Loučení

Noc už pohltila město, stáli tam ruku v ruce v tichém opojení. To ticho občas přerušil hlas zvonu. „Už musím jít“ řekla ona. „Nechoď“ řekl on. „Musím, vždyť víš“…“Vím“řekl a nenasytně pootevřel ústa. Pochopila…“Nedám“řekla….“Dej, alespoň jednu“ on na to.
„Ne, už ani jednu. Víš, kolik jsem ti jich už dnes dala?“ Neřekl ani slovo, jen zvedl oči k hvězdnému nebi. „Myslíš, že tolik?“ zeptala se a dala se do počítání hvězd. Políbil ji.“Tuhle si vezmu sám“ Rozzlobila se.“Vrať mi ji, krást se nesmí!“ Vrátil jí každičký polibek, který si vzal...Na nebi se objevily nové hvězdy a zvon na věži odbíjel pravidelně čas…svítá…