mi o něm jednou vyprávěla ,jmenuje se Dominik a myslím že je o dva roky starší,tím pádem by mu mělo být 18. chvíli na něj nevěřícně zírám, když zaklepe podruhé, otevřu mu,ještě pořád v částečném tranzu,okno. Hbytě se vyhoupne na parapet a vklouzne do mého království.
Usměje se na mě: „Ahoj Mariano!“.
„Ahoj“,vykoktám ze sebe a když si ho prohlédnu,zjistím,že v tmavě modré mikině s bílou fajfkou NIKE a světlých džínách mu to neskutečně sluší! Na krátkém ježku ze světlých vlasů se mu třpytí kapičky deště. Až teď mi dojde,že přestalo pršet před půl hodinou!
„Stojíš venku dlouho?“
„Ani ne.“ odpoví a znovu se na mě andělsky usměje.
„No a co teda potřebuješ?“ otážu se bez okolků.
„Skoro nic. Jen jsem si přišel pro pusu na dobrou noc!“
Koukám na něj dost vyjeveně. Než se stačím nadechnout k odpovědi, přistoupí těsně ke mně,obejme mě a s pohledem upřeným do mého lehce políbí na rty. S tímhle se Dóďa ovšem nespokojí a během už jeho jazyk rejdí v mojí puse. Stále stojím jako opařená,ale jeho polibek mu stejně vášnivě vracím.Netrvá dlouho a ucítím jeho ruce pod mojí noční košilkou! Nebráním mu ani když mi jí přetáhne přes hlavu. Celkem snadno se mu poddám… Oči mám zavřené,takže mě probere až uchichtávání,nějak mi to sem nezapadá!
Když otevřu oči koukám jako spadlá z višně! Nejspíš i Dominik uslyšel šum za oknem. Vztane z mé válendy.
„Vidíte pánové! Já sem vám říkal že to není taková ledová královna jak si všichni myslíte! Tak co kde mám ten litr?“ začne se smát! a mě,huse hloupý!,to dojde až teď! Tohle celé byl jenom blbej ,a podle mě hnusnej,fór! Lépe řečeno sázka!
Hodím si na sebe jen košilku.
„Ty hajzle! Vypadni!“ popadnu konečně dech a rozběsním se na něj! Vší silou se do něj opřu a strkám ho k oknu.
Sám se přesune na parapet a než seskočí za svými kámoši dodá: „No tak Majo! Přece bys najednou nebyla taková citlivka! Všichni víme že to tak není!“
Už dávno jsem za tím parchantem zabouchla okno a přesto stále ležím schoulená do klubíčka z očí mi vytékají slzy. Plná vzteku vezmu románek a hodím ho do nejzazšího kouta,co nejdál oděmně! Jsou to jenom přeslazený nesmysly! Něco jako pohádky a ty se přece taky nikdy nevyplní! Tak proč si pořád připadám jako malá naivní holčička,která doufá že se jednou přece jen objeví její princ na bílém koni?!! Asi jsem nepoučitelná… a proto do noci zašeptám své tajné přání… třeba se mi jednou vyplní… třeba zjistím že láska není jenom sen…