My dva

Sedím v kruhu přátel. Vyprávíme si historky a stále se smějem. Náhle mám nutkání se podívat ke dveřím. Pootočím hlavu a spatřím tebe. Vzrušením nemůžu dýchat. Jseš překrásná. Vyzařuje z tebe nějaká záře, která mě přitahuje jako magnet. Vstanu a nabídnu ti místo u stolu. Ty jako zázrakem neodmítneš. Tají se mi dech. Mám tě na pár desítek centimetrů od sebe. S úsměvem mě pozoruješ jako by nic a dál posloucháš žvásty mých kamarádů. Pak to přijde. Všichni odejdou. Zůstane sami. Jen my dva. Pousměješ se. Chci chytit tvou ruku. Než se naději, držím ji ve svých dlaních. Ty jen mlčíš. Jindy bych byl napokraji zoufalství, ale dnes mi ani nevadí, že mlčíš. Tvůj pohled říká vše. Pohrávám si tvou dlaní a ty se jen usmíváš. Musím vypadat jako dítě, které dostalo svou první hračku. Zvu tě ke mně domu a ty svolíš. Divil bych se, kdybych se v tu chvíli nevznášel pár centrimetrů nad zemí. Pomůžu ti z auta. Vedu tě za ruku až k mým dveřím. Zamknu a pokračujeme dál do obývacího pokoje. Naliji nám víno. Vezmeš si skleničku a pohlédneš na mě. V očích ti hrají plamínky. Odložím sklenku. Přitáhnu si tě k sobě. Neprotestuješ. Toužebně tě políbím. Jaká radost, když mé polibky opětuješ. Vstáváš. Zprvu jsem nechápal, ale poté mě vedeš do ložnice. Vrhnu se na tebe, ale ty mi utečeš. Napětí ve mně roste. Udržel jsem se. Na chvíli jsem si odskočil. Když se vrátím, ležíš na posteli. Tvé nádherné tělo je zalito měsíčním světlem, jež proniká oknem do pokoje. Spíš. Napůl štasten, napůl zklamán ulehám k tobě.
Ráno se probudím a ty nikde. Myslel jsem si, že jsi jen pouhým snem. Nebylo jediného důkazu, že bys skutečně existovala. Zalil mě pocit smutku. Hledal jsem tě. Každý večer jsem chodil do toho samého baru, kde jsem tě poprvé a též naposledy spatřil. Uběhly dlouhé týdny, měsíce, roky. Seděl jsem u stolku a popíjel. Najednou jsi se objevila ve dveřích. Koukal jsem na tebe jako na zjevení. Tak přec jsi živá. Mé tělo zaplavuje vlna štěstí. Přijdu k tobě. V tvých očích krátce zahoří. Nakloním jsem se k tobě, že tě políbím. Trhneš sebou a nastavíš mi tvář. S vděkem jsem přijmám i tu. Stojíš naproti. Krásná, vznešená, stejná. "Mamíí," rozlíhá se lokálem hlas malého děvčátka. Natáhneš ruku k dítěti a omluvně se na mě podíváš. Koukám na dívenku jako na anděla. Zpoza tebe se vynoří muž, který vzal tvou dceru do náručí. Rázem pochopím. Zavěsíš se do něj a odejdeš. Znovu jsi mi odešla. V tento okamžik to je tisíckrát horší. Nezmizela jsi mi tajně, nýbrž tvůj "útěk" vidím. Neutekla jsi mi daleko, spíše naopak, jsi mi blízko, tak blízko a já nemůžu. Chci vykřiknout, chci ti říct, jak moc tě..., ale to už je všechno minulostí. Naposledy se na tebe otočil a byl bych přísahal, že se ti v koutku oka zaleskla slza. Otočím se a projdu dveřmi. Opustil jsem svět, ve kterém pro mě nebylo místo, ve kterém jsme již nebyli my dva...