Bez emocí 1

„Tak o co se vsadíme?"
„Třeba…O zmrzku!"
„Aha,takže je jasný že ani ty tomu nevěříš!" vysměju se své kamarádce.
„Nene! Jistě že tomu věřím! Já to totiž vím,víš?" oponuje mi Betty.
„Jasně! A proto se sázíš jen o zmrzku!"
„Dit,přestaň se semnou dohadovat! Bereš nebo ne?!"
„Jasně! Předem vyhraný sázky se mi líbí nejvíc!"
„Až na to,že tuhle prohraješ! O co by ses teda chtěla vsadit?"
„Já nevím. A navíc,tohle je na tobě,jak moc věříš že se Ondy neozve."
Kamarádka si jen povzdechne.
„Je normální ,že doufáš že napíše." Usměju se na ní. „Znáš to,naděje umírá poslední. Pokud je…"
„Doufám,jenže počítám s tím že nenapíše,"
„Nebuď pesimista a dej mu čas!" mrknu na Betty a vyjdeme ven z čajovny. Pořádně se zachumlám do šály. K večeru nějak přituhuje. V půlce prosince se asi není čemu divit.
„Nemyslíš, že dva dny je dost času?" zeptá se pochybovačně.
Zasměju se. „Ne,to tedy nemyslím. Je to jen chlap. Tak se měj a nedumej na d tím!" rozloučím se s ní.
„To půjde těžko! Tak ahoj."
„Hodně štěstí!" popřeju kamarádce a vydám se cestou na vlak.
„Dito?"
Otočím se: „Ano?"
„Tobě taky!"
Jen smutně se pousměju,k tomu není co říct.
Cesta domů uběhne celkem rychle. Než se naději, otvírám si dveře domu a skočí na mě Ben. Což je náš pes, zlatý kokršpaněl.
„Ahoj" zakříčím do jádra domu, kuchyně, přes chodbu.
„Ahoj Dito!" pozdraví mě mamka. „Tak jak si se dnes měla, co bylo ve škole?" zeptá se jako každý den.
„Fajn. Známky žádné." docela dobře nacvičená odpověď. Proč ji znepokojovat tím,že se cítím mizerně…
„Za chvíli bude večeře,dojdi se převléknout."
Ráda se vzdálím do svého pokoje. Tašku odložím vedle postele a černé kalhoty vyměním za hnědé tepláky. Když vejdu do kuchyně,jídlo už je na stole. Dnes máme čínu s rýží. Ač jde o moje oblíbené jídlo,dnes tomu moc nedám. Talíř odložím ani ne z poloviny prázdný. V pokoji si pustím počítač a připojím se na icq. Ještě se ani nerozkoukám a už mi tiché o-ou oznamuje novou zprávu. Od Betty. Je jasná a stručná: Napsal!!!
Dita: Takže mi platíš zmrzku!:)
Betty: Klidně dvě!:)
Dita: A jaké z toho plyne ponaučení pro příště?
Betty: Že ses měla rovnou vsadit o tři zmrzky? =D
Dita: Dobrý nápad,ale ne. Přece že mám vždycky pravdu! :) =D
Betty: Vždycky ne! Třeba s Radimem mám pravdu já.:)
Dita: O něm se nechci bavit.
Betty: To říkáš vždycky! Jednou to budeš muset vyřešit!
Dita: Jenže na tom není CO řešit!
Betty: Měla bys mu napsat!
Dita: Ne to tedy neměla!
Betty: Proč ne? Co ti to udělá?
Dita: Ty to nechápeš? Mohlo by to být ještě horší! Nemůžu se s ním sejít,protože nevím,jak bych potom dokázala žít,jestli vůbec! Ubližuje mi jen o něm mluvit! Natož se s ním sejít! Tak toho prosím už nech! Bolí mě to…
Betty: Třeba by tě to přestalo bolet, kdybys to konečně vyřešila.
Dita: Tohle už nebudeme řešit! Tečka. Stejně už musím jít,tak se měj
Betty: papa
S úlevou se odhlásím. Musím se zhluboka nadechnout… Stejně to nepomůže. Vypnu počítač a odeberu se do koupelny. Teplá voda ze mě smyje pouze fyzickou špínu,ta psychická tak snadno nepustí. Rychle se otřu,navléknu pyžamo a zalezu do postele. Vůbec nevadí že je teprve půl deváté. Usnu i v tuhle hodinu.

Ráno proběhne jako obvykle. Vstát, vyčistit si zuby, obléknout se a honem na vlak. Snídat prostě nestíhám…a ani nechci. Když zasednu do lavice, Betty už tam sedí. Po tom co na mě pět minut v kuse kouká už to nevydržím: "Co je?"
Rychle se otočí a civí do sešitu: "Nic, coby?"
Zamračím se pro sebe, doufám že opět nevyrukuje se včerejším tématem. Ale zdá se ,že ne.
„Dit,co děláš v sobotu?" zeptá se náhle.
„Zatím nemám v plánu nic. Proč?" odpovím nenuceně.
„Chtěla bych si jet koupit šaty na ten ples. A možná kino. Co ty na to?"
„To by šlo. Zrovna dávají Yes Man. Docela ráda bych to viděla." chytím se.
„Jo, taky jsem o tom slyšela. Tak domluveno."
„Jasně." usměju se na ní. Tak asi proto se ráno tak dívala. Nevěděla, jestli po včerejším rozhovoru, budu chtít jet.
„A ty už šaty máš?"
„Ne úplně, ale mám. Takže ti budu dělat jen módní kritičku." mrknu na ní a obě se zasmějeme.
Během dne po mě zatouží u tabule jen Krajíc, dějepisář, u kterého si asi po deseti minutách útrpného páčení informací o válce růží, vysloužím trojku.
Jinak to uteče celkem rychle. V pátek máme jen šest hodin. Ani se nenaděju a už sedím ve vlaku, směr domů. Právě když vystupuji, začne mi v kapse vyzvánět melodie Otevřená zlomenina od Wanastovek.
„Ano Betty?" ohlásím se do telefonu.
„Zítřek platí?"
„Jasně, vždyť jsme domluvené. Ve dvě na nádraží." přikývnu.
„Tak fajn. Už se těším,pa!" rozloučí se.
„Měj se." Zaklapnu telefon a vložím ho zpátky do kapsy.
Doma proběhne vše tak,jako minulý večer,tak jako všechny večery.

Ráno se mi pěkně motá hlava a žaludek mám jako na vodě. Předzvěst špatného dne? Nepomůže ani vlažná sprcha, ani žaludeční čaj…a ten ke všemu,jakmile ho vypiju,skončí v záchodě.
No to tedy bude výlet! Pomyslím si. Po tom co si vezmu prášek na žaludek, zvládnu sníst alespoň suchý rohlík.
Kolem jedné už se začnu pomalu chystat. Vezmu si tmavé ryfle a černý svetr. Do té zimy i dvoje ponožky a navrch teplou šálu a bundu. V tašce přes rameno mám jen nejnutnější věci jako peněženku, klíče, kapesníčky a mobil.
Na nádraží dorazím, s pokud možno, co nejupřímnějším úsměvem.
„Ahoj Betty! Tak jak se těšíš na nákupy?"
„Ahoj Dit!" zdá se mi to nebo je nějaká nervozní?
Cesta vlakem ubíhá docela příjemně. Obě posloucháme MP3. Z vlaku zamíříme rovnou na metro. Když už stojíme v obchodním domě Nový Smíchov před kinem,Betty do mě šťouchne: "Ještě si skočím na záchod,jo? Počkej tu na mě!" pospíchá rychle. Asi to vážně bude akutní potřeba. Jdu si stoupnout ke straně, když za sebou uslyším: "Dit?" to není možné! Tenhle nakřáplý hlas bych poznala mezi všemi. Ale co by tu dělal?!
Z hluboka se nadechnu a otočím. Tak kromě toho,že špatně slyším,mám také halucinace! Vysoký kluk se světlými vlasy, dorazí až ke mně.
"Jsi to ty!" usměje se na mě trochu nejistě.
"Ehm..Ahoj!" pozdravím Radima.