Chvilka nostalgie

Jedna fotka, jeden okamžik, dva lidé....
Anička N. a Jan K.
Zdá se to už tak dávno, co po ní Honza pokukoval a Anička si hrála na nedostupnou. Taneční byli ale rána do osudu, od té doby to všechno chytlo velký spád. A dnes, s pouhou vzpomínkou sedíme v tlustých ponožkách u krbu a přemítáme o době, kdy sme byli mladí. Tou fotkou to ale všechno začalo, dýchala z ní budoucnost, čirý osud, který čekal jen na správnou chvíli, aby se projevil. Stalo se tak. Ano byl to krásný pár. Ty jejich děti stále překypující energií, po tatínkovi modré oči a po mamince tmavé husté vlasy s dominantním obočím. Už od tří let hráli fotbal a Anička na ně vždycky ze srandy volala "Mistříííčku, pocem ty Ubéčko". Okolo dětí vždy pobíhal velký labrador a na velké zahradě za přepychovým domem se pásl Aniččin kůň. V garáži trůnil ohromný džíp, který si Anička velice pochvalovala a Honza byl profesionální fotbalista, který to dotáhl se svou kariérou opravdu daleko. A vůbec, mohli sme jim vždycky jenom závidět. To, jak vždycky k sobě přistoupili s nedbalou elegancí, Honza Aničku lehce vzal za boky a ona si položila hlavu na jeho hruď, spolu si prohlíželi tu osudnou fotku a
vzpomínali v nostalgii na své začátky.