Miluji tě, víš to?

Žiju či nežiju? Ta hrozná prázdnota. Kolem mě barevný svět a přesto mi dal někdo před oči černou folii.
Do půlnoci jsem seděla u svého počítače a vyměňovala si písmenka s virtuálními přáteli. „Tak už se trošku odvaž. Poslední dobou s tebou není žádna sranda.“ Psal mi Petr. A nejen on, říkalo mi to spousta lidí. Kamarádka, sestra, rodiče. Prý jsem protivná. Já vím, ale co mám dělat? Fany odjel do nemocnice. Psali jsme si odpoledne před jeho odjezdem. Slíbil, že mi napíše. Taky jsem mu dala takový maličký testík, jehož výsledky se mi odeslaly na můj e-mail. Do kolonky – Koho miluješ? – napsal mé jméno. Byla jsem šťastná jako blecha. Vážně. Tak dlouho jsem to chtěla vědět, jestli pro něj něco znamenám. To byl docela důkaz, snad. Také je možné, že ten test znal a věděl, že se mi to odešle. Chtěl mi udělat radost a proto to tam napsal. Není to, jako kdyby mi to řekl osobně. Ale aspoň je jistota, že pro něho něco znamenám. Ať už mi chtěl udělat radost, nebo ne. A pak odjel. Bylo mi z toho smutno. Seděla jsem na netu a psala s kamarády. Smutná, skleslá, nevěděla jsem, jak dopadne. Pořád zvracel a měl nějaký kožní problémy. Snad mu tam pomůžou. Kolem půlnoci na mě padala únava. Rozloučila jsem se s Péťou, napsala poslední smsku kamarádce a frčela do postele. Skoro jsem usínala, když tu mi přišla zpráva na mobil. Ten šmejd se ale nějak zasekl a nechtěla se mi otevřít. Co když mi píše Fany? Tak jsem ho vypnula a znovu zapnula. Zpráva mi přišla. Na displeji se ale objevilo: Linda. Takže žádný vzkaz od Fanyho, že je v pohodě, ale jen mi kámoška přála dobrou noc a stěžovala si na nudu. Ach jo, má to někdo život. Zbytek noci se pronášel v duchu převalování, vzdechů a spousty myšlenek. Moc jsem toho nenaspala. Krátce nad ránem jsem usnula a spala až do desíti. Sms stále žádná.
„Ahojky Andílku!“ vítala jsem svou kamarádku, která za mnou přišla v půl jedenácté. Drbaly jsme o všem možném, ale nemělo to pořád tu šťávu. „Agi, co ti je?“ ptala se zoufale. „Ale to víš, Fany, je v nemocnici, ale pořád mi nenapsal.“ To kolem procházel ségra. „Fany ti nepsal? Mě budil už brzo ráno, teď si s ním píšu na ICQ.“ Řekla mi Viky. „Cože?“ vykřikla jsem. „Jo, jo,“ ujistila mě o svém tvrzení a odešla. „Ne to ne!“ rozbrečela jsem se. A moje kamarádka? Místo, aby mě utěšila, tak mi řekla: „Jsi už vážně protivná. Copak nevidíš, že o tebe nestojí? Chováš se jak ňouma. Já jdu, už mě to tu nebaví, pořád jenom kňouráš, ale ON tě nechce, tak už to pochop!“ a vážně, zvedla se, práskla dveřmi a odešla. „Andíííííí….“ Stihla jsem vykřiknout, ale už to bylo k ničemu. Slzy mi tekly proudem. Proč? Proč se na mě všechno sype? Zapnula jsem ICQ, Fany mi nenapsal, ale byl tam. Tak jsem si změnila status. „TAKY se nehodlám s nikým bavit!“ vepsala jsem do vysvětlivek. „Ani se mnou?“ napsal mi. „No, když ty se bavíš se ségrou a já jsem vzduch, měla bych se já bavit s tebou?“ odepsala jsem mu. A pak se to nějak semlelo. „Děláš ze mě hajzla jen kvůli tomu, že jsem ti nenapsal smsku. Tak se měj, pa, když jsem ten hajzl!“ vyrazil mi dech. Nevěděla jsem co odepsat. Vypnula jsem počítač, zhroutila se na postel a nevěděla, co dál. Proč? K sakru proč? Vypadalo to tak nadějně. Jsem naivní, on miluje určitě sestru, ne mě! Šla jsem za ségrou, ale ta spala, nakoukla jsem, o čem si psali. Poslední jeho věta: „Prosím, už mi nepiš, bolí mě srdíčko, jeden človíček mi moc ublížil…“ Ten človíček jsem byla určitě já. Kdo jiný by mu ubližoval? Napsala jsem mu jen PROMIN!, ale už se neozval…
Proč je život tak černý? Proč musím vždycky všechno pokazit? Fany, uvědom si prosím, že tě miluju!