Archanděl

Je tichá noc, jen déšť jemně bubnuje na parapety domů a snaží se lidem oznámit, že noc je smutná. Všechny domy v ulici spaly v tichém závoji tmy a mlhy, jen z jednoho okna se libulo tlumené světlo. Byl to pokoj mladé dívky, která nemohla usnout. Seděla na parapetu a sledovala nebe. Plakala! Plakala tak usedavě a smutně, že by nad ní i led roztál. A v tu samou chvíli, kdy jí z očí padaly slzy smutku, se nad ní slitoval anděl. Sestoupil z nebe a přiletěl za ní. Byl krásný, rozséval kolem sebe bílou zář, která oslepila kohokoliv na míle daleko. Sedl si na parapet, otevřel okno a zeptal se dívky, proč pláče. Utichla, podívala se na něj a plná úžasu odpověděla: ,,Jsem zamilovaná!" ,,Ale vždyť láska je krásná," odvětil anděl. Dívka se zachvěla: ,,Ano, ale jen pokud je opětovaná, když ne, tak bolí. Bodá jako tisíc nožů, Pálí jako oheň, žalem puká srdce. Pro toho druhého chceš i zemřít, jen aby ses přestal trápit. Jen, aby on byl šťastný. Láska je nádherný cit, ale krutý." Anděl se zamyslel, poděkoval jí a odletěl.
Další noc, když dívka znovu plakala u okna, k ní přiletěl anděl znovu. To se opakovalo každou noc. Pokaždé si sedl na parapet a povídal si s ní. Časem se z nich stali nejlepší přátelé. Dívka se mu svěřovala a anděl jí naslouchal. Občas se mu v očích zatřpytily slzy, když mu vyprávěla o své smutné lásce. Začali se mít vzájemně moc rádi a byli šťastní, že mají jeden druhého. Dívka se postupně vzpamatovala ze své nešťatné lásky a myslela si, že má od tohoto citu, alespoň na chvíli pokoj.
Její přítel, byl rád, že začíná být šťastná, ale stalo se něco, co nečekal ani jeden z nich. Zamilovali se do sebe. Milovali se tak silně, jak jen může člověk a anděl milovat. Konečně byli oba šťastní. Konečně oba poznai opětovanou lásku.
Dívka by si nikdy nemyslela, že se zamiluje do svého nejlepšího přítele, ale láska je nevyzpytatelná. Vždyť láska se objeví tehdy, když to nejmíň čekáš!