Ploužáček...

„Joooo, super, jsi king Pavleeeee!“ křičela jsem z plných plic na kluka, kterého jsem tajně milovala. Čirou náhodou onemocněl tělocvikář od chlapecké části naší debilní třídy a my jsme měli spojený tělocvik s kluky. Hrál se baseball. Díky chřipce jsem si vychutnávala pohled na svalnatého borce s chlupatýma nohama pěkně z lavičky. Bylo mi jedno, jak kdo pálí míčky, jestli vyhrají, zajímal mě jenom Pavel. V tu chvíli zrovna dal nádhernou ránu a míček letěl skrz tělocvičnu, prosvištěl kolem metařů, nikomu se nepodařilo jej chytit. Nakonec se odrazil od žebřin, letěl zpátky přes půl tělocvičny, kde ho konečně zachytil nahazovač a práskl jím naštvaně o metu. Bylo však příliš pozdě. Pavel dávno oběhl celé kolečko a získal tak pro své družstvo cenný bod. Učitelka zapískala konec hry. Pavlovo družstvo vyhrálo! 18:19! Nebýt jeho, bylo by to nejspíš vyrovnané, možná by to i prohráli. Měla jsem radost, i když sama jsem se na výhře nepodílela.

„Kluci, přestaňte!“ slyšela jsem na chodbě učitelku. Po kom asi křičela? Čekala jsem v šatně na Pavla, až vyjde ze sprch, chtěla jsem u něho zabodovat a pogratulovat k výhře. Třeba konečně pochopí, že ho miluji. „No tak, mám snad letět pro školníka… Ježišikriste, nech ho, vždyť ho zabiješ!“ vřeštěla učitelka. Rychle jsem naletěla do chodby. Pavel se tam rval se svým spoluhráčem – Zbyškem. „Co mám dělat?“ obrátila na mě svůj pohled, byl v něm prosík a zoufalost. „No… Já…“ nevěděla jsem co dělat. Zbyšek do Pavla mlátil, ten měl celou tvář zkrvavenou, snažil se Zbyška ze sebe zkopat. Nenapadlo mě nic lepšího než na Zbýšovi skočit na záda. Bohužel si myslel, že jsem nějaký kluk, vzedmul se a chtěl mě shodit. Po pár vteřinách se mu to podařilo, skončila jsem krutě na zemi, hlavou jsem se uhodila o radiátor. Pavel se zatím odplazil z dosahu zuřivého Zbyška. Učitelka k němu přiskočila, zachytila ho za triko a roztřepaným hlasem na něho křikla, ať jde rovnou do ředitelny. Z rozeštvaného býka se najednou stal beránek. Jo jo, Zbýša si to pěkně spíská.

„Jíťo?“ volala na mě dalšího rána spolužačka. „Hm?“ odpověděla jsem lhostejně. Nikde jsem neviděla Páju, snad se mu nic nestalo. „Máš jít hned do ředitelny!“ usmála se. „Do prdele, to bude kvůli tomu včerejšku,“ střelila jsem zoufalý pohled a klusala jsem si to do ředitelny. No spíš plazila jsem se do ředitelny. Srdce jsem měla až v krku. Zaklepala jsem a vešla. U stolu seděla výchovná poradkyně, Zbýša, Pavel, ředitelka a zástupkyně. „Dobrý den… Omlouvám se, že jdu pozdě, dozvěděla jsem se to až teď, že mám jít… hmmm, no tady…“ omlouvala jsem se. „To je v pořádku. Co nám řekneš ke včerejšku?“ ohradila se na mě zástupkyně. Začala jsem jí to popisovat. Výchovná poradkyně si něco zapisovala do notýsku. Pak jsem se odmlčela. Skončila jsem. Kluci seděli se skloněnými hlavami. „Můžu se tě na něco zeptat?“ promluvila náhle ředitelka. „Ano,“ odpověděla jsem. „Jak bys tohle řešila? Jak tu situaci vidíš? Paní učitelka Nováčková říkala, že v občance ráda řešíš problémy a že máš inteligentní přemýšlení. Třeba nám můžeš pomoct.“ S klidem mi řekla ředitelka a koukala na mě a čekala, co řeknu. „No, ale to není to samé, tam jsou to jenom příběhy smyšlené, tohle je realita. Já bych měla sice pár návrhů, ale nechci ani jednomu z nich ublížit.“ Vysvětlovala jsem už se slzami v očích. „Klid,“ uchopila mou ruku poradkyně. „Teď oběma hrozí vyloučení ze školy. Neukončí devítku, nebudou moct na střední. Zkus něco navrhnout. Něco šetrnějšího. Ono nic horšího snad být nemůže.“ Poslední větu vyřkla s důrazem a dívala se při tom na kluky. „Tohle je těžké břemeno, snad jen jim napařit důtky, oddělit je od sebe, každého do jiné třídy, já vážně nevím…!“ sesula jsem se na židli a začala jsem brečet. Nikdy jsem se k tomuhle nechtěla ponížit, ale přišlo to prostě samo. „Můžete jít,“ ukončila to učitelka. Vyběhla jsem z ředitelny rovnou na záchod a zůstala tam do konce hodiny.

Slunko se zase někam schovalo. Poslední den školy a je takhle hnusně. Naštěstí závěrečný večírek jen pro naši třídu se koná v tělocvičně. Zase se přistihnu, že pozoruji Páju. Rána po bitce se mu zahojila. "Ale co ta moje na srdíčku?…" zamyslela jsem se...

"Tak a máme tu poslední písničku dnešního závěrečného večera, tak utřeme slzy rozloučení a chlapi, popadněte nějakou holku, kterou tu máte nejvíc rádi, nebo alespoň hodně rádi!" křičela do mikrofonu Martina. Najednou začal chaos, kluci se mačkali, aby doletěli k našim třídním kráskám. Já jsem seděla a ani nedoufala, že pro mě někdo přijde. Od té doby, co byl Zbyšek v druhé třídě, poštvala jsem proti sobě spolužáky. Zbýša byl prostě hlava "rodiny". Já jim tu hlavu usekla. "Jituš, smím prosit?" uklonil se Pavel, vzal mě za ruku a šli jsme tancovat. Můj první ploužák s klukem, s klukem, kterého miluji... a který MILUJE MĚ!