Osudová bytost - Její? Jeho? Jejich!

Potkali se, když už to ani jeden z nich nečekal.

Ona schovaná uprostřed lesa před světem a on se náhle objevil jako její poslední naděje, jako její osobní slunce. Oba věděli, že potkali svou spřízněnou duši.

Teď stáli naproti sobě, nemluvili, jen si hleděli do očí. Víc nepotřebovali, stačila jim jen přítomnost toho druhého. Chytily se za ruce, naprosto synchronizovaně.

Něco je spojovalo, něco silnějšího než láska.

On se usmál a políbil ji. Ona se také usmála a jeho tiché vyznání (beze slov) přijala.

Políbili se.

Nevěděli, jak dlouho tam takhle stáli. Ztratili pojem o čase i prostoru.

Usmívali se, už neměli důvod ke smutku.

Něco se v nich změnilo. Nevěděli co, ne úplně.

Ale z toho lesa odcházeli společně.