+++ VII.

Díval jsem se na ni, jak tančí. Svíjela se uprostřed poloprázdného parketu spolu s kamarádkou a co chvíli po mně loupla očima. Nechtělo se mi tančit, maximálně tak soukromé pomalé tance v bezpečí mého pokoje. S ní. Po pár minutách se vydala mým směrem, ale cestu jí zastoupil nějaký borec evidentně s úmyslem na něco ji pozvat. Měl jsem nutkání odlepit se od a jít si s ním ručně vyříkat, že ji teď nikdo nikam zvát nebude. Protože je moje! Ani nevím, kde se tahle moje majetnickost vzala, ale byla tu. Ostražitě jsem pozoroval, co a kdo se kolem ní pohybuje a občas měl chuť někomu vrazit, když se na ni díval moc mlsně. Což se stávalo hodně často a nebyli to jenom chlapi, kdo měl při pohledu na Any ve tváři chlípný výraz a svlíkal ji očima.
Přišla až těsně ke mně, prstem urovnala vrásky na čele, které se mi tvoří, když se mračím a usmála se.
„Nemrač se, jde pak z tebe strach,“ pohrával jí na rtech úsměv. Místo sledování místnosti jsem se soustředil na její blond vlasy, když se vrátila z Korsiky, byla ostříhaná. Hodně ostříhaná. Vlasy jí ztěží zakrývaly prsa. Ale teď si je znovu nechávala růst a já se jimi tak rád prohraboval.
„Hmmm...“ udělal jsem jen a přitáhl si ji blíž. Bylo fajn cítit ji tak blízko sebe.
„Nelep se tak na mě, jsem zpocená.“
„To při sexu taky...“ opáčil jsem a ona propukla v smích.
„Jenže ty taky, teď jsi voňavý a já ne, rozumíš.“
„Ne,“ nechápal jsem, co řeší a znovu si ji přisunul blíž.
„Jsem unavená, nepůjdeme už?“
„Co Katka?“ kývnul jsem k její kamarádce, která to teď roztáčela sama. Any na ni mávla a ona udělala něco podobného, hrozné, jak si tyhle holky rozumí beze slov.
„Ale jestli tě to tu baví, Ondro, tak tu klidně zůstaň, fakt. Nevadí mi to,“ usmála se kouzelně.
„Přemýšlel jsem nad tou brunetkou v rohu,“ kývnul jsem k holce, která se jako jediná mohla s Any celkem měřit. Problém byl v tom, že já byl zamilovaný do jiné a dost jsem si to uvědomoval. Nikdy mi na nikom tak nezáleželo, což je samo o sobě docela kýčovité.
„Tak jo, žárlím, je krásná,“ vzdychla Any a trochu nešťastně potřásla hlavou.
„Ujde.“
„Ujde?! Děláš si prdel? Hezčí slečna tady asi není. Vkus máš, což o to...“
„Já radši blondýnky.“
„V tom případě se budeš muset spokojit se mnou a pojď už, nebo fakt začnu žárlit,“ řekla a táhla mě ven.
„Spokojit se s tebou?“ rozesmála mě.
„No jo, chudáčku.“
„Jsi moc unavená?“ zeptal jsem se.
„To podle toho, co budeš chtít dělat,“ hodila po mně ten její pohled. Neskutečné, jak je nenasytná.
„Projít se a najíst se.“
„A dál nic?“ chtěla vědět a držela se mojí ruky.
„Pak pojedeme buď k tobě, nebo ke mně, jak budeš chtít, hezky tě uložím, dám ti pusu na dobrou noc, povím pohádku a pudem spát,“ jo, tohle mě hodně bavilo.
„Jak je vaše ctěná libost, milosti,“ zachechtala se a zachumlala do kabátu. Mrzlo nechutně.


Probudit se vedle ní, když ještě spala, mělo své výhody. Mohl jsem se na ni dívat, jak spí a pak ji třeba probudit a dát si po ránu do těla. Zvednul jsem se na lokti a koukal na ni, ve spánku vypadala jako madona bez děcka, byla k zulíbání. Pohladil jsem ji po tváři a políbil na líčko. Ošila se a pak pootevřela jedno oko.
„Děláš si srandu, Ondřeji? Kolik je hodin?!“ zachrčela rozespale. Nahnul jsem se přes ni a podíval se na budík.
„Je přesně pět padesát tři,“ oznámil jsem jí.
„Tak ještě spi!“ otočila se ke mně zády.
„Když mně se už nechce,“ kňoural jsem. Lehce vzdychla, odhodila peřinu a odešla do koupelny, kam jsem po chvilce zašel za ní. Čistila si zuby.
„Ty jsi fakt neskutečný,“ kroutila hlavou, pusu plnou pěny. „Proč nespíš?“
„Už nemůžu,“ osvětlil jsem jí a sáhnul taky po kartáčku.
„Zato já bych spala, až bych brečela a ty mě budíš,“ řekla, vyplivla pastu a začala mě pozorovat v zrcadle. Pak se usmála, poplácala mě po zadku a nenuceně řekla: „Tak tě teda budu čekat v posteli.“ Jenže když jsem přišel do pokoje, už spokojeně oddychovala. Nejspíš byla fakt unavená, protože tohle by si jinak nenechala ujít. Nechtělo se mi ji znovu budit, proto jsem si jenom lehnul čelem k ní, pozoroval její tvář tak dlouho až jsem z toho taky usnul.
Probudil mě šramot od té, co spala vedle. Přehodil jsem přes ni ruku a uvěznil ji v mém sevření, nechtěl jsem, aby někam odcházela. V sobotu ráno totiž spěchala do práce a já se tak maximálně mohl dívat, jak odchází, nebo za ní zajít do kavárny.
„Pusť mě, slibuju, že se ještě vrátím,“ naklonila se nade mě. Zašvidral jsem po ní, byla ještě ve spacím tričku.
„Hmmmm,“ tohle nepotřebovalo další komentář. Stáhnul jsem teda ruku, Any na chvilku odešla, vrátila se se dvěma hrnky kávy a posadila se zpátky na postel.
„Nechoď tam,“ zamumlal jsem do polštáře v narážce na její brigádu.
„Co za to?“
„Mou nehynoucí lásku...“
„Jestli je to tak, měla bych zůstat,“ zachechtala se.
„Hmmmm,“ posunul jsem hlavu na její klín.
„Je to hrozné,“ zakroutila hlavou.
„Hrozné?!“ nachápal jsem, co myslí. Začala mě hladit po obličeji.
„Jo, tohle všechno, skoro nikam nechodíme, jenom se pořád pelešíme...“
„Občas se koukni do zrcadla proč asi,“ smál jsem se jí. Ale měla pravdu, když se nad tím člověk zamyslel... Jenže mně to teda fakt nevadí.
„Dobře, občas to udělám.“
„Ale ne teď, jo?“ ujišťoval jsem se, že nikam neodchází.
„Ježiš, Ondřeji, uvědomuješ si, že to, co tady předvádíme je jak z těch pitomých knížek pro ženský, co se doma nudí?“ zvedla obočí.
„Nevadí mi to.“
„Ale mně trochu jo,“ pokrčila rameny.
„Nebaví tě to?“
„Ale, jasně, že baví,“ přejela mi prsty přes rty. „Prostě jenom choďme víc ven.“
„Tak jo,“ souhlasil jsem, když jí to udělá radost...
„Takže půjdeme nakupovat,“ usmála se ďábelsky.
„Ale nééééééééé.“
„Ale jooo, pojďme, jenom malinko, slibuju.“
„Nee.“
„Ondrooo, prosím,“ nasadila do boje zbraně a sklonila ke mně hlavu. Voněla kávou.
„Hmm,“ nedával jsem se úplně zadara. Vzdychla, když jsem jí šátral pod tričkem.
„Tak dobře, vyhráls, jedno po druhém...“ hlesla pobaveně. Sebevědomě jsem se usmál.
„Jsem prostě neodolatelný.“
„Nejspíš.“
„Nejspíš?!“
„Dobře, no. Jsi nejkrásnější chlap, jakého znám,“ řekla bez jakékoliv stopy ironie v hlase. Udiveně jsem se zastavil v pohybu. Že já říkám jí, jak je hezká, to je normálka, ale že by teď začala ona tohle říkat mně?!
„Netvař se jako debílek a pokračuj v tom, cos dělal,“ pobídla mě, jenže já se od ní trochu odsunul. Tahle konverzace začala být až moc zajímavá.
„Myslelas to vážně?“ zeptal jsem se vážně. Všichni chceme být ujišťovaní o tom, že jsme nejlepší, že nás má někdo rád.
„Jo, líbíš se mi, to je ti snad jasné, ne?“
„No...“
„Mělo by ti to být jasné, jinak bych tady s tebou nebyla,“ rozhodila ruce. „Jenže kdybys byl jenom hezký, tak by mi stačilo možná tak na pár dní. A nikdy, nikdy bych se k tobě po prázdninách nevrátila.“
Zíral jsem na ni s otevřenou pusou, o citech jsme spolu nijak extra nemluvili. I když mi bylo jasné, že se mnou není jenom tak, pro nic za nic.
„Mám tě až nechutně moc ráda a často mě to děsí,“ sklonila hlavu a pak se na mě podívala.
„Děsí tě, že mě máš ráda?“
„Ne, jenom to, jak moc,“ přiznala.
„Miluju tě,“ odvážil jsem se zašeptat to, co bylo stejně jasné. Odfrkla si a pak mě objala.
„Já tebe taky, což je fakt... divné.“
„Jo,“ chechtal jsem se jako blázen.
„Ale nedá se s tím už nic dělat, takže buď tak laskavý a miluj mě, nebo odcházím,“ dodala v odlehčeném tónu.


Když jsme se pak procházeli městem ruku v ruce, cítil jsem se jako king. Proč prostě nevěřit tomu, že je to napořád? No proč asi. Protože nic není napořád a být cynický pomáhá přežít. Ale chvilku nám to spolu vydrží, podíval jsem se na ni, usmála se a zmáčkla mi ruku. Nezáleží na tom, jak ta chvilka bude trvat dlouho. Důležité bude, že vůbec nějaká chvilka byla. Usmál jsem se zpátky a uprostřed ulice ji políbil.