Mezi vločkami sněhu

,,Tak teď už to máme stoprocentně v kapse!“ zajásá Adéla téměř na vteřinu se zabouchnutím dveří naší Felicie. Musím jí dát zapravdu. Na hory jsem se vždycky těšila jak malá. A zvlášť teď, kdy jedeme v poněkud jiné sestavě, protože dřív jsem byla zvyklá na rodinnou společnost.
,,No to si piš,“ souhlasím. Vlastně to byl její nápad prožít pár dní jarních prázdnin s partou na chatě Adéliných rodičů. Samozřejmě, jen u nápadu to nezůstalo. A jelikož se kamarádčiny plány většinou plní, strávíme tak pět dní v malebné horské vesničce.
Už teď jsem nedočkavá jak sáňky v létě. Jedním z důvodů mého nadšení je, že se mezi účastníka našeho výletu počítá i Ondra. Kluk, kterého už půl roku beru jako něco mnohem víc než jen svého kamaráda, ale kluk, kterému jsem nejspíš já lhostejná.
,,Máš všechno?“ vyruší mě ze snění o Ondrovi mamka, když stojíme na zastávce.
,,Podle tíhy baťohu snad.“
,,Dávej tam na sebe pozor a nevyvádějte žádný blbosti,“ neodpustí si radu taťka.
Jako nazavolanou přijede náš autobus, který mě vysvobodí od udělování dalších moudrostí.
,,No jo, tak ahoj v sobotu!“ stačím se ještě rozloučit a po uložení našich snowboardů nastupujeme do autobusu.
,,Čau holky,“ pozdraví nás ten nejhezčí hlas na světě. Společně s Ondrou přichází i zbytek naší party, nejlepší kamarádi co znám: Dan, Kristýna, Aleš a Radim. Pohodlně se usadí na sedadla Karosy, načež autobus zachrochtá a já si najednou připadám tak volná!
,,Doufám, že jste si s sebou vzali dost náhradního oblečení, na dnešní sněhovou bitku je budete potřebovat,“ ozve se Ondra.
,,No moment, to nás jako chceš odrovnat hned první den?“ namítne Kristýna.
,,A kdo říkal, že vás odrovnám všechny?“ brání se a na mou osobu vyšle krásný úsměv.

,,Jsme tady!“ zahlaholí Adéla, když míjíme bílou ceduli s nápisem Nýrovice.
Okolní krajina je jako vystřižená z pohádky. Domečky zasněžené až po rámy oken prozrazují, že tu o sníh není nouze ani v nejmenším, byť je březen. Zatímco na sídlišti už veškeré stopy po sněhu zmizely, tady se to jím jen třpytí.
Ani chatka, ke které se doplahočíme pod Adéliným vedením, na tom není jinak. Je zařízena starobyle, útulně.
Jen co se s holkama přesuneme do jednoho ze dvou pokojíků a začneme s vybalováním našich ohromných baťohů, už nás klukovská část zve na tu jejich sněhovou bitku. Chvíli děláme drahoty, ale nakonec usoudíme, že by to bylo mnohem zábavnější než povlékání postelí a tak se pustíme do boje.
Hraje se všichni proti všem, nikoli holky proti klukům, jak jsem si původně myslela. Moje pozice za mohutnou borovicí je dle mého názoru výhodná, mám tak na očích každého protivníka. Opustím svůj úkryt a se sněhovou koulí se pomaličku přibližuji k Alešovi. Ještě krůček a pak zamířím, napřáhnu se a střelím Aleše do čepice.
,,No počkej,“ zazubí se na mě a už se napřahuje, aby mi to vrátil. V tu chvíli ucítím trefu dost dobře uplácané koule přímo nad obočím.
,,Promiň, Marťo, to nebylo na tebe,“ omlouvá se mi Ondra.
,,Dobrý,“ odvětím ledabyle, i když to tak dobrý zase není. Pěkně se mi zatočila hlava.
Po chvíli nás honička ve sněhu bavit přestane, promrzlí jako rampouchy se vrátíme zpátky do chatky. Rozděláme v krbu oheň, který místu tvoří romantickou atmosféru, a s teplým jídlem si posedáme ke stolu.
Jelikož jsme dnešním dnem tak utahaní, všichni se shodneme, že večerní debatní kroužek rozpustíme a radši si pokecáme zítra. Usínám s neurčitým pocitem - je divné, jak jsem Ondrovi blízko, téměř ob jeden pokoj, ale přitom tak daleko…

,,Šípková Růženko, vstávej!“ zaslechnu Adélin hlásek. Odevzdaně si promnu oči. Ach jo, jako tradičně jsem zaspala.
Nádherná zimní krajina se po ránu zdá ještě nádhernější, nebýt vlezlého vichru.
,,A nezůstaneme pro dnešek v chatě? Na svahu by to bylo o hubu.“ Nedá se nic dělat, ale Dan má pravdu. Lepší, než si namlít frňák.
Dnes se tedy vzdáme myšlenek na freeriding a začneme vymýšlet náhradní program, který nakonec vyplní stolní tenis. Kluci, staří známí sportovci, s sebou přivezli jak pálky, tak i míčky. Zaimprovizujeme v úpravách jídelního stolu a zanedlouho si každá holka vylosuje svého soupeře a poté se pustíme do boje.
Pinkáním strávíme celé odpoledne. Navečer se Radim naoko naštve, že pořád prohrává: ,,Teda, prohrát s holkou… To úplně poškozuje moje ego,“ usměje se. ,,Balím to.“
,,Ráďo, víš snad co se říká: Neúspěch ve hře, štěstí v lásce,“ utěší ho jeho protihráčka Kristýna: ,,Já taky končím, musím ještě brnknout našim.“
Počet lidí u stolu se pomalu snižuje, až zbudeme jen my s Ondrou. Dan, potvora jeden, se vypařil pod záminkou, že se jde podívat, jestli se to počasí umoudřilo.
Předstírám, že mě zaujal oheň v krbu.
,,Bolí tě to?“ kývne směrem na mou bouli ze včerejší koulovačky.
,,Ne, je to jen boule.“
,,To říkají všichni,“ pousměje se. Cítím, jak se boule jemně dotkne. Pohladí mě po tváří a zastaví se až u mých rtů. Snažím se mu vykroutit, co kdyby nás někdo uviděl?? Ondru to ale neodradí: ,,Možná mi to nebudeš věřit, ale líbíš se mi. Připadá mi, že tě znám celý život, ne jen dva roky od střední.“ Tímhle mi teda vyrazil dech! Odvážím se podívat do jeho očí. Jsou krásně čokoládové jako jindy. Mé gesto si vyloží jako souhlas. Nechám ho, aby mi zastrčil pramínek vlasů za ucho a políbil mě. Připadám si jako v nějakém snu! Pak vyjdeme po schodech nahoru, rozloučíme se polibkem a každý zamíříme do svého pokoje.

Přestože jsem šla spát nejpozději z holek, ráno jsem jak ranní ptáče vzhůru už v sedm.
A protože se povětrnostní podmínky umoudřily (zřejmě to Dan včera dobře zkontroloval ?), dnes na sjezdovku konečně vyrazíme.
,,Ahoj beruško,“ pozdraví mě Ondra a dá mi pusu. Je tak krásné být zamilovaná!

Jakmile se dovlečeme ke sjezdovce, zatrne ve mně. Svah, který Adéla popisovala jako celkem rovný a fakt super, se mi jeví jako docela strmý. Zástup lidí čekajících až na ně přijde řada na vleku, připomíná historickou frontu na banány.
,,Kousek odsud je U-rampa, nepůjdete si trochu zaskákat?“ vzpomene si Adéla. Její nápad přivítají všichni, až na mě.
,,No tak, Marťo, neblbni. Bude to fajn,“ přemlouvá mě.
,,Já zůstanu tady,“ řeknu pevně. Jednak na snowboardu nejezdím zrovna dlouho a taky nemám náladu se přede všemi, a hlavně před Ondrou ztrapnit. Ten se k mému zklamání připojí k většině.

Jakoby z dálky uslyším ozvěnu, která se pořád přibližuje. Otočím se a spatřím šest svých kamarádů plus dvě neznámé holky. Nedokážu je identifikovat nějak blíž, na to jsou moc daleko.
,,Martina,“ podám si ruku s blondýnou, která se mi představí jako Magda, a následovně s brunetou Radkou.
,,Škoda, žes nebyla na U-rampě s námi. Holky dneska přijely, tak jsme je tady trochu provedli,“ oznámí mi Dan. No vida, aspoň bude větší sranda! ,,Teď mě tak napadlo, na zítřek chystáme menší rozlučák, tak jste srdečně zvány.“
Kouknu na Dana. Žádnou rozlučkovou akci jsme přece neměli v plánu…
,,Beruško má milovaná, prozraď mi, čím jsi mě okouzlila,“ zpívá mi Ondra společně s cédéčkem T-Boyz. Tuhle písničku naprosto miluji! A miluji i Ondru!

Z těch pěti pohádkových dnů na chatě v Nýrovicích zbývají už pouhé dva. A to necelé, protože hned zítra ráno odjíždíme.
,,Pomoc, spadnu!“ zvolá Radka. Málem by se opravdu zřítila k matičce zemi, kdyby ji nezachytily Ondrovy ruce a nepomohly zpátky na pevnou půdu. ,,Díky,“ usměje se na něho.
Odvážně najedu na skokánek a pořádně se odrazím. Sakra, odkud se vynořil ten lyžař?! Srážce se nedá zabránit, na to jedu moc rychle.
V první chvíli si myslím, že mám záda na padrť! A když na mě do toho ještě ten lyžař pokřikuje: ,,Jsi v pořádku? To jsem fakt nechtěl…“, mám chuť po něm hodit ty jeho hůlky, co mu při nárazu spadly. Nakvašeně odvětím, že jsem v pohodě, ale to mu asi nestačí. Pomůže mi na nohy a teprve po tom se sebere a jede dál. No to jsem si dala! Nejdřív monokl z té hloupé koulovačky a teď zase tohle!
Dlouho naštvaná nezůstanu; vyjedu na pomě nahoru a zkusím zabojovat znova. Dám do toho všechno. Chci Ondrovi a všem dokázat, že sjet kopec umím i bez jediného pádu! Trať není zase tak dlouhá, udělám pár oblouků a jsem na konci…
Hm, teoreticky jsem to měla vymyšlené hezky, ovšem nepočítala jsem s tím, že přímo uprostřed sjezdovky bude posedávat jakýsi snowboardista. Seshora jsem ho vidět nemohla, byl dokonale skrytý pod úrovní horizontu. Je už strašně blízko, panebože, co když do něj narazím?! Zpanikařím natolik, že ze sebe nemohu dostat ani pitomé Pozor! Rychle zatočím do bezpečné vzdálenosti. Ohlédnu se. Prima, snowboarďák tam ještě sedí, ale v tu chvíli dostanu smyk. Všechno se seběhne tak hrozně rychle, že víc nestačím postřehnout. Cítím, že končím na zemi, ale dál nic nevnímám.

Někdo se mnou třese: ,,Marti, jsi v pořádku? Marťo, slyšíš mě?“
Otevřu oči. ,,Ráďo?“
Usměje se na mě: ,,Jak ti je?“
,,Strašně mě bolí hlava. Je mi špatně.“
,,Marti, víš co? Zůstaň ležet, já přivedu pomoc.“
,,Buďte v klidu, vezmeme vás na rentgen,“ slyším zdravotníka z Horské služby. Málem přehlédnu Ondru, který kolem nás profičí. Ani se po nás nepodívá.

Na výsledky vyšetření čeká Radim se mnou. Kde jsou mé velké plány vypadat jako hvězda…? Snažím se mu proto alespoň rychle vychrlit, jak k tomu došlo a že jsem v tom maléru byla nevinně.
,,Jsem jenom začátečník, ale tolik vím, že sednout si na bobek v ďolíku uprostřed svahu… to snad musel být úplný zajíc.“
,,Víš, tak ten zajoch, to jsem já,“ dopoví a mně jen spadne čelist. Já jsem ho vlastně zachránila! Jsem v příjemném šoku. Další mi připraví právě přicházející lékař.
,,Měla jste štěstí, jste v pořádku. Ale ta hlava potřebuje klid.“

,,Díky, že jsi mě doprovodil, Ráďo.“ Ještě mi není nejlíp. Ležím na pokoji, venku se ještě lyžuje.
,,Budu tu s tebou,“ nabídne se.
,,Ne, jen jdi jezdit, já si stejně zdřímnu a bude mi fajn.“
,,Tak dobře. Ahoj, Marti.“

Dveře klapnou a otevřou se dokořán. ,,Ahoj Ádo,“ přivítám svoji kamarádku. ,,Kde máš zbytek?“ Všimnu si, že Adéle není zrovna do řeči.
,,Marti, to je fajn, že jsi v pořádku. Ale asi bys měla ještě něco vědět.“
,,Co se stalo?“ zajímám se.
,,Víš, když jsi odešla, přitočil se ke mně Dan. Řekl mi, že je Ondra pořádný sukničkář. Nevěřila jsem mu, ale pak jsem ho viděla, jak se s Radkou líbá…“ Hrkne ve mně. To přece nemůže být pravda!
,,To je blbost, Ondra je věrnej,“ řeknu. ,,Takovej podraz by nikdy neudělal.“
,,Dan je jeho nejlepší kamarád, znají se už od školky. Ví, jakej je.“
,,Tak jakej teda je?!“ vyjedu na ni. Mluví z ní holá žárlivost, tohle by Ondra neudělal.
Adéla jen pokrčí rameny a odejde.

Vypadá to, že ta rozlučková party, kterou jsme vlastně ani pořádat nechtěli, se docela slušně rozjíždí, ale já se držím stranou. Po celý večer se na Adélu ani nepodívám. S Ondrou jsme si taky nic neřekli, ale já mu věřím.
,,Půjdeš si zkusit zatancovat?“ zeptá se mě Radim v jedné pomalé písničce. Souhlasím. Vlníme se do rytmu písničky od Jamese Blunta a ve mně vrtá pomyslný červík pochybnosti. Proč by si to Adéla vymyslela? Odpověď najdu jedině, když se Ondry zeptám.
,,Radime, neviděl jsi náhodou Ondru?“ snažím se od něho vyzvědět, když písnička skončí.
,,Náhodou jo, myslím, že šel ven,“ dostane se mi odpovědi.
Poděkuji mu a už vyrážím směrem k venkovním dveřím.
Brrr, venku je pěkná zima. A nebýt pouliční lampy, asi bych se tady ztratila. Ondro, kde vězíš?
Chatku mám obejitou jen z poloviny, teď zbývá projít tu druhou. Je celkem tma, avšak dost světla na to, abych uviděla postavu ke mně stojící zády. Počkat! Ale tohle jsou dva lidi! Přijdu k nim blíž. ,,Ondro?“ Opravdu se otočí, ale tahle osoba Ondra není. Je to Radka! Ondra se schovává hned za ní, v její těsné blízkosti. Oni se líbali! Kdyby jenom to, tohle byl vášnivý polibek!! ,,Tak teď už aspoň vím, co jsi zač, Ondro,“ vzmohu se jen na tuhle větu, otočím se na podpatku a se slzami v očích prchám pryč. Pryč od něho, pryč od lásky.
Utíkám dál. Slyším Radimovo volání. Nevnímám ho. Zastavím se až v našem pokoji; sednu si na zem a rozbrečím se jak malá holka. Po chvíli se kdosi objeví ve dveřích. Rozpoznám Adélu a začnu si utírat slzy.
,,Tak co, už mi věříš?“
,,Ádo, promiň. Měla jsi pravdu. Mrzí mě to.“
,,Pšt, už se tím netrap. Snaž se na to nemyslet. Pojď, půjdeme dolů.“
,,Ale já tam po tom všem jít prostě nemůžu! To nejde…“
,,Kdybys zůstala tady, bylo by to ještě horší, fakt…“ řekne a já si uvědomím, že na tom něco je.
Když sejdeme schody a já spatřím Ondru, jak plouží s Radkou, nejradši bych šla zpátky nahoru. Ale to neudělám; už z principu.
,,Dobrý?“ vyzvídá Radim, který si přisedne na vedlejší židli.
,,Teď už trochu jo.“
,,Zřejmě se neptám zrovna vhod, ale smím prosit?“
Vlastně se mi tančit vůbec nechce, ale kývnu. Radim je skvělý kamarád. Jen tak se houpeme do pomalých tónů Drobné paralely. Nevím, proč jsem Chinaski dřív neuznávala, jsou fakt dobří!
,,Nic není jako dřív, nic není jak bejvávalo,“ refrén mi úplně mluví z duše. Očima zabloudím k Ondrovi, co asi zrovna dělá. Setkávají se s mými. Ne, tohle už déle nevydržím.
,,Promiň,“ omluvím se Radimovi a vyjdu z chaty. Chvíli jen tak postávám v chladném březnovém večeru a snažím se potlačit slzy, poté ze dveří vyjde Ondra.
,,Dlužím ti obrovskou omluvu, Marťo. Tobě i Radce. Když jsem tě tehdy políbil, měl jsem tě opravdu rád. Ale pak jsem potkal Radku a celé se to změnilo. Já tě mám rád, ale…“
,,Momentálně nevíš, co chceš,“ doplním ho.
,,Asi tak nějak. Tak mě prosím pochop. Nežádám po tobě, abys mi odpustila, ale třeba jednou to mezi náma bude zase jako dřív. A to bych si moc přál.“
,,Už nikdy to mezi námi nebude jako dřív, Ondro. Promiň, já s tebou nemůžu kamarádit. Já už ti totiž nevěřím…“
Dál už nevidím nic. Nic než jeho vzdalující se záda.

Čísi dlaň se dotkne mého ramene a já sebou polekaně trhnu. ,,Radime?“
,,Já jsem vás slyšel…“ setře mi slzu, která se vykradla zpod mých řas.
,,Ráďo, moc ti děkuju, že jsi tady. “
,,A já ti děkuju, že vůbec existuješ,“ dodá a chytne mě za ruku.
,,Já vím.“ Jeho ruku stisknu a podívám se mu do očí. ,,Teď už to vím, jenom jsem to dřív nevnímala.“