poslední cesta ...

…Sedí ve vlaku a sleduje, jak za okny ubíhá důvěrně známá krajina. Vlaky ho uklidňují, takhle klidný nebyl už spoustu dní. Tenhle den. Zrovna tenhle uzavírá stovky a stovky dní, kdy cestoval po těchhle kolejích, vždy na stejné místo a za stejným cílem. Být se svou milou. Ale teď ne. Už nikdy. Jede za ní, aby to skončil! Vlak už zase zpomaluje a tak vstává a chce vystoupit, když si všimne, že to není „jeho“ stanice. Ten poslední úsek cesty zůstává stát u dveří. Vystupuje a už zdálky ji vidí. Jak na něj mává. Slzy mu vyhrkly do očí a on je rychle stírá, aby si toho nevšimla. Dojdou k sobě a její ruka vklouzne do jeho s až neuvěřitelnou samozřejmostí. A stalo se jak tušil, bál se toho, nebyl schopen slova a jen se na ni vlídně usmál. Ale i kdyby slova našel, už věděl, že to nedokáže říct. Jejich nohy je nesly k ní domů. Šli mlčky. Nikdy nejsou beze slov!!
Strávili spolu úžasný den!! Byl zase šťastný!! Už byl večer a oni se na nádraží museli, tak jako vždy, rozloučit. Ta dvě slovíčka mu vyletěly z úst přímo od srdce a spolu s nimi z něho spadla tíha, kterou sebou nesl celý den. Chvíli si hleděli do očí a ona pak řekla: „Taky tě miluji!“
Je to už tolik let a on si to pamatuje do nejmenších detailů. Teď sedí v kuchyni, ve vlastním bytě a sleduje svojí ženu jak vaří. Stále ji miluje…