Frajírek???

Šel po městě. Vypadal tak dokonale jako vždy. Husté krátké tmavé vlasy se mu leskly v záři jarního slunce. Jeho pleť byla neuvěřitelně bílá. Jeho oči byly velké a hnědé. Postava naprosto dokonalá. Oblečení moderní. Boty šité na míru. Tak to byl on. Ve škole mu přezdívali „Frajírek“. Ve skutečnosti se jmenoval Daniel.
„Je dokonalý, viď?“ opírajíc se o zeď povídala hubená vysoká blondýna s modrýma očima své kamarádce, když už nějakou chvíli hypnoticky pozorovaly Daniela. „Jo to je,“ rozplývala se ta druhá – zrzavá a pihatá, přesto velmi krásná. „Vsaď se, že s ním budu chodit a dostanu ho do postele!“ pohodila vlasy blondýna, narovnala záda a jistým krokem vyrazila k Danielovi. Zrzka se za ní koukala s údivem a hlavně se závistí. Po tomhle klukovi touží snad každá holka na škole a její kamarádka Alena ho má nejspíš v hrsti.
„Ahoj,“ nahodila Alena zářivý úsměv a položila Danovi ruku na rameno. Trochu s úlekem se otočil. „A-ahoj,“ vyhrkl ze sebe. Kdyby Aleně nešlo jen o vyspání se s Danem, viděla by v jeho očích tolik zármutku. Před týdnem měla jeho máma těžkou nehodu. Teď leží v nemocnici a je v ohrožení života. „Nechceš zajít odpoledne do kavárny?“ pohladila ho po tváři a stále se na něho smála tím svým falešným úsměvem. Na škole byla pověstná koketa. „Promiň, ale nemám moc času.“ Omlouval se Dan, každé odpoledne chodil za svou mámou, a doufal, že se konečně probere. „Ale no tak, přece mě neodmítneš,“ nasadila smutný výraz Alena. S kluky to uměla opravdu výtečně. Danielovi se jí zželelo. „Dobrá, ale jen na chvíli,“ slíbil nakonec Danek. Alena měla opět na tváři úsměv a spokojeně odcházela. Povýšeně mrkla na svou kamarádku, která na to všechno koukala s otevřenou pusou.
„Baf!“ skočila zezadu Alena Danielovi kolem krku. „Ahoj,“ přivítal jí Dan. „Pusu nedostanu?“ zeptala se opovážlivě Alena. Dan se na ni podíval úplně vyděšeně. „Pusu?“ ptal se s velkým otazníkem na rtech. Krásná blondýna náhle vycítila, že udělala krok vedle. „No tak nic, jdem do té kavárny, ne?“ snažila se vše zamluvit. Danek přikývl, i když začal pociťovat Aleninu lest. Myslel si, že našel kamarádku, která mu pomůže vyhrabat se z deprese a špatné nálady, kterou měl díky nehodě matky. Najednou si nebyl tak jistý. Chvíli spolu seděli v kavárně. Alena neustále mluvila o jejich rodinné vile, o jejich rodičích, kteří jsou právníky, o jejím…“ Po chvilce uviděla, že Daniela to zrovna moc nezajímá. Chytla ho za ruku. „Tak a teď povídej zase chvilku ty, co?“ „No… Víš, já mám teď nějaké problémy s mámou, měla nehodu a leží v nemocnici a…“ chtěl se vyzpovídat Dan. Alena mu však skočila do řeči: „Ježiš, co já bych za to dala, kdyby matku konečně klepla pepka, aspoň by bylo víc prachů a otec by si našel nějakou mladou číču, která mu bude dělat reklamu, ne jako moje matka, staré ošklivé pometlo! Víš co? Naši nejsou dneska doma, co kdybychom teď šli k nám a užili si? Tak zapomeneš na všechno!“ vyhrkla Alena a zamrkala na Daniela. Ten se však nestačil divit. Prokoukl ji úplně! Nezajímal ji on, ale pouze milování s ním. Vytáhl z peněženky peníze, hodil je na stůl a vyběhl z kavárny. „Jak jsem se mohl tak splést? Proč vždycky naletím takové náně? Proč? Proč? Proč?“ držel se za hlavu Dan a… plakal. Ano, plakal. Nebyl to žádný frajírek, jen tak vypadal. Za celých svých 19 let života měl jedinou přítelkyni. Byla postižená a tehdy, před čtyřmi lety, jí zbýval rok života. Dan ji znal odmala a ten poslední rok jejího života jí s radostí obětoval i ten svůj. Pořád věřil, že se ona uzdraví, bohužel marně, zemřela přesně po roce. Daniel se složil. Potom nastoupil v 17ti letech na střední školu, ale nedokázal si najít přátele. Na čele jako by měl napsáno FRAJÍREK! Teď jeho matka. Třeba taky zemře. Jediný člověk, který mu na celém světě zůstal. Šel bezmála deset minut a celou dobu plakal. Nevšiml si dívky, která si před ním zavazovala tkaničku. Narazil do ní. „Doprčic, promiň mi to, nestačila jsem uhnout!“ otřepala se Markéta. Když poznala, že jde o Daniela, kluka ze školy, kterého vždycky tajně milovala, začala se červenat. „Moje vina, nedíval jsem se na cestu, kdybych dával pozor, nestalo by se to, Markéto,“ seděl na chodníku Dan. Z ruky mu tekla nepříjemně krev. Na šití to nebylo, ale vypadalo to škaredě. Markétu potěšilo, že zná její jméno. Podala mu ruku, aby mohl vstát a nabídla mu, že spolu zajdou do nemocnice, kde pracuje její mamka, a ošetří mu ruku. Dan souhlasil, tak či tak tam měl stejně namířeno. „To to tolik bolí, že ti z toho tečou slzy?“ zeptala se opatrně a tiše Markéta. Byla to plnoštíhlá blondýnka. Nevýrazná šedá myška. „Ne, to není tím, vůbec necítím, že bych byl poraněný, ale víš, mám mámu v nemocnici, mám strach, že zemře.“ Rozplakal se Daniel ještě víc. Markéta chvíli zaváhala, ale potom ho pevně objala. „To bude v pořádku, neboj, dostane se z toho. Moje máma pro ni udělá všechno, co bude možné, je primářka,“ konejšila ho. Daniel se zmohl už jen na „Děkuju.“ Byli už u nemocnice. Markéta ho zavedla do sesterny, kde jí vrchní sestra, se kterou se dobře znala, dala obvaz a dezinfekci. Potom ošetřila Danovu ruku. „Děkuji, teď už musím pádit za mámou!“ omluvil se Danek. „Jo, jasně, já zase zajdu za tou mojí a řeknu jí, aby se tam stavila a řekla ti, jak na tom tvoje maminka je.“ Ochotně vysvětlila Markéta svému vysněnému klukovi. Jejich cesty se na chvíli rozdělily.
„Dobrý den, jsem primářka Novotná,“ pozdravila Daniela. Podali si ruce. Nějakou dobu mu vykládala, v jaké situaci se jeho matka nachází, sdělila mu, že se jeho máma odpoledne na chvíli probrala a že je mimo nebezpečí života. Danovi se rozzářily oči. „No, bude to ještě dlouhá doba, než se uzdraví úplně, možná bude mít nějaké následky, ale důležité je, že bude žít. Tak se mějte a kdybyste cokoliv potřeboval vědět, kancelář mám o patro výš.“ Rozloučila se Markétina matka.
„Markéto!“ zakřičel přes celou školní chodbu Daniel. Spolu s Markétou se otočilo pár dalších lidí a mezi nimi i Alena, která nevěřila vlastním uším. “On má něco s tou tlusťoškou z béčka?!“ špitla zrzce.
„Markéto,“ doběhl k ní Dan. „Jsem rád, že jsem tě uviděl. Chtěl bych ti moc poděkovat za všechno, co jsi pro mě udělala. Jsi vážně skvělá! Ani nevím, jak se ti odvděčit. Chtěl bych tě pozvat odpoledne na zmrzku, bereš?“ Markétě se podlomila kolena. Kluk, který byl pro ni ještě včera odpoledne naprostý sen, ji právě pozval na zmrzlinu! „Jasan!“ přikývla.
To odpoledne se neslo v duchu štěstí a hlavně… lásky. Bylo to, jako když Popelka našla svého prince. Tak i šedá myška našla svého Frajírka…