+++ V.

Jako ve snách jsem se dopotácela do klubu, kde hrál Vojta a na baru jsem uviděla toho nejkrásnějšího chlapa, kterého vídám denně v kuchyni. Zhroutila jsem se na sedačku vedle bráchy a hlavu složila do dlaní. Po chvilce jsem z kapsy vytáhla krabičku cigaret a hodila ji na bar. Adam vytáhl dvě cigarety, obě zapálil a jednu mi podal.
„S někým ses pohádala?“ zeptal se opatrně. Jenom jsem zakroutila hlavou.
„Znáš takové ty situace, kdy si myslíš, že máš všechno pod kontrolou a pak se najde něco, co... to posere?“ nastínila jsem řečnickou otázkou svoji situaci. Brácha se zakuckal a vyvalil oči.
„Tys na to přišla?!“
„Na co?“
„No... na Eriku a Vojtu?“ opatrně ze sebe vysoukal drahý bratr a já unaveně vydechla. Měla jsem v sobě takový bordel a teď ještě tohle. Není nad to, když se na vás pohromy valí jedna za druhou.
„Jak dlouho už to víš?“ podívala jsem se do modrozelených očí, úplně stejných jako byly ty mé. Bratr sklopil hlavu a zahuhlal: „Pár týdnů...“
„Pár týdnů?“ vyjela jsem. „Tos mi nemohl nic říct? Proboha...“ zabořila jsem si hlavu znovu do dlaní, vylívala jsem si zlost na nesprávném člověku. Z očí mi totiž začaly téct slzy jako hrachy. Rozšmudlávala jsem si je po tvářích a u barmana si objednala dvojitého panáka vodky, který mě ještě víc rozehřál.
„Pojď radši na sedačku,“ táhl mě Adam pryč od baru. Na prastaré sedačce, která už pamatovala věcí jsem mu zabořila hlavu do trička a fňukala, popotahovala, stěžovala si na svinský život. Brácha mě celou dobu hladil a vyjadřoval svoji podporu, kdyby to nebyl můj biologický sourozenec, už dávno bych ho sbalila a možná se i rozmnožila, jak jsem s nadsázkou říkala. Moje dvojče totiž bylo tím lepším, co vzniklo spojením našich rodičů. Byl mužně krásný, optimálně protivný a občas i hodný. Zvlášť v situacích jako byla takhle. Popotáhla jsem nosem. Víc už brečet kvůli nikomu nebudu.
„Proč jsi mi to neřekl?“ uhodila jsem znovu na bráchu.
„Protože... ona měla být jenom epizodka. Nechtěl jsem, abys byla... smutná.“
„A jak dlouho to oni dva spolu táhnou?“ odvážila jsem se zeptat. Když masochismus, tak pořádný. Musela jsem se vytrestat, za tu záchodovou epizodku s Ondřejem. I když to byla víc než dobrá epizodka, užili jsme si ji oba. Já ten pocit, když mě objímal, hřál, dýchal do vlasů... Byl v těch chvílích tak nepopsatelně krásný, až jsem se styděla, že jsem tam s ním zrovna já. Tmavé oči přivíral slastí a já se mu probírala krátkými vlasy, které byly úžasné na dotek. On si to užil z toho důvodu, že jsem se mu prostě a jednoduše líbila. Viděla jsem, jak na mě zírá, svlíká mě očima...
„Já nevím...“ sklopil hlavu Adam a vrátil mě tím do reality, kde mě Vojtěch podvádí.
„Ale víš!“
„Prý od Silvestra...“ přiznal a mně se zatmělo před očima. Ten hajzl! Tak proto všechny ty výjezdy, proto tolikrát nemohl o víkendu, žádné brigády a žádné extra zkoušky s kapelou, ale ta děvka Erika. Všechno zapadlo jako dílky skládačky. Jsem tak blbá! Ale tolik, až to ani není možné. Cloumalo mnou tolik pocitů, až jsem se bála, že mě roztrhnou. Cítila jsem zklamání, rozčarování, zlost takovou, že bych někomu rozbila hubu, znechucení ze sebe samé. Jediné, co jsem nedokázala cítit bylo to příznačné zlomené srdce, necítila jsem to, co jsem cítila, když mi můj první kluk řekl, že končíme. Teď nebylo žádné vakuum v hrudi, ne, vakuum nahradila zlost. Na něj, na ni, na sebe, že jsem si dělala hlavu z něčeho, co vůči tomuhle nebylo vůbec podstatné. Měla jsem chuť udělat scénu, při které budou lítat vzduchem skleničky, ale místo toho jsem si zaryla nehty do dlaně a nevěřícně jsem kroutila hlavou. Adam se na mě celou dobu ostražitě díval a teď mě objal.
„Mám mu jít dát po hubě?“ zeptal se s úšklebkem, snad mi četl myšlenky.
„Ne, jednu mu natáhnu já.“
„Ty?“ zasmál se.
„A jí pak taky,“ zahučela jsem temně.
„Ser na ně. Na oba. To je rozhodí ještě víc... A promiň, je mi to líto. Kvůli tobě.“
Utřela jsem si poslední zbytky slz a stoupla si.
„Jdeme se opít!“ zavelela jsem. „Bez řečí. Domů se poplazíme po čtyřech,“ zasmála jsem se, ale znělo to spíš jako zabublání, protože jsem měla navíc plný nos. Bratr vytáhl lehce použitý papírový kapesník a vyšli jsme do temné, chladné noci, která byla plná překvapení a nečekaných zvratů. Všechen hnus, který ve mě byl, jsem s prásknutích kovových dveří nechala v klubu, kde na něj nikdo nebyl zvědavý.


„Jak ti je?“ probudil mě mámin hlas.
„Trapně...“ zahučela jsem a matně vzpomínala na to, co jsem doma poblila. Pohladila mě po vlasech.
„To nevadí,“ usmála se lehce. „To se stává i v lepších rodinách.“
„Promiň, mami, “ zašeptala jsem a zase mi vytryskly slzy, i když jsem si je zakázala. Žasla jsem nad tím, co mámy dokáží. Umí milovat svoje poblité děti, které ve tváři zeleností připomínají plesnivý sýr, které se domů doplazí jenom s pomocí neméně opilého dvojčete a společně se pak dáví na záchodě.
„Lež, chceš přinést čaj?“ zeptala se máma.
„Nee.“
„Any... takových neúspěšných vztahů ještě bude...“ začala máti a já čekala, co se z toho vyklube. „Jenom bych nerada, aby každý končil pozvraceným trávníkem a koupelnou.“
Ušklíbla jsem se, tohle máma vychytala.
„Je hezké, že je Adam tak solidární a držel s tebou krok, ale... no, to je jedno. S tím pozvraceným trávníkem si nedělejte hlavu. Do rána to zmizelo a mám takový pocit, že ti lidi, co bydlí na konci ulice z toho mít radost nebudou...“
„Fuj...“
„My jsme jejich psy k úklidu nenutili, ne? Ale koupelna se sama neuklidí, drahouši, takže až vám bude líp, víte, co dělat. Pa, odcházím do práce,“ rozloučila se máma. Hm, takže to s tou mateřskou láskou to zase tolik nepřehání, když musíme uklidit koupelnu. Radši jsem se zvedla a šla prozkoumat škody, bylo mi fakt blbě, ale první práce a pak... si udělám smrtící kafe. V tom mi začal zvonit telefon, vyhrabala jsem ho z kabelky a hovor přijala.
„Nazdar ohavo, jak je?“ začala hovor moje nejlepší kamarádka. Drby se malým městem šíří rychle.
„Blbě. S bráchou jsme poblili trávník před domem, který pak nejspíš vylízali sousedovi psi.“
„Fuuuuj.“
„Nevím k čemu to fuuuj patří. Jestli k blití nebo k těm psům.“
„K obojímu,“ přiznala Kachna. „Hele Any, je mi to líto...“
„Kdo ti to řekl?“
„Ještě včera večer, když jste byli pít, mi to volal Adam, prý tě mám přivést na jiné myšlenky, říkal.“
„Ten je teda šlechetný,“ vyprskla jsem smíchy při představě jejich telefonního rozhovoru.
„A našla jsem něco, co by se nám mohlo líbit...“
„A to?“
„Máti má známou, která vlastní cestovku, vypadli jí nějací dva animátoři do letoviska na Korsice, tak jsem jí ráno volala a řekla, že to bereme. Pozítří odlítáme na Korsiku, takže se vzmuž, kolem páté se stavím, jo?“ vychrlila na mě Kachna a já musela přiznat, že všechno zlé je k něčemu dobré.
„Dobře,“ odpověděla jsem a hovor ukončila. Čas na úklid včerejších hříšků.


Katka přišla na čas, těsně s úderem páté nalehla na zvonek a čekala, až se tam došourám. Už ve dveřích mě objala.
„Je mi to moc líto, Any, víš?“ říkala polohlasně a jemně mě poplácávala po zádech. Vzdychla jsem.
„Hm, já už asi necítím žádnou lítost. Spíš mě sere, že jsem, já kráva, nic nepoznala. A víš proč? Protože jsem měla poslední dobou hlavu plnou Ondřeje!“ sypala jsem si popel na hlavu. Mobil na kuchyňské lince už zase zvonil, já se neměla k tomu hovor přijmout a mluvit s Vojtěchem.
„Vojta?“ kývla Káťa hlavou směrem k mobilu.
„Beztak,“ pokrčila jsem rameny.
„Nechceš s ním mluvit?“
„Zatím se na to necítím... Nevím, co bych mu říkala.“
„Tak mu jenom napiš...“
„To je takové zbabělecké,“ namítla jsem.
„Když to je pak těžké...“
„Radši mi pověz, co obnáší ta animace...“
„No, cha, já vlastně ani nevím, představuju si to tak, že budeme bavit děcka a ochutnávat bílé koktejly místních Francouzů.“
„Ježiš, nebuď nechutná,“ musela jsem se zasmát, jak je zase ta holka dvojsmyslná.
„Nechutná?“ zvedla obočí a olízla si rty.
„Fuuuuuj...“
„Co vy dvě nechuťačky tady zase nacvičujete?“ zeptal se Adam, který se rozhodnul slézt konečně dolů. Vlasy mu trčely okolo hlavy jako svatozář. Potom, co jsme společnými silami uklidili horní koupelnu a záchod, šel Adam zase ležet a já se poflakovala po domě.
„Plánujeme brigádu,“ odpověděla Katka a ignorovala jeho oslovení, což se tak často nestávalo.
„Brigádu? Ty? A ségra? Hahahaha,“ začal se smát bratr.
„Co se ti na tom nezdá?“ zeptala jsem se.
„Tebe si nějak neumím představit a tady kámoška od Bárbí by si prací zničila nehty...“
„Vyzmiz, jo?“ poradila jsem s úsměvem Adamovi. No, něco pravdy na jeho slovech bylo.
„Člověk jenom řekne svůj názor a hned je špatně...“ frflal si pod nosem, ale přesunul se do kuchyně, odkud bylo těžší nás zaslechnout.
„By potřeboval srazit hřebínek. Prý kámoška od Bárbí, pch!“ znechuceně prskla Katka.
„Nerozčiluj se a radši se věnuj mně, jak dlouho, jaké prachy, co si mám vzít...“ vybídla jsem ji.
„Má se to tak...“ začala mi vysvětlovat všechno potřebné i nepotřebné a když skončila, byla jsem zahlcená informacemi nejrůznějšího druhu.
„Any?“ ozval se do ticha brácha.
„No?“
„Vojta se k nám hodlá dobývat...“ oznámil.
„Teď?“ zeptala jsem se celkem hloupě. Jasně, že teď, jinak by mi to nehlásil, nejspíš ho viděl procházet brankou.
„Jo... Já a kámoška do Bárbí vyklízíme prostor... asi...“ začal a já nevěřila vlastním očím, Kachna se zvedla a fakt vyklidili dolní patro. No jo, asi očekávali řev, nadávky a výčitky. Pak se ozval zvonek. Co nejhrději jsem otevřela dveře, jak jen to jde člověku oblečenému ve starém tričku s potiskem rozplesklé krysy na silnici a domácích uválených šortkách. Na prahu rozpačitě stál Vojta a tvářil se jako ta rozplesklá krysa.