Anitě

„Tak už se neptej, vždyť víš.“
„Ne, Anito, chci to slyšet od tebe, chci abys mi to řekla sama!“
„Proč?“
„Protože jsi mi věřila, protože ten den to bylo...“
„Jiné, já vím.“
„Anito, prosím tě, proč to nejde?“
„Nesmíš se mě ptát, ne, neptej se.“
„Nechápu tě, už tě nechápu. Kde jsi, kam jsi mi utekla, kde se schováváš, tohle nejsi ty!“
„Tomáši, přestaň, nedělej to ještě těžší!“
„Já? Já, že to dělám těžší? Už si nevzpomínáš? Slunce dávno opustila oblohu, stromy snily svůj sen, pouliční lampy svítily a my dva, sami, uprostřed Země, uprostřed vesmíru, sami, spolu...“
„Tome, tohle nemá cenu, musím to udělat, musím.“
„Ale, Anito, copak to nebylo krásné?“
„Ani nevíš jak...Bože, nechci brečet!“
„Za slzy se nestyď, nikdy, znamenají, že ještě cítíš, že si pamatuješ.“
„I v tomhle se mýlíš, tolik se pleteš.“
„Anit,mám odejít? Chceš, abych zmizel z tvého světa navždy?“
„Tome...“
„Tak řekni to, řekni: Zmiz!“
„Odejdi, prosím, já už dál nemůžu.“
...
V ulicích je tma, zataženo. Kam mám jít? Co bez ní budu dělat? Ani ty, čerstvý větře, nemůžeš utišit mou bolest. Nechápu ji, ale stejně ji miluji. I když je taková...Jaká vlastně je? Snad jako divoká bystřina, jako letní bouře, jako duha, která se objeví stejně nečekaně jako zmizí.
Usadí se na zábradlí a až teď si vzpomene, že to bylo právě tady, tady má všechno svůj počátek:

Dívka a chlapec, kamarádi, spolčeni proti obyčejnosti. Anita se usmívala, když byla s ním, nemohla být smutná. Celá zářila, tolik mu toho chtěla povědět. On ji rád sledoval, s oblibou poslouchal její hlas, ať už říkal cokoli, stál by za ní kdykoli by to potřebovala.
„Díváš se někdy na hvězdy?“
„Myslíš ty srandovní světýlka tam nahoře? To víš, že jo.“
„Tak je teď budeme pozorovat spolu, jo?“
„Fajn.“
Na tváři ji pohrával lehký zvědavý úsměv, který mohla narušit pouze nenadálá srážka Země s Měsícem, který se onu noc zdál daleko blíž než jindy.
A hvězdy spěchali každou chvíli k lesu, jako by se tam konal velkolepý bál. Oba mlčeli v tichu teplé letní noci, vánek si pohrával s jejími vlasy a přinesl sebou pocit, že už nic nebude, jak bývalo. Mluvit bylo zbytečné, slova by se stejně rozplynula v dáli. A pak se to stalo, jako když vprostřed jasného dne udeří hrom, touha přivinout k sobě Anitu sílila, srdce bušilo, snad se i trochu červenal. V duchu si opakoval: kamarádka, kamarádka, ale bylo to marné, náhlé okouzlení zaplavilo celé jeho tělo.

Anito, prosím tě, věř mi, já tohle nechtěl cítit, nechtěl jsem zpřetrhat naše pouto přátelství. Nechtěl jsem se do tebe zamilovat. Zamilovanost, jak nesnáším to slovo, všechno pokazí, člověk nevnímá, každému gestu, pohledu, úsměvu přikládá větší význam něž doopravdy má! Snažil jsem se ten pocit zahnat, zahnat představy, které zčista jasna vkouzlil čaroděj do mých očí.
Vlastně to ani není tak dávno. Nesnáším svět, proklínám lásku, tvé uhrančivé oči. Nenávidím sebe. Lásko, co nám to děláš, proč ses vmísila tam, kde nepatříš, kdo tě o to prosil?

Je 24. srpna a mě se zdálo, že ses dnes chovala jinak, že ses jinak usmála. Snad jsem tomu hluboko v duši ani nevěřil, ale zamilovanost je tolik klamavý cit!
„Anit, já...“
„Jo, Tome? Hele koukni, to je krása, jsem tak ráda, že tu s tebou můžu být!“
V očích ti pohrávali dětské jiskřičky očekávání a mě opět přepadl pocit, že držet tě za ruku by mi stačilo, abych opět poznal, co znamená radost.
„Mám tě rád.“
Nevím jak to ze mě vyklouzlo, prostě jsem ti to musel říct, musel jsem s tím ven, ach, tolik toho lituji. Proč ses nad tím ani na chvíli nezamyslela, proč jsi to brala jako samozřejmost?
„Však já tebe taky.“
A teď už to nešlo zastavit, mohla jsem ti odpovědět tolika možnými způsoby, mohl jsem mlčet, začít mluvit o něčem jiném, ale všechno se ve mně nahromadilo a všechno prasklo v jednom okamžiku jako mýdlová bublina.
„Jenže, Anit, já...Chtěl bych tě obejmout, chtěl bych tě líbat, být s tebou, když se ráno probudíš.“
Proč jsem nevěnoval pozornost tvému zděšenému výrazu, proč jsem pokračoval? Řekl jsem ti vše. Vše, abys pochopila, co se uvnitř mě děje. Já jsem věděl, že tu pro mě budeš vždy jen jako kamarádka, věděl jsem, že jsem ti slíbil, že budeme přáteli navždy.
„Neříkej nic, přemýšlej o tom, já teď musím odejít, ale neboj stavíme k tobě, určitě, možná zítra, za týden, za měsíc. Ahoj.“
A pak jsem zbaběle odešel, nechal jsem tě tam stát, zmatenou, se stále víc udiveným a zděšeným výrazem ve tváři. Pochop, bál jsem se tvé odpovědi, bál jsem se, že když tam zůstanu, už tě nikdy neuvidím, že se rozplyneš na místě, že se vzneseš do vzduchu, co možná hůř, že se rozbrečíš a já poprvé v životě nebudu moct tvůj pláč utišit. Čas znamenal naději. Omlouvám se ti, nechtěl jsem všechno zničit.
Proč jsem se ten den vracel domů? Proč jsem si tam přečetl tvoji SMS: Tome promiň, ale víš, že by to nešlo, musíš na mě zapomenout, prosím, zapomeň, nechoď za mnou, je to mé poslední přání. Nesnášel jsem tě za to, nenáviděl na tobě všechno a zároveň jsem se tě nedokázal vzdát. Musel jsem s tebou mluvit, musel tě vidět, i kdyby to mělo být naposled, promiň mi.
Zbytek znáš. Já nemůžu, to byla tvá poslední slova.

Anito, naposledy ti napíšu, naposledy ti chci říct, jak moc jsi pro mě znamenala. Možná, že blouzním, že trpím horečkou, ale mám strach, že mé city se jen tak nerozplynou. Prosím, nezlob se na mě, nezapomeň. Prosím, nezapomeň!