Dopis zoufalce

Drahá,
Rozhodla jsem se napsat Ti dopis. Nebude dlouhý. Nemusíš se bát, že Tě připravím o mnoho času. Ale toho Ty ses bála vždycky, viď? Nikdy jsi mě nenechala v klidu a bez výčitek svědomí! Čekala jsi, že se znovu chytím do Tvých sítí a pak jsi udeřila. Pokaždé s větší silou a nenávistí. Nechutí a záští. Chtěla jsi mě, ale nemohla mít! Bránila jsem se Ti! Tolikrát a tak moc, až jsem se Tě jednou rozhodla pustit k sobě blíž. Byla jsi tak něžná, tak sladká a jemná… Hladila jsi mě na celém těle a duši. Tvé doteky jsem toužila cítit. Byly horké, vroucné a tak přívětivé, že jsem ani na chvíli nelitovala toho, že jsem se Ti plně oddala.
Žila jsem s Tebou. Dlouhé dny, týdny a měsíce. Brečela pro Tebe, dusila se záští, touhou, nenávistí, sobectvím a prahla po jediném – konečně Tě mít! Celou, celičkou ve svých rukou. Moci Tě řídit, přikazovat Ti kudy máš jít, udávat směr! Já to měla být, kdo tentokrát řekne dost! Já měla být tou, která Ti ukáže dveře! Ne, Ty! Já!!!
Myslela jsem si, že se mi to povedlo. Konečně povedlo být tou, která je silnější. Spletla jsem se. Uvědomila jsi si to hned, jakmile začaly Tvé doteky studit. Už jsi nehladila, ale spalovala mě mrazem. Každým dnem jsi se stávala ledovější a ledovější, až z Tebe nakonec zbyl jen kus studeného rampouchu v mém srdci, opět roztrhaném na malinké kousíčky. V každém z nich, jsi byla Ty.
Byly doby, kdy se mi z Tebe zastavovala krev v žilách, chvěla jsem se jen při pouhém pomyšlení na to, že zase budeš se mnou, že na sobě ucítím Tvůj dotek, žár, kterým mě spálíš. Ještě nikdo se mnou nedokázal udělat to, co Ty. Byla jsi tím jediným, na co jsem mohla myslet. Doufala jsem, že jednoho dne spolu budeme navěky. Ty ve mně a já v Tobě. Budeme si navzájem pomáhat a utišovat se ve svém trápení. Ne, nechtěla jsi to tak a já se s tím musím smířit. Přese všechnu bolest, co teď cítím, a smutek, kterým se dnes a denně užírám, a který zaplavuje celou mou bytost až po okraj, ve mně nezůstalo ani jediné místečko, které by netoužilo křičet: „Vrať se zpátky! Neodcházej!“
Jsi zlá a krutá, když tohle všechno nevnímáš. Jsi tím nejkrutějším zlem, které mě potkalo! Umírám bez Tebe! Ty to víš, ale necháváš to být. Opustila jsi mě… Navěky!
Nevím, proč Ti píšu tenhle dopis. Vím přece, že si ho nikdy nepřečteš. Nemůžeš přečíst!!! Nikdo Tě to totiž nenaučil! Snad jsem první, kdo se rozhodl proti Tobě bojovat, ale já musím! Lásko, jsi to největší zlo, které tuhle zemi postihlo. Ano, Ty. Ty jsi totiž tou, která každým dnem miliony srdcí a duší opustí, jen proto, aby jiné mohla poctít svou návštěvou! Jsi to nejnestálejší, co tenhle svět má. Přesto Tě znovu chci! Znovu chci být Tebou ovládána a zase bych chtěla pocítit to teplo, které jsi mi dala! Zase cítit, že mi rostou křídla a být lehká a volná… Ne, vím že jsem to nechtěla říct, ale… „LÁSKO, VRAŤ SE!“