Okno pro iracionálno II.

„Doprdele, doprdele, doprdele!“ Zoufale se snažila zahnat tmu deroucí se jí před oči. Teď už chápala, proč se bála jít do bytu. Porozuměla svému temnému tušení. Ve dřezu už přece hrnek byl. Její oblíbený se slony. A Naďa nikdy, nikdy nešpinila své dva milované hrnky najednou sama.
----------------------------------------


„Naďo… Naďo!“
S námahou otevřela oči. Na čele a v zátylku jí studilo, nad ní se skláněl rozmazaný obrys se svatozáří. „Naďo? Ó Bože, díky! Strašně jsi mě vyděsila!“ Hlas Naďa poznala a zakrátko se Jana doostřila i vizuálně. Shrnula z čela blonďatou vlnu a pomohla Nadě si sednout.
„Promiň. Kdy jsi přijela?“
„Dneska ráno Akorát jsem tě viděla odcházet. A teď jsem se vrátila z práce a fakt jsem se příšerně lekla!“
„Kolik je?“
„Bude šest.“ Naďa zaúpěla.
„Do-pr-dele!“ ulevila si a vzápětí provinile koukla na Janu. „Omlouvám se. Já jenom.. chtěla jsem stihnout tolik věcí… a měla jsem být v práci.“
„V pohodě. Volali mi, říkala jsem jim, že jsem tě našla v kuchyni na podlaze a že rozhodně nedorazíš.“
„Díky.“ Jana obývala druhý pokoj a znala se s šéfem kanceláře, kde měla Naďa praxi. „Nezmiňovali se o tom, že jsem tam nebyla ani včera?“ Jana se na ni znepokojeně zadívala. Naďa se nedivila. To místo získala i díky Janě, která se za ní zaručila. „Jani, já se moc omlouvám…“
„Nezmiňovali,“ řekla Jana pomalu. „James mi naopak děkoval, že jsem tě tam přivedla.
„Neboj, já to vyřeším,“ mrkla Naďa na svou spolubydlící a vstala.
„James…,“ začala Jana znovu, váhavě, „ti vzkazuje, že se máš dát brzo do kupy. Ta včerejší recenze prý odstartovala boom na trhu.“
„Aha,“ kývla Naďa hluše a zatlačila palce do spánků. Jana na ni koukla.
„Volám záchranku.“

***
V pokoji byla tma.
„Máš odsud krásný výhled.
„Já vím,“ usmála se, naoko nafoukaně. Otočil se.
„Hm… I když tenhle výhled je ještě daleko krásnější.“ Polkla
„Nech toho, takhle se brzo probourám nahoru k sousedům,“ našla ten správně odlehčený tón.
„Coooo?!“ Protočila oči v sloup.
„Že z těch lichotek začnu bejt tak nafrněná, až se samou pýchou nevejdu do pokoje.“
„To jsou zas kecy,“ kontroval podobně znechuceně, ale v očích mu blýsklo.
„Donesu ti tu vodu,“ zvolila takticky ústup.
„Nechci vodu. Chci tebe.“
***

„Naďo? Teď už mě slyšíte. Neotvírejte oči. Co se stalo, že jste během jednoho dne dvakrát omdlela?“ Naďa si oddechla. Její doktorka. Jediná osoba v celém světě, která – ač nerozuměla proč – věděla, jak Nadin organismus pracuje se šoky, do všech důsledků.
„Sedíte dobře, paní doktorko? Pro začátek bych měla říct, že mám dvoudenní okno. Jak mě našla Jana, uvědomila jsem si, že jsem ty dva dny nespala, jak jsem si původně myslela – zcela určitě jsem totiž měla návštěvu. No a ten druhý šok – prý jsem byla včera v práci a napsala recenzi. O čemž ale vůbec nic nevím. Eeeh… Už můžu otevřít oči?“ Někdo jí sundal z očí měkkou pásku.
„Takže v podstatě jsou tyhle dva šoky důsledek výpadku vaší paměti?“ zeptala se doktorka velmi pomalu.
„Já… nevím,“ hlesla Naďa. „Já mám jen takový hrozně divný pocit, že se něco stalo – a v důsledku toho mám okno.“
„Nejspíš oboje,“ zkonstatovala doktorka. „Vemte si v práci volno. Předpokládám, že v bytě jste ty dny trávila nejvíce času, takže tam nejspíš budou podněty pro vzpomenutí si. A šoky. Takže se budete co dvě hodiny telefonicky hlásit. Nejspíše se vám část vzpomínek začne brzo vracet.“ Naďa kývla.
– No potěš koště! –
„A Naďo! Jak vás znám… Nebraňte se návratu vzpomínek, ať jsou jakékoli. Jste zatracený paličák, ale tohle musíte nechat plynout i za cenu šoků. Scan mozku ukazuje horečnou aktivitu paměťových center. Mrtvici, předpokládám, k těm svým omdléváním mít nechcete, že?“
„Ne, to rozhodně ne!“ vykulila Naďa oči. „A to jako ten mozek pracuje furt? Na nic si nevzpomínám.“
„Váš vytrénovaný mozek,“ doktorčin hlas nesouhlasně klesl do ironické oktávy, „nemá chuť bojovat sám se sebou. Bere to oklikou. Přes nevědomí. Prostě ve spánku. Zatím.“
„No do háje!“ vylétlo z Nadi, zatímco její ruce vylétly ke spánkům. Na hlavu se jí snesla ledová sprcha – vody i slov. Otevřela oči a smetla mokré vlasy z čela. Ušklíbla se.
„Doktorko, myslím, že vzpomínky budou jeden šok za druhým. Žádám povolenku spát ve sprše.“
„Jsem ráda, že už je vám lépe,“ usmála se doktorka, opět ledově, a zvedla se. „Zůstanete ještě na pozorování v nemocnici. A zapněte si telefon.“

Nepřijatých hovorů měla dost. Mamka, táta, šéf James, Katka, dvě neznámá čísla (z neděle, resp. pondělí brzo ráno)… Ulevilo se jí. Marek nevolal. Což nebylo až tak překvapující. Jako se vždy nadšeně tvářil, že se něco bude dít, tak si pak téměř vždy hrál na mrtvého brouka, případně doopravdy zapomněl. Naďa se usmála a upravila si polštář pod hlavou.
„Aspoň nějaká pozitivní zpráva dne. Nemusím mluvit s Márou. Kchůůůl!“ V dobré náladě vytočila Katku.
„Kačenko, zlatíčko, promiň, že jsem nebyla na zkoušce. V pátek taky nepřijdu, mám neschopenku,“ snažila se nepustit druhou stranu ke slovu, aby ta hned nezačala ječet. Katka byla její nejbližší kamarádka, ale úplně bytostně nenáviděla, když někdo bez omluvy nedorazil na zkoušku kapely.
„Blázne, kdy tě pustí z nemocnice? Jana mi volala.“
„Doufám, že už zítra. Káťo, potřebuju pak s tebou mluvit!“
„S tím počítám.“ Katka se do telefonu usmála. Nadiny analýzy nečekaných situací milovala.
„Tak zítra ve čtyři u mě. Pac.“
Naďa zavěsila. Na displeji blikaly nepřečtené zprávy. Jedna vulgární od Katky, jedna od bráchy a blok konverzace od neznámého čísla. Naďa se překvapeně zamračila a povzdychla si. Už se začala smiřovat s myšlenkou, že ji v neděli nejspíš srazilo auto – což způsobilo do budoucna amnésii – a pak jí pomáhal nějaký totální borec, co jí odvedl domů a asi ji i sbalil (tuhle část zatím odmítala připustit, natožpak domýšlet). Odhodlaně si přečetla poslední zprávu z konverzace.
-- Miluju te. Ne, abys na me zase „zapomnela“, nez se vratim :-) Tak v sobotu.--