Věnováno bezejmenné

Poprvé jsem jí viděl ve škole, zdálo se, jako by všechno kolem bylo jen pro ni. Byla mile roztržitá, stále se ohlížela a dávala si neposlušný pramínek jejích zlatavých vlasů za ucho. Možná jsem jí propadl už tehdy, ačkoliv jsem na to neměl právo, ona chodila do vyššího ročníku a já byl ubohý prvák.
Postupem času si mě získávala čím dál víc, obdivoval jsem na ní úplně všechno. Od podivných zvyků, přes její přemýšlivost, až po oblibu Malého Prince. Kudy chodila, trousila citáty ztraceného blonďatého chlapce. Já sám jsem se ztrácel v jejích očích, dlaních a rozkvetlém srdci.
Každé ráno se probouzela o něco dříve, než musela vstát. Jen ležela, zírala do stropu a jemně si třela spodní ret ukazováčkem. Přemýšlela. Dumala nad prožitými zážitky, přečtenými knížkami a nad vlastním osudem.
Milovala podzim, obdivovala déšť a záviděla volnost padajícího listí. Vydržela mi dlouho vyprávět o všech jeho krásách a důvodech proč by jím chtěla být. V jednom s ní souhlasím, chtěl bych být podzim, abych nemusel přemýšlet nad tím co dělám, protože potom přijde zima, která všechny moje skutky schová pod sněhovou přikrývku.
Kdybyste ji jen viděli při dešti! Tváře se jí rozsvítí pod naivním dětským úsměvem. Vzhlíží k obloze svýma nečitelnýma očima, stále se směje a točí se. Kapky po jejím obličeji stékají jako slzy štěstí.
Nechápu tu její trpělivost. Někdy vydrží celé hodiny jen tím, že sedí a dívá se na mne. Dívá se, jak mluvím, jak se směji a nervózně se koušu do tváře. V takové chvíli bych si skutečně přál vědět, o čem přemýšlí. Je jako knížka čtená přes průsvitku. Ať se snažím jak chci, dokáži přečíst jen pár zmatených slov.

Už ji vídám celých pět let. A za tu dobu jsem ani jednou nesebral odvahu k tomu, abych s ní promluvil. Nejsem schopen jí věnovat ani prostý pozdrav. Nikdy jsem nezjistil její jméno. V její přítomnosti ztrácím ústa. Ztrácím také chuť žít. Být stále zoufalý z její přítomnosti.
Myslím, že nikdy neudělám krok vůči ní. Možná se bojím, že by byla jiná, než jsem si jí za ty roky vysnil. Mám strach, že její hlas nezní tak nádherně jako v mých představách. A možná se obávám toho, že by byla přesně taková, dokonalá a já už se nikdy neprobral z citů, v kterých se topím. Už by nebyl nikdo, kdo by mi mohl hodit záchranný kruh.
Každopádně na ni nikdy nezapomenu, mám tajnou skrýš odkud nikdy neodejde...fantazii.