Ale ne... láska nezbedná...

Bylo 2.3. a já měla svátek. Fajn, skoro jsem zapomněla, že ho mám, nebýt předešlého dne návštěvy babičky, která mi to připomněla. Nemyslete si, ne že by mi něco chtěla dát, jen mi oznámila, že pro mě nic nemá, tak ať se nezlobím. No dobře, v pohodě. Víc mě překvapilo, když jsem ve čtvrtek došla do třídy, samozřejmě těsně před zvoněním na hodinu a nahrnulo se ke mně snad deset spolužáků, aby mi popřálo. K svátku! Přišlo mi pár smsek. Jen od Fanyho ne. Čekala jsem celý den a nic… Bylo mi z toho smutno. Já mu psala k narozkám a on na svátek nic. A neomlouvá ho to, že je na školení. V pátek se objevil na netu, doufala jsem, že aspoň tam mi popřeje. Ale nic! Borec mi ještě napsal: Ty už na mě vůbec nemyslíš! L Já na něho nemyslím? Každá vteřina mého myšlení byla opětovaná jemu. BYLA! Dost mě zklamal. Nejen kvůli tomu svátku. Ale všeobecně. Psala jsem mu každý den na dobrou noc, ozval se jednou. Pak mi napíše, to co napsal…Jsem naivní já či on?
Pak se objevil Vláďa. 19tiletý středoškolák. Ale jen kamarád. Po pár dnech už nebylo o čem psát. Líp sem si však začala rozumět s bratrancem mých dvou spolužáků. Nějak záhadným způsobem mě našel na ICQ, je to asi 3 týdny. Od té doby si píšeme. Zvláštní človíček… Nebaví se o sexu, citech, holkách, babách… Není jako ostatní. Zajímá ho hokej, sport, technika. Máme si pořád o čem povídat a to jsme tolik rozdílní.. Živote, kolik překážek mi ještě nastavíš?