Tam, kde se spojuje obloha se zemí

Mont Saint-Michel. Tato tři slova stačí, aby se mi po těle rozběhli mravenci. V životě jsem neviděl nic hezčího. Tedy ne doslova; ještě jsem neměl to štěstí tenhle skvost západní Francie vidět na vlastní oči, ale díky fotkám a jiným obrázkům mám jeho podobu nastálo vypálenou v mysli.
A teď jsem tady. Sedím vzadu na sedadle auta, řítícího se po silnici E401 a vyhlížím, za kterou zatáčkou se vyloupne silueta toho pohádkového kláštera.
Do Francie jsme vyrazili ve čtyřech – parta kamarádů, dva kluci, dvě dívky. No, vlastně jsme vyjížděli jako dva kamarádi a dvě spolucestující, aby se naplnilo auto. Ale po týdnu na cestě jsme se skamarádili všichni. K dívce vedle mne jsem dokonce začínal cítit něco víc, než prosté kamarádství.
Přestal jsem chvilku sledovat, jak nám cesta mizí pod koly a otočil jsem se na ni. Byla krásná. Po včerejším náročném večeru v Caen a brzkém vstávání, na vedlejším sedadle spala. Hlavu měla nakloněnou k levému rameni, tváří se dotýkala skla v okně. Najednou auto prudce zatočilo, jak jsme sjížděli z dálnice na vedlejší silnici, která vedla přímo k našemu cíly a ona se začala převažovat směrem ke mně. Ze slušnosti jsem se nejprve odtáhl, abychom se nechtěně nedotkli, ale když mi došlo, že nepřestane padat, dokud se o něco nezarazí, poposedl jsem si zpět, čímž jsem jí nabídl své rameno místo polštáře. Nechtěl jsem, aby z nepohodlného ležení na sedačce auta byla rozlámaná.
Takhle blízko u sebe jsme ještě nebyli. Byl jsem z toho dost nervózní a musel jsem se krotit, abych ovládl svůj dech a příliš nezvedal hrudník; určitě by se probudila. Nervózně jsem začal těkat očima. Zdálo se mi totiž, že oči jsou to jediné, čím mohu hýbat. Chvíli ven z okna, chvíli jsem zas zkoumal vnitřek auta, ale na ni jsem se už nepodíval. Dalo by se říci, že mi byla tak blízko, až to bylo příjemně nepříjemné, jestli se to dá pochopit. Všiml jsem si kamarádova pohledu ve zpětném zrcátku, a taky jak se usmál. Věděl, že se mi Lenka líbí a tohle jistě ze své perspektivy posuzoval, jako úspěch. Jak já jsem mu přál, aby byl v tu chvíli na mém místě!
Úspěch, to určitě! Prostě jen usnula a kvůli prudké zatáčce na mě spadla. Určitě ani neví, že spí v takové pozici, říkal jsem si zrovna ve chvíli, kdy se zavrtěla a rukama mi objala paži, jako by to byl plyšák. Nervozita stoupla. Mysli na něco nesexy, nutil jsem se a vzpomněl jsem si na práci, která mě za pár dní, po návratu, zase čeká. Hned jsem se cítil líp a na krásku tulící se ke mně jsem skoro zapomněl.
Když jsem se vrátil od myšlenek na práci zase zpět, už jsme přijížděli na parkoviště. Auto trochu cuklo, jak jsme po dlouhé a klidné cestě zastavili. Dívka mi padala z ramene, tak jsem ji rádoby nenuceně zachytil. Zrovna se začala probouzet a nejdřív se na mě zadívala dost rozpačitě a nechápavě. Trvalo jen chvilinku, než jí došlo, co se asi stalo, narovnala se a usmála se na mě.
„Tak panstvo jsme tady. Mont Saint-Michel přímo před námi. Tak jdeme, honem!“ Začal skupinku dirigovat opět kamarád, jako zatím celou dobu našeho roadtripu. Všichni začali vystupovat. Také jsem otevřel dveře a rázně vyrazil vpřed. Byl jsem ale nemilosrdně vtažen zpátky na sedačku. Zapomněl jsem si totiž odepnout pás. Lenka si mého počínání všimla a věnovala mi další sladký úsměv. Musím říct, že jsem chvilku chtěl znovu vystoupit se zapnutým pásem, tak mimo jsem z toho byl.
Jistě, už týden jsme takhle vedle sebe - šest večerů jsme spali na jednom pokoji, jedli u jednoho stolu, věčně jsme se jeden po druhém koukali, povídali si… Ale posledních pár dní a hlavně pak dnes jsem to všechno začal cítit jinak, začal jsem tomu přikládat jiný význam, i když mi bylo jasné, že u ní žádná změna nenastala. Ani jsem v to nedoufal.
Hora a stavba na ní byly naprosto úchvatné. Naživo to vše vypadalo snad ještě kouzelněji, než na obrázcích. Stáli jsme u otevřeného kufru auta a oněměle zírali na tu nádheru. Po chvilce jsme s kamarádem, jako správní gentlemani, vzali batohy na záda a celá naše čtveřice mohla vyrazit.
Šli jsme vedle sebe po prostorné cestě a já zatím zbytek skupiny poučoval informacemi, které jsem si o tomhle místě zjistil před samotnou cestou. Vždycky jsem to tak dělal, byl jsem takový ´malý osobní průvodce,´ jak říkali.
K první bráně jsme se dostali zrovna ve chvíli, kdy jsem vykládal o přílivu, který okolí pravidelně zaplavuje, a jak je jinak kolem celého ostrova tekutý písek. Už když jsem procházel bránou, hned jsem věděl, že tohle bude pastva pro oči. A taky pro kamarádův všudypřítomný foťák.
Za bránou jsme hned zatočili doleva a tím vstoupili na Grande Rue, vlastně jedinou a tudíž hlavní ulici na celém ostrově. Já jsem se snažil udržet pozornost skupiny u mého výkladu, ale kamarádovi už cvakal foťák a dívky se rozběhly okukovat suvenýry všude okolo. Takže jsem raději zmlkl a vydal se za kamarádem obdivovat krásy zdejších staveb v tichosti.
Po asi kilometrové procházce ulicí jsme zabočili a tím se dostali na L´abbaye, cestu, vedoucí přímo k chrámu na vrcholku hory.
Tam jsme samozřejmě museli na dívky čekat, než nás doženou. Nad jejich výmluvami, že se v těch zástupech lidí nedalo pořádně chodit, jsme se mohli jen usmívat. Společně jsme pak vstoupili do prostor chrámu.
Nic hezčího jsem v životě neviděl. Ze začátku jsem sice měl snahu trochu své přátele poučit o historii místa, ale zdejší chodby a místnosti byly tak dech beroucí, že mi ona snaha nevydržela dlouho. Bylo to, jako bychom procházeli opravdu posvátné místo. Z každého ohybu, z každého sloupu na nás dýchalo magičnost celé hory a možná dokonce i celého náboženství (a to jsem nevěřící).
Občas jsme o sebe s Lenkou zavadili, ale nepřikládal jsem tomu význam, nechtěl jsem potom být zklamaný. Vlastně se jen vyhýbala lidem, kteří šli na druhou stranu, ne? Přesvědčoval jsem sám sebe.
Pak jsme se dostali na místo, které se nazývá Mnišská promenáda. Odtud je zdaleka nejhezčí výhled na okolí. Je to totiž obdélníková zahrada pod širým nebem, lemována podloubím. Zde asi mniši chodili dokola a rozjímali, proto ten název. Ze dvou stran má klášterní stěny a druhé dvě strany nabízí neopakovatelný výhled.
A protože se kamarád zapředl do rozhovoru s druhou dívkou, já se začal pohotově věnovat Lence, aby jí snad nepřišlo, že zůstala na ocet.
„Umíš si představit hezčí místo,“ začal jsem neutrálně a pokývl směrem k překrásnému výhledu. Otočila tím směrem hlavu a téměř bez dechu se dívala.
„Je to krása,“ pronesla. Mírný vítr jí sice slova vzal od úst, ale význam jsem si domyslel.
„To je,“ oči jsem měl také upřené před sebe. „Nic hezčího jsem v životě neviděl,“ ale nedíval jsem se do modravých dálav moře, sledoval jsem dívku před sebou. Ví, že se na ni dívám? Pochopila tu větu? Té myšlence jsem věnoval sotva chvilku, ještě naposledy jsem si prohlídl její záda a dlouhé tmavé vlasy, než jsem se postavil na její úroveň. Srdce mi bušilo tak, že to musela slyšet. „Je to druhé nejnavštěvovanější místo ve Francii vůbec, jsem rád, že jsme se sem dostali. Říká se tomu ´Místo kde se spojuje obloha se zemí´ a teď už víš proč. Modrá přechází v modrou, skoro se nedá poznat, kde je ještě obloha a kde už hladina moře.“ Chtěl jsem ještě nějak pokračovat, ale úplně mi vyschlo v puse a v hlavě jsem měl prázdno.
Lenka se na mě otočila a věnovala mi jeden z těch svých nezapomenutelných pohledů.
Teď! Křičelo ve mně všechno. Teď je právě ta chvíle, ta jedna jediná pravá chvilička, ta pikosekunda! Jestli to neuděláš teď, budeš toho nadosmrti litovat! Poslechl jsem vnitřní hlas a trochu se naklonil, jako bych jí chtěl snad něco pošeptat. Sledoval jsem její reakce, a když se ke mně taky naklonila, už jsem zavřel oči a všechno nechal na náhodě a osudu.
Naše rty se spojily a byl to ten nejsladší pocit na světě. Navíc naprosto dokonalé – kdo by si nepřál první pusu na tak romantickém místě? Jistě, plno lidí by asi upřednostnilo například Eiffelovu věž, ale pro mě to byl splněný sen.
Stáli jsme tam snad celou věčnost – jako by se čas okolo zastavil a na celém širém světě byli jen my dva. Vítr nás hladil po tvářích a my se objímali. Pevně jsem Lenku objal a najednou jsem pocítil v rukou takovou sílu, že bych mohl kameny v dlaních drtit. Ji jsem však objímal něžně, ale přece pevně. Ta pozice měla jasně hlásat: Nikomu tě nedám!
Když jsme po nějak chvíli přestali, ještě jsme zůstali v objetí a jen se na sebe smáli a dívali se jeden druhému do očí.
Na Promenádě jsme osaměli. Druhá polovina naší skupinky se mezitím někam vytratila.
Znovu jsme je potkali až u auta, kam jsme už přišli ruku v ruce. Kamarád si hned všiml změny a spiklenecky na mě mrkl. Já mu na oplátku věnoval trochu nasupený pohled, protože jsem se bál, jestli ten jeho všeříkající pohled nezachytila také Lenka. Ale to se naštěstí nestalo.
Do auta jsme si posedali tak, jako předtím – kamarád s tou druhou dívkou dopředu a my s Lenkou dozadu. Ale jeli jsme sotva pár minut, než jsme zabočili znovu, tentokrát na parkoviště hotelu, kde jsme měli rezervovaný pokoj.
Auberge Saint-Pierre, hlásila dřevěná cedule u vjezdu. Až doteď jsme spali spíš v horších penzionech, nebo Formulích, ale tohle, to byl zlatý hřeb mnou neplánované cesty. Ale zatím mou společnost dobře klamal systém francouzského hvězdičkování hotelů, měl jen tři. A také slovo „auberge“, tedy hospoda, v názvu nevzbuzoval zrovna pocit luxusu.
Zastavili jsme na poloprázdném parkovišti, vystoupili, pobrali všechny naše tašky a jako každý večer jsem šel napřed, abych dojednal na recepci věci ohledně ubytování a rezervace. Po týdnu častého používání jazyka jsem se do toho už zase docela dostal, takže to byla otázka chvilky, a když mě zbytek skupinky došel, už jsem měl v ruce klíč od pokoje ve druhém patře.
Procházeli jsme krásně nasvíceným interiérem od recepce k výtahům. Nejdříve jsme měli v plánu si vybalit, pak večeře. Žádný spěch.
My s kamarádem šli vepředu, zavazadla v ruce, dívky za námi rachotily s kufry na kolečkách. Když jsme dorazili k výtahu a ten se otevřel, zjistili jsme, že se tam všichni najednou nevejdeme. Bylo rozhodnuto téměř okamžitě, kdo s kým pojede. Lenka a já první, protože jsem měl klíč.
Vstoupili jsme spolu do kabiny a museli jsme se kvůli taškám namáčknout až docela dozadu. Byl pak trochu problém dosáhnout na tlačítka, která byla umístěna u dveří. Konečně se výtah rozjel.
Jel ale pomalu. My mohli jen doufat, že jezdívá pomalu vždy, ne kvůli našemu nákladu. V současné chvíli ale pro nás bylo přednější, že máme chvilku času jen pro sebe, než rychlost výtahu. Opět jsme se k sobě přitulili, od posledně se to zdálo jako celá věčnost. Přece jen jsme nechtěli před ostatními náš nový vztah ventilovat. Navíc, mít tajemství se ukázalo jako docela vzrušující.
Ale nic netrvá věčně, a i pomalu jedoucí výtah dosupěl do druhého podlaží. Vytahali jsme své věci na chodbu a sami vystoupili, aby svou stejně dlouho cestu mohla začít druhá dvojice, ještě stále čekající dole.
Já zatím zjistil, jaké číslo je na štítku a začal jsem hledat správné dveře. Lenka zůstala u zavazadel, sedla si na příhodně stojící křesílko. Nutno říct, že po takovém závodním tempu, jaké jsem trochu neuváženě zvolil doma při plánování, musela být pořádně unavená. Když jsem se ohlédl, viděl jsem, že je zralá tak akorát na lehkou sprchu, večeři a do postele.
Konečně jsem našel náš pokoj a pomocí klíče odemknul dveře. Byly z tmavého dřeva a bohatě vyřezávané. Pomohl jsem Lence s kufry a společně jsme vstoupili do pokoje. Dveře jsem nechal otevřené, aby i kamarád našel náš pokoj.
Prostor to byl nádherný. Opravdu se tu hvězdičky udílí podle jiného systému – v Čechách by tenhle hotel dosáhl v klidu o hvězdičku výše. Zatím všechno nasvědčovalo, že tenhle den bude celý kouzelný. I kdyby se už nestalo vůbec nic, i kdybychom se už s Lenkou nemohli obejmout nebo si dát pusu, kdybychom už si nenašli ani chvilinku soukromí, stačilo by mi to. Dnešek byl prostě nádherný den už od samého rána.
Sotva jsme si prohlédli pokoj a otevřeli dveře do nádherné koupelky, už bylo z chodby slyšet hlasy druhého páru. Vypadalo to, že jsou zrovna v polovině vášnivé debaty, ale jednotlivá slova nešlo rozeznat.
„Teda počkejte, až ten pokoj uvidíte!“ přivítala je Lenka hned ve dveřích.
Následovalo několik chvil obdivování pokoje a následné rychle vybalování základních potřeb. Se sprchováním se nikdo nechtěl zdržovat. Mezi námi všemi padla tichá dohoda o tom, že nejdříve zajdeme na večeři a stejně tak neslyšně byla jednomyslně přijata.
Večeře byla taková, že člověk hned pochopil, proč se Francii říká „Země gurmánů“. O podobném jídle se může člověku u nás jen zdát. S úsměvem jsem si u stolu vzpomněl na Zdeňka Pohlreicha, jak v televizi křičí na české kuchaře. Tady by určitě nemohl říct ani popel.
Seděli jsme u stolu pro čtyři, kluci na jedné straně, dívky na druhé, takže jsme se na sebe s Lenkou mohli stále dívat. V krátkých pauzách, než se odneslo špinavé nádobí a donesl nový chod, jsme trochu neohrabaně hledali své ruce pod stolem.
Nemohl jsem si ale nevšimnout, že se občas významně podívala i na kamaráda, který mi seděl po levici. Vždy když se jejich pohledy setkaly, dívka pohodila hlavou na stranu, jako se to dělává, když chce člověk poodejít někam do soukromí. Nebo se mi to jen zdá? Těžko jsem mohl soudit, co se jí odehrávalo v hlavě, ale její počínání mi moc nedávalo smysl.
Po večeři si kamarád oskočil a Lenka se šla podívat k baru, zrovna ve stejnou chvíli. Vyprovázel jsem ji pohledem, dokud mi nezmizela za sloupem. Dál už jsem se mohl jen domýšlet, co se děje. Ale měl jsem takové tušení, že kamarád nemířil na záchod. Na židli jsem se celý napřímil a ztěžka jsem oddechoval. Zjistil jsem, že jsem moc velký srab, než abych se došel přesvědčit, že každý dělá to, kvůli čemu od stolu odešel. Jen jsem doufal, že se mi něco neděje za zády… přece jen Lenku neznám moc dlouho a co můžu soudit, přijde mi jako poměrně divoká holka, taková proaktivní. Možná až trochu moc.
Seděl jsem jako na trní a hypnotizoval sloup, za kterým stála má dívka. Čekal jsem, kdy se opět vynoří. Z vteřin se staly minuty a pořád se nic nedělo. Opravdu to trvá tak dlouho? Přemítal jsem, zatímco zbylá dívka u stolu pomalu usrkávala víno ze skleničky.
Konečně vyšla zpoza sloupu a usmála se na mne. Tím úsměvem bylo řečeno vše – nic na mě nešije, uvolněně jsem se opřel o opěradlo židle a sledoval, jak jde pevným krokem ke stolu. Ale místo aby si sedla, jen se naklonila a spíš zašeptala, než že by se ptala nahlas: „Nepůjdeme už nahoru?“
Neměl jsem ji proč odmítat. Pomalu jsem se začal zvedat, ale ohlížel jsem se po kamarádovi. „Kde je?“
„Asi se někde zdržel, přijde určitě později,“ utnula skoro ostře a jakoby netrpělivě dívka mé dotazy. Chytla mě za ruku a skoro mě vytáhla z restaurace, zatímco já se pořád ohlížel po „ztraceném“ kamarádovi. Ani jsem si nevšiml a už jsme stáli u výtahu. Jedno cinknutí a otevřely se automatické dveře.
„Já jsem tak unavená, už se těším do postele,“ protáhla se dívka a naplno zívla. Tím i mě nakazila, takže jsem také otevřel dokořán pusu. Zaškubalo nám v koutcích. Mě vždycky přišlo vtipné, jak se lidé dokážou nakazit jen díky tomu, že vidí někoho jiného zívat. Často, když jsem něco takového viděl, nebo se to stalo, jsem přemýšlel, jestli by si zívání mohli dva lidé zavření spolu někde v malém prostoru, předávat do nekonečna. Už znám odpověď – nemohli.
Druhé cinknutí a dveře se otevřely o dvě patra výše, na chodbu, kterou teď osvětlovalo jen několik lamp. Světlo z venku už sem skoro nepronikalo, slunce pomalu zapadalo.
Na pokoji jsme byli v cuku letu, stačilo pár dlouhých kroků, pak za námi zapadly dveře. „Nemají klíče,“ napadlo mě, když jsem slyšel, jak cvakl zámek.
„To nevadí, určitě si pak zaklepou,“ odvětila dívka netrpělivě a snad aby mě umlčela nadobro, přitiskla mi své rty na moje. „Musím se jít ještě trochu opláchnout,“ pokračovala potom. „Z toho celodenního posedávání v autě a chození uličkami jsem celá rozlámaná a špinavá.“ Chápavě jsem přikývl. Taky jsem byl zralý na sprchu, ale to jsem neřekl. Nechtěl jsem, aby začal ten kolotoč, kdy si dva dávají donekonečna přednost. Raději ať se vysprchuje první, já zatím projdu itinerář na zítra, nastavím budík a odestelu. Pak se v koupelně vystřídáme a než budu osprchovaný, už bude určitě spát, těšil jsem se, jak budu sedět vedle ní a sledovat ji – chránit ji – zatímco bude v posteli zlehka oddechovat. První večer, kdy jeden druhého vnímáme úplně jinak, nechtěl jsem nikam pospíchat a riskovat, že se vše pokazí.
Dívka zmizela v koupelně a zavřela dveře. Posadil jsem se na měkkou postel a vytáhl z batohu své desky s plánem cesty. Zítra jsme měli vyrazit směr Paříž, další významný průsečík na naší trase. Bylo slyšet, jak teče voda.
Ještě pořád jsem se prohraboval papíry, když se ozval zvuk otevírání dveří. Přišlo mi, že uběhlo málo času, aby mohla být vysprchovaná. Tázavě jsem vzhlédl od papírů na klíně.
Stála ve dveřích a byla jako anděl. Na těle měla jen bílý ručník, tmavé vlasy namočené a zplihlé, v provazcích jí spadaly na ramena. Jednu ruku měla zvednutou do výše a opírala se o zárubeň dveří, druhou měla za zády. Poposedl jsem si na posteli, abych lépe viděl na tu krásu před sebou, plány cesty mi spadly na zem, ale bylo mi to jedno. Pomalu se rozešla houpavým krokem ke mně. Musel jsem se zhluboka nadechnout a znovu si poposednout na posteli. Kdyby byl v pokoji ještě někdo jiný, zaručeně bych po něm chtěl, aby mě štípnul.
Dívka došla až na místo, kde se válely naše další plány na zemi a překročila je. Měla úžasné nohy, ruce… prostě všechno. Všechno, co bylo vidět, by se dalo zbožňovat. Ale přes všechna rozptýlení, která mé oči dostávaly, všiml jsem si, že pravou ruku drží stále za zády. Beze slova jsem pokynul, aby pochopila, o co mi jde. Podívala se tím směrem a pomalu ruku vyndala. Držela v ní hotelovou cedulku na dveře, kterou mi pomalu podávala. „Dáš to tam?“ pronesla tak medovým hlasem, že bych udělal cokoliv, kdyby o to požádala tímhle hlasem.
Konečně jsem se zvedl z postele, stiskl cedulku pevně v rukou, pomalu – abych jí i sobě dal nějaký čas navíc - jsem došel ke dveřím, otevřel je a na kliku zavěsil cedulku.
Na zlaté klice se houpalo upozornění z tvrdého papíru. Papír byl modrý, okrasné písmo na něm bíle a hlásalo: S'il vous plaît ne pas déranger.