Okno pro iracionálno I.

- Je to divný – prolétlo Nadě hlavou snad posté. Od rána měla úžasnou náladu. Neustále se usmívala, pochválila několika paním v tramvaji účes, kabelku nebo boty, pomohla dvěma důchodcům s taškami do schodů. A chodila zvolna. Bylo to hodně zvláštní. Protože Naďa vždycky spěchala.

Za oknem autobusu se míhaly domy, ve sluchátkách zpíval Marko Saaresto cosi o tom, že všechno časem vybledne a zmizí a Nadě se znovu nevěřícně ušklíbla. Těšila se domů. Až si uklidí, dá prát várku tmavého prádla a upeče štrúdl. Paní vedle ní se neklidně ošívala a teď se jala na Naďu upřeně zírat, neslyšně přitom pohybujíc rty. Naďa se zamračila. Odečítat neuměla, i když se to vždycky chtěla naučit. Omluvně se usmála. Paní semkla rty do čárky a dala si ruku k uchu, aby ji hned vzápětí dala stranou dlaní vzhůru. Naďa si začala připadat jako pitomec. A pak jí to došlo. Zděšeně se vytrhla z uší sluchátka. Ano, na celý autobus vyřvávala nesnesitelná kombinace arabské odrhovačky a řezavého zpěvu, kterou jí telefon oznamoval, že volá někdo z rodiny.
„Nóó?“
„Naďo, snažím se ti dovolat už od pondělí!“
„Ups, promiň, mami. Já byla venku.“ Naďa se zvedla ze sedačky, usmála se na paní a zmáčkla tlačítko u dveří.
„To je mi jasný, že ses poflakovala po nocích – ale dva dny?!“
„Cože?“ Naďa vylítla z autobusu a chytla se pouliční lampy. Před očima se jí zatmělo. „Promiň, mami, asi jsem si nevšimla, že mám nepřijatý hovor,“ zamumlala. „Co se děje?“
„Volala jsem ti kvůli platbě toho tvýho tvrdlíkování. A včera mi volala Katka, jestli nevím, co s tebou je, že jsi nepřišla na zkoušku.“
„To tancování jsem si už platila a Katce zavolám.“
„Jsi v pohodě?“ Hlas v telefonu zněl trochu ustaraně a podezíravě zároveň.
„No, v podstatě. Objímám lampu, protože jsem sebou málem šlehla, a jdu upéct štrúdl.“
„Bylas u tý doktorky?“ Naďa zavrtěla hlavou a zavřela oči.
„Já… nevím, mami. Zavolej mi večer, jo? Mám teď doma dost práce. Pa.“ Zavěsila a pomalinku se vydala k nejvyšší bytovce na sídlišti. Telefon se znova rozeřval – a Naďa ho vypnula.
„Je středa,“ řekla si tichounce a najednou si přišla strašně unavená. „Je středa… Středa!“ Spletla si tlačítko ve výtahu a musela jedno patro dojít pěšky, protože výtah mezitím ujel. Byt odemykala velmi opatrně.
Předsíň vypadala normálně. Boty urovnané v botníku i dva páry skopnuté u něj. Na botníku ležely letáky. V kuchyni na lince rozmrzalo listové těsto, ve dřezu byl špinavý talíř a hrnek, plus nějaké další nádobí na odkapávači. Na záchodě došel toaleťák, ale to věděla – přinesla nový. V koupelně byla louže. Zapomněla ráno vypnout přívod vody do pračky. Do svého pokoj se bála jít. Zula se, světlý kabátek pověsila na háček, sklepala z čepice kapky vody a s hlubokým povzdechem zapnula rychlovarnou konev. Pamatovala si, že v neděli po práci šla s partou lidí, které neviděla celé prázdniny, oslavit začátek podzimu. Byla to vydařená akce, nikdo se výrazně neopil, a všichni se dobře bavili. Odcházela ve čtyři a stihla předposlední noční bus. Doteď si myslela, že dojela domů, dobře se vyspala, a pak vyrazila na nákup toho, co doma chybělo. Jenže faktem bylo, že mezi nedělním příjezdem a nákupem byla dvoudenní mezera.

Konvice cvakla. Naďa vzala z okapávače svůj oblíbený hrnek s narciskama a zalila si Meltu. S teplem v rukách vlezla do pokoje a kontrolovaně se svalila do svého wegett vaku. V hlavě se jí promítaly dny, které si nepamatovala. Volné pondělí, kdy se měla večer sejít s Markem. Úterý, kdy nejen že měla být na zkoušce s kapelou, ale hlavně u zápisu do školy a v práci. A středa – tedy vlastně dnešek – má jít taky do práce.
Až na tu práci by to nebylo tak zlé. Sice ještě nikdy neprospala dva dny, ale stát se to může. Zřejmě.
„Joo, za tou doktorkou už fakt musím,“ vzdychla Naďa.
Vlastně to bylo zlé! Prospat dva dny. Nic nevědět. Naďa měla problémy s tlakem. Byl trochu nižší, ale za určitých okolností mohl extrémně rychle extrémně klesnout. Většinou když zažila nějaký šok. Něco naprosto nečekaného. Ale to Naďa dobře věděla. A už nějaké ty roky byla expert na předvídání naprosto všeho. Máloco s ní hnulo, máloco ji překvapilo – zaskočilo. Byla pragmatička, realistka – a díky tomu žila normálně. Když prožila nějaký šok, obyčejně omdlela, pak z toho přirozeně usnula a za nějakou dobu se zase probudila. Ale nikdy, nikdy nespala víc než dvě hodiny.
Dopila. „Musím si zapnout telefon a zkontrolovat, kdo všechno mi volal.“ Vzápětí protočila oči v sloup. „Néé, budu muset zavolat Markovi, proč jsem nepřišla. Zatracená práce!“ Popravdě, Marek byl ten poslední člověk, kterému by chtěla vysvětlovat cokoli ohledně svého zdravotního stavu. Vlastně ohledně čehokoli, co bylo její součástí. Naďa měla s Markem hodně komplikovaný vztah – a byl jediným zdrojem stálého váhaní v jejím životě. Nejčastější oscilace byla, že ho sice jednou za čas ráda vidí, ale vůbec nemá chuť se s ním bavit. A když ho nevidí, chybí jí. Každá domluvená „schůzka“ (jednou za půl roku – a to možná) byla velkým ústupkem jí samé sobě samé. Vždycky se těšila a nikdy se jí tam nechtělo. Nesnášela věčné boje mezi svým zblázněným organismem reagujícím na Markovu přítomnost a věcným mozkem, který držel celou akci na uzdě. Marek byl zkrátka Nadin průser. A bylo to čím dál horší. Znovu protočila oči v sloup a s povzdechem položila prázdný hrnek do dřezu. A ztuhla. Vzápětí seděla na podlaze a tlačila palce do spánků.
„Doprdele, doprdele, doprdele!“ Zoufale se snažila zahnat tmu deroucí se jí před oči. Teď už chápala, proč se bála jít do bytu. Porozuměla svému temnému tušení. Ve dřezu už přece hrnek byl. Její oblíbený se slony. A Naďa nikdy, nikdy nešpinila své dva milované hrnky najednou sama.