Helen a Honza

Přišel ke mně a jemně mi stíral slzy z tváře. „To bude v pohodě, nestojí ti za to, abys kvůli němu brečela a byla smutná,“ konejšil mě Honza a hladil mě po vlasech. Potom vzal mou hlavu do svých dlaní, usmál se na mě krásným úsměvem a políbil mě. Najednou jsem pochopila, že ho miluji. Potom jsme jen tak leželi na posteli, koukali na film a on mě hladil po vlasech, po tváři, po těle… Z klidné chvilky nás vyrušila tátova přítelkyně. S mámou se táta rozvedl už před dvěma roky a od té doby bydlíme sto kilometrů mimo domov, u tátovy nové přítelkyně. Jmenuje se Aneta. Když vešla do pokoje, automaticky jsem se od Honzíka odtrhla. Aneta se jen usmála, upozornila mě, že je čas na oběd a odešla. Byla v osmém měsíci. Byla jsem nedočkavá, kdy se to malé narodí. „Tak ahoj čeníšku,“ rozloučil se Honza, vlepil mi jednu pusu, popadl batoh a šel domů, bydlel o patro níž.
„Jé, čauky, máš zpoždění,“ vítala jsem Jendu, když zazvonil u dveří. Táta s Anetou odjeli na víkend pryč, tak jsem k nám pozvala mého miláčka. Přinesl mi kytičku pomněnek. Položila jsem je na stůl, kde jsem měla připravený obídek. Romantika. Večer jsme spolu leželi v posteli, nejdřív mě hladil, mazlili jsme se a pak došlo k tomu mému „poprvé“…

Ráno jsem se probrala a Honza nikde. Nenechal žádný vzkaz, nic. Myslela jsem, že už šel domů. Tak jsem seběhla o patro níž, zazvonila u Bartusíků. Otevřela jeho rozespalá máma, ale nic o něm nevěděla. Mobil mi nebral. Seděla jsem na schodech před našim bytem a brečela. Pak jsem se sebrala a chtěla ho jít hledat po městě. Ani jsem se nerozhlídla přes cestu, slyšela jsem jen skřípění brzd, ucítila palčivou bolest a pak už nic. Jen tma. Probudila jsem se až v nemocnici. Za ruku mě držel táta. Vypadal dost smutně. „Tati…“ řekla jsem potichu, strašně mě bolela hlava. Stiskl mi pevně ruku. Bylo vidět, že je rád, že jsem v pořádku. Měla jsem pár odřenin a slabý otřes mozku. Po týdnu mě převezli na interní oddělení.
Na pokoji jsem byla s jednou dívkou, která byla o rok mladší než já. Povídaly jsme si až do noci. A potom padla otázka: „Máš kluka?“ Najednou mě popadl smutek. Pověděla jsem jí všechno. Vlastně jsem vůbec ani nevěděla, kde Jenda je, ani jestli spolu ještě chodíme…

Na druhý den se Honza ukázal v nemocnici. „Zlatíčko, musím se ti omluvit, musel jsem od tebe rychle odjet, volali mi z práce…“ vysvětloval. „Jo, to je v pohodě, jen jsi mohl zanechat vzkaz. Zítra už mě pustí, přijedeš pro mě?“ byla jsem tak šťastná, že je zase u mě a je vše ok. „Jasně mazlíku!“ sliboval. Potom se omluvně zvedl, že musí zase do práce.
„Čeníšku, moc se omlouvám, ale pokazil se nám stroj v práci, musel jsem ho opravit, tak jsem se pro tebe nemohl stavit.“ Vymlouval se Honza, když večer přišel k nám domů. Otočila jsem se. Oči jsem měla krvavé od pláče. Sotva jsem popadala dech. „Ty máš ještě sílu mi lhát??? Byla jsem se dnes u tebe v práci přimluvit, aby ti dali trošku oddych, že se musíš starat o mě. Říkali, že už jsi o to prosil před měsícem a pracuješ na poloviční úvazek! Moc dobře jsem tě viděla s tou holkou, co chodí k nám na školu. Je na vozíčku. Kdyby nebyla postižená, tak jí rozmlátím držku a tobě taky…!!!“ Neudržela jsem se a vmetla jsem Honzovi vše do obličeje. „Ale to není tak jak si myslíš…“ zůstal stát Honza. Zabouchla jsem mu dveře před nosem. Vletěla jsem do pokoje, zamkla se a brečela a brečela…
„Dceruško mojeeeee…“ volala na mě Aneta. „Copak?“ tázala jsem se sklesle. „Přišel za tebou Martin, máš s ním jít ven, čeká dole.“ Vysvětlovala Aneta. Nikam se mi nechtělo. Kvůli Martinovi jsem si zažila před měsícem své. Zamilovala jsem se do něho bezhlavě. Ale on mě nemiloval. Chvilku si se mnou pohrával, ale pak zjistil, že mě má rád jenom jako kamarádku. Nakonec jsem tedy šla. Jako kamarádka. Už jsem k němu nic necítila. Šli jsme parkem a já brečela. Hystericky docela. Nevěděla jsem, co dělat. Vylila jsem mu celé svoje srdíčko. Uchopil mě do náruče. Trochu jsem se uklidnila. Šli jsme dál a najednou šel proti mně Honza s tou holkou na vozíčku. „Ahoj,“ pozdravila jsem ho tiše. Rychle jsem sklopila hlavu k zemi, protože mi zase tekly slzy po tvářích. Ani Honza nevypadal nejlíp. Asi ho to taky dost trápilo. Ale proč? Vždyť má jinou!
„Hele, vím, že teď máš asi depku, ale nechala sis vysvětlit od Honzy, jak to všechno je?“ rýpnul do bolestivého místa Martin. „A co na tom mám chtít vysvětlovat? Vždyť je to jasné! Já se s ním vyspím, ale on přitom myslí na jinou!“ dala jsem se do zoufalého pláče a sedla si pod strom, potřebovala jsem nějakou oporu. „Ono to bylo jinak Agi… Kdyby sis to nechala vysvětlit, tak by ti nebylo takhle, jak ti je…“ koukal na mě Martin. Najednou jsem se cítila strašně nejistě. „Jaká je tedy pravda?“ zeptala jsem se. „Honza tu holku zná mnohem déle než tebe. Bál se ti o ní říct, nevěděl, jaký máš názor k postiženým. Je to jeho kamarádka, vždycky jí pomáhal a proto tak často mizel. Krom toho, že nemůže chodit, trpí ještě nějakou chorobou a potřebuje dost pomáhat…“ odmlčel se Martin. Cítila jsem pocit viny. „Proč mi o tom nikdy neřekl? Bože můj… A já se chovám takhle. Jenomže jsem to nevěděla. To ke mně nemá žádnou důvěru?“ litovala jsem sebe i jeho… „Zajdi za ním večer, vyříkejte si to… Jenom ho nenechej trápit, hodně tě miluje a věř mi, že pro něho musíš znamenat hodně, když se s tebou i vyspal…“ poradil mi Martin. „Ok.“

„Dobrý večer, můžu mluvit s Honzou?“ ptala jsem se pana Bartusíka. „Jo holka, on není doma, nejspíš bude u Helenky v nemocnici, měla nějaký záchvat, bude na JIPce, pokud tam chceš zajít.“ „Jo, děkuju moc.“ Poděkovala jsem. Taťka mě potom odvezl do nemocnice. JIPku jsem našla snadno. Stála jsem před pokojem. V ruce jsem držela plyšového medvídka, kterého mi dal Honza, prý mu vždycky nosil štěstí. Zaklepala jsem na dveře. Sevřel se mi dech, když jsem tam Helenu viděla napojenou na kapačky. Povídala si s Martinem. „Ahoj, promiň, neruším?“ vešla jsem tiše. „Ne, nerušíš,“ usmála se Helča. Honza jen udiveně koukal. „Přinesla jsem ti medvídka Helen, dal mi ho Honza, ale prý je pro štěstí a to ty určitě teď potřebuješ víc.“ Podala jsem jí ho. „To znamená, že likviduješ moje věci? Už na mě chceš zapomenout na dobro?“ rozbrečel se Honza. „Jsme jen přátelé, nic spolu nemáme…“ vysvětlovala zoufale Helena. „Helí, já vím, já jsem se nepřišla zbavit medvídka, tak jsem to nemyslela. Mluvila jsem s Martinem, řekl mi všechno tak, jak to je. Chtěla jsem se omluvit. Honzíku, je jen na tobě, co uděláš.“ Pověděla jsem jim, hlas se mi děsně třepal a ani já jsem se slzám neubránila. „Agi, teď fakt nevím, co říct. Asi: Pojedeš se mnou domů? Helči už je líp a potřebuje se vyspat.“ „Jo jasně.“ Souhlasila jsem. Vycítila jsem, že si potřebuje promluvit v klidu. Rozloučili jsme se s Helčou. V autě mě Honza objal, stále dokola opakoval, jak mě miluje. Byla jsem moc šťastná, líbali jsme se na parkovišti snad dvě hodiny, bylo to tak krásné…