Okno pro iracionálno IV.

Naďa bezcílně bloumala bytem. Snažila se najít aspoň jednu další stopu, že tu někdo další byl. Prošla celou konverzaci v mobilu, jestli jí nenapoví. Projela Facebook, twitter, mail. Otevřela i deník, jestli něco nenapsala. Krom zmínek o tom, že je šťastná, ale neví, jestli to není jen fyzické zblbnutí, nenašla nic. Zase jí zvonil telefon.
„Jé, Dariono! Jak se máš?“… „Jo, dobrý. Z nemocnice jsem už dávno pryč.“… „Ne, v pohodě.“ A pak jí došla jedna věc.
„Ty, Darčo, tys v neděli odcházela pozdějc než já, žejo? Hele, nestalo se během toho večera něco zvláštního, možná těsně, než jsem odešla?“ Na druhé straně bylo chvíli ticho.
„Já nevím, Nadísi. Všechno ok. Asi si nic nepamatuješ, co? Mělas dost, no…“ Naďa vytřeštila oči. Měla přesně dvě mojita a dva střiky. Nic extra. Odcházela střízlivá. To věděla. „Zlato, bavila ses normálně se všema, nejvíc asi s Danem, a pak s nějakejma cizincema na baru.“ Naďa zbystřila. „Když přišel Mára, tak ses bavila i s ním. Ale jak říkám… Dělali jste nějaký Vařila myšička kašičku, pak jsi vylila pití a šla domů. Prostě nějakej problémek. Ale neboj, mluvilas střízlivě.“
„Nic víc nevíš?“
„Nee, zlato. Marek šel s tebou na bus, se ho zeptej, jestli něco neví.“
„Jasný,“ řekla Naďa. – Ani za nic! –
„Jo, ale dneska se mu ještě asi nedovoláš, je někde v čudu.“
„Ježiš, no to je škody,“ poznamenala Naďa sladce.
„Hele, stihla sis na něj ten večer vůbec vzít to nový číslo?“
„No jasný, pamatuju si, jak mě prozváněl. Dík. Měj se, Darino.“
Naďa zamyšleně zavřela oči. Vzpomínala si na celý večer. Ale Vařila myšička kašičku a vylité pití si nevybavovala. Cizince na baru taky ne. Zběžně koukla na hodiny. Sedm večer. Celý den seděla u počítače a u mobilu. A ví jenom to, že Mára ví možná víc. Ironie. Sobota se blížila. S povzdechem se zastavila v koupelně před zrcadlem. Zamyšleně se česala.

***
„Máš krásný oči. Ne, celá jsi nádherná. A pořád krásnější. Jak to děláš?“
***
Zírala na sebe. Pak zavrtěla hlavou.
„Musím se jít provětrat. Už mi to začíná lízt na mozek.“

Venku fučelo. Vítr jí s čerstvě učesanými vlasy házel a odnášel tak většinu chmurných myšlenek. A třídil ty zbylé.
- Jsem blbá. Cizinec to není, smsky jsou v češtině. – Vytáhla mobil, snad aby se přesvědčila, jestli nenajde chyby a neumělé větné konstrukce. Nic. Jen smajlíky a zkratky. Zkratky?! Mobil zabručel. Staré známé neznámé číslo.
-- Skritku, tesim se na tebe. Vyzvednu te okolo 11 :-* --
Skřítku?!
„Doprdele,“ ulevila si Naďa. A zmatečně začala projíždět seznam. „Musím zavolat tomu Márovi, do háje. Ať to zvedne! Kde mám sakra to číslo? Dyť jsem si ho ukládala, ne?“ Zatmělo se jí před očima. Ale bojovala. Sedla si do mokré trávy a horečně listovala seznamem nepřijatých hovorů.
„Neděle! Jo. Teda pondělí. Ráno. Jo.“ Oddechovala jako po maratonu, a pro zatmívající se vidění měla i stejný pocit. „Dvě čísla, já vím, já vím! 12. 30… Hm, to tam Mára ještě nebyl. 3.00 – jo, to bude ono.“ Pustila mobil do klína a zmáčkla spánky. Černo pomalu mizelo. Oddychla si a šla domů.

Vana horké vody vyhnala případný zánět močáku. A vyhnala i černé scénáře. Naďa se blaženě zavrtala do peřin a vytočila vytipované číslo. Pro jistotu zkontrolovala, zda volá správně. Příliš známá koncovka jí rozostřila obraz. Zmáčkla červený telefon těsně předtím, než se dočkala prvního pípnutí. A než se s ní zhoupnul pokoj.

***
Tlumená světla, příliš hlasitá hudba a vylidňující se kruh okolo stolu. Držel ji za ruku. Respektive se ji snažil přesvědčit, aby ji furt nestahovala zpátky.
„Počkej. Buď chvíli v klidu.“ Protočila oči v sloup. „Nech toho, prosimtě. Natáhni dlaň.“ Zlostný povzdych. „Dyť tě nekousnu.“
„No, jen jestli by to nebylo lepší,“ odtušila jedovatě.
„Jsi hrozná. Podívej… Vařila myšička kašičku…“ Rozesmála se. A smála se, když jí začal psát do dlaně. Šimralo to. M - I - ...
– Myška se píše s tvrdým… –
- L - Zvedla rozesmáté oči. Díval se na ni. Nesmál se. A jeho výrazu nerozuměla. Děsil ji.
- U - Srdce se jí na chvilku zastavilo. A splašeně se rozběhlo dvojnásobnou rychlostí. Vzala si pití.
- J - Odmlka.
Už se nesmála. Dívala se na něj. Bála se. A zároveň…
- U – Srdce se zbláznilo. Před očima se začaly objevovat černé čtverečky.
- T Ě - Rychlé. Rozhodné. Zvedl její ruku zpod stolu a na stále otevřenou dlaň ji políbil. Snažila se ovládnout blížící se tmu i třas rukou. Sklenice s pitím spadla na zem. Rozhlédla se kolem. Jen se nedívat na něj. Pryč, rychle. Rty se jí chvěly. Platila. A vyběhla ven.
Nešla na autobus. Rázovala ulicí. Rozhazovala rukama. Kopala do popelnic. Tma mizela. Ale v její hlavě…? Zase si vůbec nerozuměla. Svezla se na zem a skryla tvář do dlaní.
Pochopila. A usmála se. Oči se jí zaplnily slzami.
„Skřítku…“ Zvedl ji a s údivem koukal na slzy i bojácný úsměv. Položila mu hlavu na rameno. Objal ji. A stáli tak dlouho. Nevěděl, co to znamená. Ale cítil příslib. Nečekaný.
„Musím domů,“ řekla.
„Mám jít s tebou?“
„Ne. Dneska toho na mě bylo až až.“ Kývl a políbil ji na čelo.

Za oknem se míhala světla, když jí přišla sms.
-- Vydesilas me, skritku. I kdyz ja tebe ocividne vic. To jsi vazne nic netusila? Ve dlani mas moje srdce, bud opatrna, prosim. Zitrek/dnesek stale plati? --