Ranní jízda

Sjíždím výtahem do mínus jedničky, otvírám domovní dveře a doklopýtám se na svůj ranní autobus... Přemílám, co všechno jsem nechala doma- převlečení na výtvarku a mobil... takže se musím vrátit. Vystupuju a rozhlížím se na přechodu... doleva- doprava- a jéééé co se stalo? On tam stojí... v tuto chvíli jde mimo mobil, i všechny jiný věci. Ten nádhernej, vysněnej kluk ze šaliny... usmívá se nebo šklebí, to zatím nejde poznat, i když já podvědomě tuším, že mě jeho pohled zahřeje u srdíčka!

Jdu pomalým rozvážným krokem ze schodů a dám mu dole přednost. Možná dneska dostanu odvahu a konečně ho oslovím. Jenže můj život patří rychlým zvratům a v osmičce do které oba nastupujeme stojí můj ex-přítel... copak se mi zase lepí smůla na paty!? "Ahojky andílku, jak jde život?" idiot, normální idiot, kolikrát mu budu muset opakovat, že se s ním nechci vídat natož s ním mluvit! "Nazdar. Je mi samozřejmě mnohem lépe než, když jsme byli spolu. Můžu konečně volně dýchat." Tohle bude extrémní hádka, vždyť on jezdí mnohem dřív a hlavně na opačný konec města. "Nemusíš na mě hned ječet, jen si mi moc chyběla." On mně bude ještě usměrňovat a tón, který teď používám rozhodně nepatří mezi nejvyšší, kterých jsem schopna!

"Nepřeháníš to trochu? Co tady vůbec děláš, nemůžeš mě aspoň v klidu nechat přijet do školy a jeden den se soustředit na něco jinýho než na špehování!?" Sakra, právě sem si uvědomila, že po nás hledí nejenom celá šalina ale i můj idol! To mi byl čert dlužen... To chce klid a nohy v teple, jak tvrdí ten nemožnej hajzl co mě ujišťuje ve své oddanosti. "Ty bys mi neuvolnila ani 5 minut ze svýho času, tak co mám dělat? Musíš si nechat vysvětlit důvod proč jsem odjel z města."

Dovádí mě k nepříčetnosti, copak já něco musím? Jediný co pro mě znamená je minulost, v mnohých ohledech překrásná, ale jinak- cssss... "Po milionté a naposledy ti zopakuji: Miluju Tě, dala bych za Tebe život i ruku do ohně, jenže ty jsi mě podrazil a nechal trápit se, když mi bylo nejhůř. Kdyby šlo jen o mě, až tak by mi to nevadilo. Ale tohle se neodpouští!" Silná slova, silné city a silný pláč... Divadlo pro všechny.

"Ale já po Tobě nechci omluvu ani nic podobného, jenom aby ses vrátila. Nad vším jsem přemýšlel a uznávám moje chování bylo srabský. Teď se nemůžu na nic soustředit, nemůžu se ani podívat na jinou holku, natož abych si s některou něco začal. Jsi pro mě dnem i nocí, radostí i bolestí, nejlepším přítelem i milenkou. Když to shrnu jsi pro mě všechno na světě."

Dojemný, ale jedno spálení mi stačilo. Moje hrdost... ne tu už nemám, jinak bych tady nemohla brečet. Vím, že by byl skvělý otec našeho dítěte, jenže on nás opustil... Mohla bych teď být úplný sobec, myslet jen na sebe a svému dítěti nedopřát otce ani šťastnou rodinu. Ale bohudík nejde jen o mě a můžu s klidným srdcem říct: "Chyběl si nám víc, než si dokážeš představit a věřím v náš společný osud. Vždyť chybovat je lidské a odpouštět božské!" Už je mi fuk, kdo po nás hledí zapomínám i na onoho krásného neznámého, o5 cítím to známe chvění u srdíčka a především lásku. "Díky, andílku."