Okno pro iracionálno III.

Kateřina pozorovala svou kamarádku, jak rázuje po pokoji, rozhazuje rukama, čas od času pohodí hlavou a odfrkne si. Za normálních okolností by se tomuhle netypičtějšímu znaku Nadiných analytických pochodů usmívala, ale teď trochu zaraženě seděla a nebyla schopná jediné souvislé myšlenky.
„Jenže…,“ navázala Naďa,“ tohle je průser.“ A Katka s ní souhlasila.
„Abych to shrnula,“ odkašlala si, „v neděli, než jsi dorazila domů, se něco stalo. To něco způsobilo, že od té doby do dalšího něčeho ve středu ráno, si nic nepamatuješ. Ale věděla si o sobě, protože jsi šla do práce i na zápis.“
„Hm… Vzhledem k mému ‚normálnímu‘ fungování, ze kterého si nic nepamatuju, si říkám, jestli jsem náhodou nešla v pondělí nakonec s tím Markem fakt ven,“ odtušila pohřebním hlasem. Katka se rozesmála. Jestli něco naprosto chápala, byly to Nadiny černé myšlenky ohledně této možnosti. Naďa byla blázen a Katka byla přesvědčená, že její milá kamarádka byla zamilovaná, ale tak urputně se to snažila zlikvidovat, až se jí to podařilo. Jenže to nikdy nejde úplně. A Mára… Mára byl průser. Pokaždé, když se Naďa „definitivně rozhodla“ a fungovala bez jakýchkoli emocí, Mára něco provedl. Naďa to s oblibou označovala za „příliš kontaktní náladu“ a „neodpojení se z nádrže láskyplné nálady“.
„A to ještě ani nevíš, nakolik jsi opravdu fungovala normálně,“ rýpla si Katka s představou, jak by to asi vypadalo, kdyby Naďa ve stavu ‚nesebekontroly‘ šla s Márou ven. A rychle uhnula před letícím polštářem.
„Ha-ha,“ odtušila Naďa. A ztuhla.

***
„Au! Snad jsem zas tolik neřekl!“ Smála se a popadla další polštář.
„Útóóóók!“ Tentokrát polštář chytil a zvedl se.
„Protiútok,“ oznámil tiše a popošel dopředu. Zmateně zacouvala.
„Počkej, to není fér,“ vzmohla se na nesmyslný argument. Pousmál se. Udělal poslední krok. Nebylo kam ustoupit.
„Neodplácejte zlo zlem,“odcitoval Bibli, a vědomí morální i fyzické převahy mu nebezpečně blýsklo v očích.
„Prosím… Nech mě bejt,“ zašeptala. Bez dechu. S hořícími tvářemi. Pomalinku zavrtěl hlavou. Oči mu žhnuly. Hřbetem ruky ji pohladil po tváři.
„Teď už ne.“
***

„... zajímavý jsou ty smsky,“ probral ji Katčin hlas. „Zdá se, že seš zadaná, člověče!“ Naďa zaostřila na křeslo, ve kterém se Katka rozvalovala.
„Jo,“ pronesla zamyšleně, „To jsem. Ale nevím s kým,“ dodala unaveně.
„Jsi v pořádku?“ Kaťa znepokojeně sledovala, jak si Naďa sedla do wegett vaku a složila ruce do klína. „Nadí? Jsi úplně rudá, co se děje?“ Naďa zvedla oči.
„Vrací se mi útržky. Je to… psycho,“ začervenala se ještě víc. Katka vykulila oči.
„No páni!“ A začala se smát. „Tak to je gól! Má samorostová kamarádka se zadá v době, kdy je vlastně mimo. A to ne jen tak ledajak… No, ono to vlastně sedí, jinak by chudák chlap neměl vůbec šanci. No ty vole!“ Naďa se nesmála.
„To není až tak vtipný, když si nepamatuju svýho kluka, kterýho jsem možná viděla poprvý v životě. Jediný, co mě uklidňuje, je fakt, že jsem se nechovala jako děvka.“ Katka kývla hlavou.
„No, ale vzhledem k tomu, jak se červenáš, si na něj brzo vzpomeneš.“
„No bezva,“ protočila Naďa oči v sloup. „To je přesně to, co potřebuju. Zkolabovat nadobro.“ Zvedla se a odtáhla závěsy z okna. Za sklem zářila Praha v západu slunce. „Spíš bych si potřebovala vzpomenout, co se stalo v neděli, proč, a kdo ten člověk sakra je. Čím jsem ho za těch pár dnů donutila se do mě zamilovat – a proboha! Chci si vzpomenout, než bude sobota!“
„Hele pohoda. Máš celý dvě noci, aby se ti o něm zdálo,“ vyplázla Katka jazyk a pro jistotu zmizela do kuchyně. „Mimochodem, ty tam v tu sobotu fakt půjdeš?“ zavolala.
„Eh, zatím nevím kam a kdy, ale jo. Když si nevzpomenu, bude to jediná šance obnovit paměťový centrum. Nehledě na to, že by bylo fér, aby to ten chudák věděl. Tý jo. To musí bejt fakt nějakej zoufalec nebo cizinec, ne? Normální člověk by se za dva dny takhle nezbláznil, ne?“
„Nóóó,“ protáhla Katka významně, „tak jestli jste ty dva dny strávili převážně v posteli…“
„Áááá,“ zaúpěla Naďa zničeně,“ doufám, že tohle se mi zdát nebude!“
„Ale tak nějakej Španěl pohoda, ne?“ mrkla na ni Katka. A Naďa ožila.
„No jasně! Španělé…,“ zasnila se. „Vždycky jsem si říkala, že český kluci jsou jedna velká bída. Nemohla jsem si začít s Čechem. Yes! Aspoň něco…“

***
Hořelo. Aspoň se jí to zdálo. Bylo jí vedro. Opírala čelo o sklo, venku déšť pleskal na parapet. Otevřela okno, byla lehoučká, chtělo se jí zpívat, ale v krku měla knedlík. Chytala kapičky do rozpálených dlaní. Za sebou žár plamenů. Svíček. A očí.
„Nebudeš skákat, že ne?“ přejel jí jemně rukou po zádech. Hlas měl sametový… a zvláštně napjatý. „Je to jenom masáž.“
„To ‚jenom masáž‘ zní od tebe značně eufemisticky,“ namítla s úšklebkem. Rozesmál se.
„Je to omluva – a pro mě zároveň i odměna,“ zazubil se. Chvíli naštvaně pozorovala strop.
„No jo no! Jinak se tě nezbavím, co?“ Překvapilo ji, jak moc jí déšť vrátil kontrolu. Svlékla si tričko a lehla si na břicho na postel. Rozepnul jí podprsenku a na místě bývalého spoje ji políbil. Potlačila prudký nádech. A proklela se za přílišnou sebejistotu. Cítila citron a mátu. A teplo rozlévající se do unavených svalů. A do unavené hlavy. Sfoukla hradby. Beztak je držela už jen z piety.
***