Okna...

Ruce se mi klepaly. Přistavila jsem si židli, postavila jsem se na ni, pozvolna jsem otočila klikou od okna, otevřela jsem ho. Chtěla jsem vstoupit na parapet, ale židle se tak nějak podivně zakymácela. „Že by mi chtěla zabránit v mém činu?“ pomyslela jsem si. Sedla jsem si na parapet, záda opřela o okenní tabuli ze skla a koukala ven. Mísily se ve mně pocity a já nevěděla co dělat. „Jak jsem se mohla tak bezhlavě zamilovat do kluka, kterého znám jen z fotografie?“ plakala jsem tiše a před očima viděla jeho tvář. Tvář kluka, který měl do dívčího idola hodně daleko, ale přesto jeho hluboké hnědé oči tak upoutávaly pozornost. Ta tvář, která reálně patřila jiné holce…
Byl únor, zima jaru nechtěla ustoupit. Venku sníh, ale ne moc. Představila jsem si, jak padám do sotva jedné stopy sněhu, ležím a mé tělo chladne. Otřásla jsem se. Stačilo jedno nešikovné naklonění a byla jsem dole. Slzy mi tekly bez přestání, v hlavě i v srdci chaos. Natáhla jsem ruku do tmy a chladu, drobné vločky se dotýkaly mých dlaní a zábly mě. Po vteřině z nich zbyla jen malá kulička vody, asi tak jako slzy na mé tváři. Jen kuličky slané vody. Kéž bych tak místo soli vyplakávala bolest. Ale nešlo to. Natáhla jsem znovu ruku do tmy a najednou se mi zamotala hlava. Nějak nešikovně jsem se naklonila, zadek se mi nadzvedl. Jen tak tak jsem se stihla zachytit okna. Kolena se mi roztřásla a já pomalu seskočila zpátky do pokoje. Byla jsem tak vystrašená. V té chvíli jsem si uvědomila, že se té strašlivé smrti bojím. Otázka byla, jestli se víc bojím smrti, nebo života.
„Napsal mi, že mě miluje!“ běhala jsem po pokoji a objímala každého, koho jsem potkala. „Miluje mě, milujeeeeeeeeeeeee…“ Jo, tak takhle nějak to štěstí skončilo. Tenkrát jsem udělala dobře, že jsem neskočila, druhý den mě čekala krásná sms. Avšak neubyly ani tři měsíce a „miláček“ si uvědomil, že mě vlastně vůbec nemiluje…
Dneska je to více než rok, po něm byly tři vztahy a z toho jeden nadějný. Smrti se nebojím, vím, že okna nikdy nezmizí, vím, že život je někdy horší než smrt, ale ta okna jsou naděje. Teď nesu břemeno, jsem bez lásky. A až budu na pokraji sil s nesením břemena? Jsou tu stále okna, buď jimi propadnu já, nebo břemeno, kdo ví…