Bez emocí 2

Z hluboka se nadechnu a otočím. Tak kromě toho,že špatně slyším,mám také halucinace! Vysoký kluk se světlými vlasy, dorazí až ke mně.
„Jsi to ty!" usměje se na mě trochu nejistě.
„Ehm..Ahoj!" pozdravím Radima.

--------------------------------------------------------

„Jo,ahoj."
„No a… co tu vlastně děláš?" napadne mě.
„Mám se tu sejít s Betty."
„Ty se máš deska,teď,tady, sejít s Betty??" zeptám se nevěřícně.
„Ano." jeho úsměv náhle ztuhne. „Ty taky!" neptá se,konstatuje.
„Přijela jsem s ní. Byla nějaká nervozní. A před chvílí rychle odběhla na záchod. Hrozně pospíchala…" uvědomím si.
„Pěkně to ušila!" uzná Tibor.
Sklopím pohled. Nemůžu se mu dívat do očí.: „Nechceš lístky na Milionář z chatrče? Betty už je koupila."
„Když už je koupila tak můžeme jít spolu ne?"
„Dobře" souhlasím opatrně a modlím se abych vedle něj v klidu vydržela ty dvě následující hodiny.
V kině se pohodlně usadím. Chci si opřít ruku o opěrku,ale v tu chvíli si ji tam chce položit i Tibor. V tu chvíli, kdy se naše ruce dotknou, mi to přijde jako rána elektrickým proudem. Prakticky ihned ucuknu. Přesto,že cítím jeho pohled, nepodívám se na něj a celou dobu koukám na plátno,na reklamy…
Na film se vůbec nemohu soustředit. Musím působit jako socha. Slyším smích okolo,ale nemůžu se smát. Snažím se dýchat vyrovnaně.
Jsem neskutečně vděčná,když film konečně skončí. Z hluboka se nadechnu a odvážím se otočit na Tibora. Bez úsměvu se na mě dívá. Nejsem schopná odtrhnout pohled,hypnotizuje mě. Najednou zvedne ruku a položí mi ji na tvář. Že jsem přestala dýchat si uvědomím až za delší chvíli. Rychle se seberu, podívám se jinam a ze země seberu svou tašku.
Nepodívám se na něj,když řeknu: „Dík žes semnou šel na ten film. Měj se."
Při zvedání k odchodu mě chytí za ruku: „Musíš už jít? Co třeba ještě kafe?"
Vydržet v jeho blízkosti ještě tak dlouho? Konečně se odhodlám kouknout se na něj: „Raději čaj." Sama sebe slyším jak souhlasím!!!
Společně vyjdeme před kino.
„Tak kam půjdeme?" odvážím se zeptat po té, co se dostaneme před obchodní dům.
„Jelikož nevím,kde je poblíž nějaká dobrá čajovna, bylo by hodně blbý vzít tě k nám?"
„Ne, v pohodě." Je přece jedno kde si ten čaj dáme. Hlavní je, aby to bylo brzo zamnou. Nebydlí daleko. Ani ne za 15 minut už odemyká dveře v malém paneláku. Po tom,co si sundám boty,se vydám za Tiborem do kuchyně. Zrovna nalévá vodu do konvice: „Vpravo nahoře jsou čaje,můžeš nám vybrat jaký chceš."
Tím,že řekne nám se na chvíli zarazím. To slovo pro něj nemá stejný význam jako pro mě. On byl moje první láska. NA tu se nezapomíná. Zatímco já jsem u něj byla tak 50 v pořadí. Musím se kolem něj těsně protáhnout,abych se dostala ke skříňce s čaji. Při tom doteku,kdy se o něj musím otřít se celá zachvěji. Z možnosti asi pěti čajů vyberu ovocný malinový. Než se dovaří voda stoupnu si čelem k oknu a přemýšlím nad tím,proč se mi špatně dýchá v jeho blízkosti. Možná je to tím, že ho nemám nebo, v horším případě tím, co by se všechno mohlo stát. Ze zamyšlení mě vytrhne ruka na mé paži. V první chvíli se leknu a v té druhé přestanu dýchat.
„Tak jak dlouho se o tom nebudeme bavit?" položí mi zdánlivě nepochopitelnou otázku.
„Nikdy!" prudce se mu vysmeknu a postavím se k lince, „Dopijeme čaj, v klidu se rozloučíme, já půjdu na vlak a pak už se neuvidíme."
„Přece si o tom musíme promluvit. Já vím, že jsem udělal blbost…, že jsem byl blbec. Takhle to nejde! Když ne dnes, sejdeme se jindy a - "
„Ne!" zarazím ho.
„Proč ne? Nebo…" zhluboka se nadechne, "ty mě nechceš vidět?"
„Nechci." odpovím jasně.
„Aha." Konstatuje pouze. Jeho touha prát se za další setkání vyprchá.
Přes víčko se mi přehoupne slza. Rychle zamrkám: „Raději půjdu."
Odejdu z kuchyně a v předsíni si vezmu bundu. Už otvírám dveře když se zamnou objeví Tibor a rázně dveře zase přibouchne. Chvíli mi trvá než se k němu otočím čelem. Stojí těsně zamnou,takže se mě dotýká celým tělem.
„Nechoď. Prosím." použije kouzelné slovíčko, „Nebudu se na nic ptát."
Jeho obličej je najednou tak blízko a já zruším i tu nepatrnou mezeru mezi našimi rty. Někde vzadu v hlavě slyším,že na tohle doplatím, že tohle je špatně. Obejme mě a přitiskne na dveře. Líbá mě nenasytně, užívá si to. Jako kdyby měl nastat konec světa. Samovolně mi po tvářích začnou stékat slzy. Tibor si toho všimne a odtrhne svoje rty od mých: „Neplač. Slyšíš mě? Prosím neplač. Ublížil jsem ti nějak?"
„Jo. Hrozně moc. Ale první láska vždycky bolí ne?“
„Jsem pitomec. Tenkrát jsem byl mladej a blbej, děsnej machr. Ale už takovej nejsem.“ zadívá se mi do očí.
„Chci tě.“ najednou je mi všechno jedno.
Znovu ho začnu líbat. Je to tak příjemné být s ním.
Poddávám se mu víc a víc. Jen letmo vnímám, že jsme se začali přesouvat. Jeho rty jsou chtivé. Líbá mě na krku i ve výstřihu. Nechám si přetáhnout tričko přes hlavu. V tu chvíli jen potřebuji, a hlavně chci, cítit jeho blízkost, jeho tělo. Svoje tričko si přes hlavu přetáhne sám. Při dalším hlubokém polibku mi rozepne podprsenku. Co nejtěsněji se k němu přitisknu. Na břiše cítím tlak. Neuhýbám před jeho rukama, které bloudí po celém mém těle a zaměřují se především na moje ňadra. Nebráním se ani ve chvíli, kdy mi začne rozepínat kalhoty. Snažím se také zapojit a tak mu pomáhám z jeho jeansů. Klekne si předemnou, vtiskne mi polibek těsně nad okraj kalhotek a pošeptá:
„Chci Tě! Strašně moc!"
Zavřu oči na důkaz souhlasu a nechám si pomalu stáhnout kalhotky. Čekám, že bude pokračovat, ale on náhle ustane, popadne mě do náruče a přenese na postel. Než si lehne ke mně, svleče si boxerky. Nechám se unášet na vlnách touhy a, v tuhle chvíli i, vzájemné lásky. Po pár minutách všechno skončí... a já se cítím pod psa. Snažím se co nejrychleji vzpamatovat. Nesmí poznat, jak moc mě to vzalo. Rychle vstanu a začnu se oblékat.
„Co to děláš?" usměje se na mě.
„Oblékám se." nasadím zatvrzelý výraz.
„Ale proč? Pojď ještě ke mně." položí ruku na prázdné místo vedle sebe.
„Prostě jedu domů." pokrčím rameny.
„Děje se něco?" zavětří můj nezájem.
„Nic, vyhrál si sázku. Můžeš být rád ne?"
„Takže se o tom nakonec budeme bavit."
„Tady není o čem se bavit. Chtěla jsem,aby už to bylo za náma. Pořád to tak vyselo ve vzduchu..." usměju se.
„Byla to blbost. Uznávám, ale už je to dost dlouho. Tohle už není žádná pitomá sázka. Neříkej, že to s tebou nic neudělalo, neříkej, že nic necítíš!" zatváří se trošku hystericky, už neleží, ale stoupne si ke mně.
„Ne." lžu jako když tiskne. "Jen jsem chtěla vědět, co to semnou udělá...a nic. Jestli se tě to nějak dotklo, o čemž pochybuji, tak sorry." natáhnu si tričko. Hlavně, aby mě nechtěl naposled políbit. To bych neustála!
„To nemůžeš myslet vážně!" nevěřícně na mě kouká.
„Ale myslím."
„Ty nejsi taková, jak teď hraješ! Já tě nikam nepustím! Promluvíme si!"
„Nemám tolik času. A... prostě jsem se změnila. Tys mě změnil!"
„Máš! Chci tě takovou jakou jsi byla.“
„Ale já už taková nejsem!" ušklíbnu se. "Nechci skrsnout ve vztahu s klukem, kterej ani pořádně neví, co sám chce! Hraje si na velkýho rebela a přitom se mi tady teď málem rozbrečí! Ke všemu mladším!" na poslední slova dám obzvlášť důraz. Vím, kde je jeho slabé místo. Nehodlám být zase „tou naivkou, co mu sbaštila hru jak je zamilovanej“, jak se před dvěma roky o mě vyjádřil jeho kamarád.
Na tohle už neřekne nic. Možná byl pro něj tenhle zážitek stejně silný jako pro mě... Ne! Nemůžu si dovolit doufat! Ne teď! Vyjdu na chodbu a zabouchnu za sebou dveře. Zdřevěnělé nohy rozhýbu jen silou vůle. Vůbec nic nevnímám.
Ani nevím jak se dostanu před dveře kamarádčina bytu. Jen tam stojím a nejsem schopná jí odpovědět na jedinou otázku, kterou mi položí. Jakž takž jsem schopná dát se dohromady až po mléku s medem. Pak ze sebe naráz vysypu, co se stalo. Betty mi nemůže uvěřit.
„To jsi nemohla udělat!"
„Ale udělala. A nechci , abys to nějak dávala do pořádku! Tohle je definitivní tečka. A já jsem ráda, že je to zamnou." zhluboka se nadechnu.
„Ale...,co mám dělat jestli mi zavolá? Kvůli tobě?"
„Nezavolá." řeknu přesvědčeně, „Teď už ne."
Stále lehce omámená přijdu domů. Poslední fází je pak otupělost. Všechno je mi jedno. Zalezu si do koupelny a zamknu za sebou na dva západy. Stoupnu si k umyvadlu a podívám se na sebe do zrcadla. Na tvář té cynické mrchy, kterou jsem teď pro něj. Můj výraz nevyjadřuje žádné emoce. Ani tu lhostejnost už ne. První si omyji obličej. Všechen make-up, a že ho není moc, mi stéká po tvářích. Myji obličej až do úplného vyčištění. Pak ze sebe svléknu oblečení a naložím se do horké vany. A zase začínám věřit, že jednou budu šťastná, že jednou konečně tu smůlu prolomím. První láska vždycky zanechá šrámy. Bude líp. Nadechnu se a potopím hlavu pod vodu. Nějak bude...


Alternativní dobrý konec:
V tu chvíli uslyším telefon. Zašátrám rukou na pračce a vynořím se. Při pohledu na jméno, které teď bliká na displeji, vyvalím oči. Připravím se k dalším lžím. Musí to přestat. Stisknu zelené tlačítko a přiložím mobil k uchu. Na chvíli zavládne jen ticho, které ruší pouze jeho dech.
„Nejde to." vydechnu.
„Otevři dveře." řekne pouze.
Nejprve nevím co tím myslí... a pak mi překvapením vypadne mobil z ruky a skončí pod vodou. Vyletím z vany ,zabalím se halabala do osušky a jdu ke dveřím. Otevřu je. Stojí tam. Jen tak, jako by se nic nestalo. Skoro dveře zabouchnu,ale on mě opět zarazí.
„Tentokrát se mě jen tak nezbavíš! Už tenkrát to pro mě bylo víc než sázka a ty to víš." řekne.
Co teď? Usměju se na něj. A on na mě. Nechci se ho zbavovat. Oba jsme starší a můžu jen doufat, že i rozumnější.
"Ve dvou se to lépe táhne." vyslovím a chytím ho za ruku. Zajiskří mu v očích a s radostí se mnou nechá vést.