V dobrem i ve zlem

Je podzimní sobotní odpoledne a mě popadá chuť jít se projit a přemýšlet. Oblíkám se do dlouhých černých riflí a černého trička. Na to si hodím zeleno-černou palestinu a mikinu s kapelou Kiss. Mám strašnou chuť udělat ze sebe pěknou osobu apson jednou , ikdyž se jdu projit a nejdu na žadnou akci. Namaluju si černe linky na spodní straně očí a nanesu řasenku. Vlasy si vyžehlím a zvetším jejich objem krepovačkou, potom je opatrně strčím pod červenou čepici s bambulkou . Oznámím rodičům , že se jdu projít a že do 22:00 jsem doma. Nazuji tenisky a nacpu si sluchátka do uší. Pustím si pisnišku You raise me up od Westlife a vykročím z domu. Jdu pryč z našeho města, směrem ke kamarádce , která bydlí 7km ode mě. Cestou přemýšlím, uvědomuju si, že mi strašně chybí obejmutí od milované osoby, že mi chybí vzájemné pochopení, láska, že mi chybí Michal ! Asi po necele hodině přicházím ke kamarádce a zvonim u ni na zvonek , jestli náhodou není doma. Ano, je doma. Jdu k ni do pokoje a dlouhou dobu si povidáme o všem možném. O jejím příteli , o tom jak to mezi nimi je o mě o tom jak nesu rozchod s Michalem a jestli už mám novej objev. Kamarádce se snažím dokázat, stejně tak i všem ostatním, že jsem bez Michala šťastná, protože mi podle všech ubližoval den ode dne víc a víc. Skrývat své pocity se učím od malička, takže mi věřila, že je mi bez Michala fajn, ale poslední dobou nedokážu zadržet slzy. Je to čím dál horší, bez něj si přijdu uplně sama , uplně jiná . Když sem chodila s kýmkoliv jiným tak na mě šlo vidět , že šťastná nejsem , ikdyž bych měla být, ale něco mi v tom vždy chybělo k tomu štěstí. Jakmile sem začala chodit s Michalem , tak ve mně to štěstí bylo. Už se pomalu stmívá tak rychle kouknu na hodinky a je 18:35, rychle seberu všechny své věci a rozloučim se s kamarádkou, utíkám na autobus , abych ho stihla. Stihnu ho jen tak tak, rychle koupim listek a zasednu hned na první sedadlo , strčím sluchátka do uší a pustim si Dreamer od Ozzyho Osbourna. Nevnímám lidi kolem sebe, pozoruji z autobusoveho okénka tmu, která je každou minutou větší a větší. Cítím na sobě něčí pohled, který mě silně znervozňuje, ale neohližim se po autobuse. Po chvili to přestanu vnímat a všimam si , že se blížímk, pro mě koněčné, zastávce. Seberu tašku z vedlejšího sedadla, utáhnu palestinu na krku , rukou prohrábnu rozcuchané vlasy a nasadím na ne čepici. Bez toho, aniž bych se otáčela po lidech , s hlavou sklopenou k zemi vystoupim z autobusu. Jdu tmou zalitou ulicí a užívám si krásně jasnou oblohu , plnou hvězd. Na okamžik se zastavím, abych viděla tu krásu. Najednou mě někdo přikryje oči ze zadu. Leknu se a zakřičím, od dotyčné osoby se rázem odsunu a otočím. V tu chvíli si příjdu , že sním. Stojí tam osoba, kvůli které nemůžu spát, na kterou musím neustále myslet, a která mi ubližila. Chytí mě za ruku a usměje se. Příjdu si jako uplnej blázen, svou ruku mu vytrhnu a zavřu silně oči a myslím na to, co když je otevřu a on tam nebude?! Budu se v tu chvíli do smrti nenávidět, že sem nenechala sama sebe snít ?! Pomalu a nejistě oči otvírám. Nezdál se mi. Stojí tam a hledí mi přímo do očí. Jsem na něj naštvaná a nejradši bych mu dala pár facek za to, co mi provedl a jak mi ubližoval, za to jak sem se kvůli němu trápila, ale na druhou stranu bych ho nejraději obejmula a řekla mu jak mi chybí a jak ho miluju. Neudělám , ale ani jedno ani druhé, přemýšlím proč tam je ? Proč stojí v takové blízkosti a nic neříká ? Chce mi ještě víc ublížit ? Nedochází mu , že mi ničí život ?! Pohl rtama, asi se chystá mluvit. Stále mě ale nechává jen tak stát a netpělivě čekat , co bude dál a jestli vůbec něco bude. Uvnitř mě to křičí: „mluv, řekni něco kurnik ! Nenech mě tu stát a dělat ze sebe totálního vola!“ Po dlouhém tichu konečně promluvil. Vysvětlu je mi jak je hloupej a jakou chybu udělal, ale já ho stejně vůbec nevnímám, tedy spíše to, co říká nevnímám. Všímám si toho jak gestikuluje, jak se mu tvoří vrásky na čele, kolik mu jich přibylo, pozoruji jak se tváří, jak se pohybuje, tak strašně mi chyběl. Řekl to, omluvil se mi, řekl , že mě miluje a že beze mě nedokáže být, prosí mě o odpuštění. Konečně se při jeho slovech probouzím ze zasnění, kdy jsem byla teměř myšlenkami jinde. Ale napadá mě myšlenka, co dělat ? Odpustit mu a říct mu jak moc ho miluju a chybí mi. Nebo mu ukázat, že vítěž jsem já , niko-li on a že je konec?! Nedokážu to bez něj, to už vím! Řekla jsem mu všechno, na co jsem v tu chvíli myslela! Všechno co jsem cétila, co jsem prožila, vytrpěla, co mi provedl. Vše jsem to tam do něj nahustila jak do magnetofonove desky , která právě nahrává. Poslouchal jak mu tam nadávám, vyčítám vše a urážím ho a ani nepipl. Celou dobu mě poslouchala přikyvoval. Jakmile jsem domluvila a vlepila jsem mu ještě jednu facku na závěr, v tu chvíli mi bylo skvěle,protože sem udělala správnou věc , ale nesnášela jsem se , protože jsem veděla , že jsem o něj právě přišla. Nic neříkal, stále stál mlčky a už se mi nedokázal ani podivat do očí. Říkala jsem si na co muže zrovna myslet?! Co udělá ?! V tu chvíli si mě přitáhl násilím k sobě a řekl mi , že mě miluje a zeptal se zda já jeho taky. Na to nešlo odpovědět ne, protože bych mu lhala a to jsem nechtěla. Řekla jsme mu jak ho miluju , jak moc mi chybí a že to bez něj nezvladám. V tu chvili se usmál a polibil mě .