...a bylo dobře

Až dozní výstřely z karabin v ulicích nad námi,
až nás smrt rozdělí modrými vodami,....
pak bude po písni, po válce,
po lásce, bude po světě. (Robert Křesťan)

Ženská postava v tmavém plášti kráčela k šedé žulové hrobce. Chvíli zápolila s rezavým zámkem, ale nakonec se jí podařilo odemknout. Přivřela za sebou dveře a zapálila lampu. Kapuce jí sklouzla z hlavy a odhalila hřívu místy prošedivělých vlasů rudých vlasů. Došla až úplně dozadu, k poslednímu hrobu. Štíhlé prsty se rychle daly do čištění mramorové busty pohledného muže. Útržky vzpomínek přilétaly bez ptaní...
Neměla tehdy chodit za otcem do toho tábora. Kdyby se tehdy její oči nesetkaly s pohledem mladého důstojníka, nic z toho by se nestalo... možná.
Pak chodila za otcem častěji a raději než předtím s nadějí, že ho tam znovu uvidí. A tehdy neměla splnit maminčinu prosbu, aby otci přinesla jablka. Kdyby je tehdy nerozsypala, její ruce by se nesetkaly s rukama mladého důstojníka, nic z toho by se nestalo... možná.
Pokud by ho tehdy otec nepozval k nim domů, kdyby oba tak rádi nečetli. Kdyby se tehdy její rty nesetkaly se rty mladého důstojníka, nic z toho by se nestalo... možná.
Chtěli se vzít, ale její otec byl proti. Proto s tím mladým důstojníkem tehdy utekla, potají se za něj provdala a rok jezdila s jeho plukem, kam se jen hnul. A pak... válka už byla téměř rozhodnutá a oni měli prodělat jednu z posledních šarvátek. Až se vrátí, chtěla mu říct, že s ním čeká dítě. Jenže on nepřišel, přinesli ho. Zkrvaveného, umírajícího. Když ji uviděl, usmál se.
„Neplač. Bude zase dobře. Až vyjde sluníčko... Bude dobře... Neplač,“ zachrčel z posledních sil. Pak omdlel. O hodinu později umřel.
Té noci málem šla za ním. Ztratila jeho dítě. Zlomenou, zoufalou ji odvezli k jejím rodičům. Jediné, co dokázala, bylo objednat tu bustu.
Začal se o ni zajímat jeden vlivný pán a otec využil příležitosti. Provdal ji za něj a ona neměla sílu se bránit.
Trvalo jí rok, než se z toho zoufalství vymanila. Pak si koupila letohrádek poblíž jeho hrobky a pravidelně tam jezdila. Nebylo nic těžkého občas v noci vyklouznout, opustit spícího manžela a děti a zaplakat si na jeho hrobě.
Dvacet let... dnes je to dvacet let, co zemřel. Už dávno není mladá, už není ani moc krásná, ale to hlavní, co ztratila, radost ze života, ztratila před dvaceti lety.
Dnes se jí po něm stýskalo daleko víc, než kdy jindy. Poprvé ji napadlo, že by si mohla vzít život, setkat se s ním. Ta touha v ní stále sílila, až vytáhla nůž, který si s sebou na své noční výpravy brala kvůli bezpečnosti.
Bude zase dobře. Až vyjde sluníčko... Bude dobře... Až vyjde sluníčko...
Chtěl by tohle? Ne, určitě ne. Řekl by jí, že je zbabělá, že je sobecká. Má přece děti...
Ale ne tvoje děti!
Co na tom záleží?
Nůž vyklouzl z roztřesené ruky a ona se schoulila a rozplakala. Přála si umřít, ale věděla, že nemá právo vztáhnout na sebe ruku.
Téměř ho slyšela a znovu prožívala bolest a hrůzu té chvíle
„Neplač. Bude zase dobře. Až vyjde sluníčko... Bude dobře... Až vyjde sluníčko... Neplač...“
Vstala a otřela si slzy. Ani si nepamatovala, jak se dostala domů. Jen věděla, že když se probudila, laskal ji na tváří on. Skrz paprsky, které do pokoje dopadaly otevřeným oknem.
Vyšlo sluníčko.
A bylo dobře.