Otisk bosé nohy v písku

Přešla kolem mne. Vlastně neprošla, pouze jakoby tu proletěl závan jemného vánku. Než jsem se stačil ohlédnout, byla pryč. Zachytil jsem pouze její rozevláté vlasy, které za ní vlály jako sluneční záře. Byl jsem tou září zcela oslepen. Cítil jsem její vůni, která tolik připomínala vůni rozkvetlé louky. Znovu mne ovládl ten pocit jako tenkrát...
Teď je to už jen sen. Krásný sen, ze kterého se nechci probudit. Sen a vzpomínky. Vzpomínky, které přetrvávají až do konce. Do konce, který přijde již brzy.
Cítím to, ale nemám strach. Nebojím se, protože vím, že ona zůstane v mé mysli až do konce a zůstane se mnou i v tom dalším, co potom přijde.
Ať je to cokoliv. Možná peklo, možná ráj. Možná něco úplně jiného. Ano zůstane se mnou napořád, ale pouze v mé mysli jako krásný přelud. Stále na ni čekám. Ne na tu vílu z krásného snu, ale na tu z masa a kostí.
Něco jsem spatřil v písku. Byl to otisk její bosé nohy. To poslední co mi po ní zůstalo. Sehnul jsem se a prosíval zrnka písku mezi prsty. Na dlani se mi zachytilo poslední zrnko písku. Bylo velmi malé. Tak malé jak málo času mi zbývá.
A ona se nevrací.
Prosím řekněte jí, ať si pospíší!!