Moje cirkusová láska

Já jsem Monika. Moji rodiče jsou cirkusáci, takže je jasné, že i já jsem k tomu byla vedená odmala. Vystupuji s koňmi (ty mám nejradši), s obručemi a občas si žertuji jako klaun. Kromě toho mám i jiné koníčky, jako tanec, malování a zpívání. Na to už mi nezbyvá moc času, protože v mých šestnácti letech jsem zaneprazdněna vystupováním...
To jsme zase vystupovali u nás v Praze, když po vystoupení jsem se šla převlíct na další číslo, které jsem zkazila. To byl pokřik. Táta křičel. Marně jsem se mu snažila vystvětlit, že jsem se špatně soustředila. Neměla jsem chuť se s někým bavit, tak jsem vzala Valeta a jela se projet, abych přišla na jiné myšlenky. Začala jsem brečet. Ani jsem si nevšimla, že za mnou docválal Marťas. Můj nejlepší kamarád, náš klaun a artista v jednom. Přijel mě utěšit, rozesmát, což se mu mimochodem daří. Jako vždy. Pozdě večer se objevíme spolu v cirkuse. Táta mezitím vychladl a omluvil se mi, že na mě křičel. Jdu nakrmit koně, vyhřebelcovat je, dát ostatním zvířatům nažrat. Martin mi pomáhal, i když to neměl v popisu práce. Dnes jsem to měla na starost já. Když máme hotovo, ozvou se naše mámy, abychom se šli konečně najíst. Před loučením se domluvíme na naše tajné místo. ,,Martínku, tak v devět pod kaštanem," špitnu mu do ucha. Máme zase vyvádí, kde jsem celý odpoledne, a to že zkazím číslo nevadí, ale nemusím kvůli tomu se vypařit na celej den. Rychle si převleču ušpiněné kalhoty, když vtom slyším mámin hlas: ,,Kam jdeš?" ,,Ven s Martinem," odpovím pohotově. Než stačí něco říct, tak vystřelím jak střela ven. Křikne za mnou, ať to s ním nepřeháním. Do jedenácti doma, upozorní mě. Martin zatím nedorazil. Vtom se zezadu někdo připlíží a k nosu mi podá kytku. ,,Omlouvám se za zdržení," dodá a posadí se. ,,Kdes ji vzal? Ta je krásná." Řekne, ať se radši ani neptám. ,,Fajst mě hnal, když mě tu zas viděl po dlouhé době," doplní vyprávění. Sedíme pod kaštanem, pod sebou máme Prahu jako na dlani, alespoň část města. Oba hledíme na zapadající slunce a je nám krásně. Potichoučku se vracíme k nám do cirkusu, ale když zjistíme, že nikdo z rodičů tu není, tak si povídáme ještě venku na trávě. Slyšíme, jak se vracejí. Rozloučíme se s popřáním dobré noci. Nemůžu usnout. Musím myslet na Martina. Vždycky jsme spolu každej den, ale tenhle mi přišel něčím zvláštní, něčím krásný, ale nevím proč. Ráno jsem nuceně vyslána koupit rohllíky a salám. Ráda bych spala, protože jsem toho za noc moc nenaspala. Když se vrátím, tak někdo krmí zvířata a ostatní cvičí. Jdu pozdravit Valeta, Kroketa, Jůlinku, Betty a Montyho. Hrábnu do kapsy pro cukr. Zaslouží si ho, včera byli skvělí, ale to oni jou pořád. Dopoledne proběhne celkem v poklidu. Snažím se rozcvičit, abych to odpoledne zase nezkazila.. Dneska se strejdou Bobem a s Martinem vystupuju jako klaun, tak se musím zeptat, jak to dneska bude...
Po vystoupení se jdu rychle namalovat na klauna. Martin mi vtiskne malý, přeložený papírek. Už ho nestačím přečíst, prtože musím do manéže. Potom, co pobavíme obecenstvo, si ho můžu před dalším číslem přečíst. Svírá se v mé klaunské kapse a já mám velkou chuť si ho přečíst. Strašně mě zajímá, co mi napsal. Tak tedy otevřu a čtu: MONY, PO PŘEDSTAVENÍ TĚ ZVU NA ZMRZKU, STAVÍM SE V 5. MARTIN
Mám stašnou radost. Dělají se mi z toho motýlky v břiše. Včera jsem pochopila, že na něj pořád myslím a chci, aby byl víc než kamarád a jeho doteky byly více než letmé. Já nechci zkazit přátelství mezi náma. Vyhřebelcuji koně, nakrmím je. Objeví se Martin. Venku na cestě pozdravíme tetu Hanku, která si hraje s Betynou (pes). ,,Teto, jdeme s Martinem ven, kdyby se naši ptali," oznámím ji. Úsměv na rtech nám nechybí a nehodláme, bavíme se, smějeme a náš rozhovor nemíníme ztišit, ani když jdeme okolo Fajstova domu. Potkáme ho na rohu cukrárny, do které právě máme namířeno. Schválně nahlas pozdravíme a mluvím spisovnou češtinou. Fajst nasadí svůj podivínský výraz a už zase nadává. Jak jsme to nehorázná mládež si ze starých lidí dělat blázny, prý si bude stěžovat za ty kradený kytky a to rozbitý okno, který jsme rozbili tenkrát s Lukášem a Katkou. No jen ať si s mimi popovídá. Táta ho vyžene hned, jak se objeví.
Martin mi koupí 2 kopečky vanilkouvé zmrzky. Sedneme si pod sochu na lavičku. Nemám odvahu mu nic říct, mlčím, ale nespoštím z něj oči. ,,Máš na nose zmrzlinu," řekne a místo toho, aby mi ji setřel, tak se nakloní a jemně mi ji slíbne z nosu. Pak přejede k rtům a políbí mě. Stejně jemně a nervózně. Chce se odtáhnou, abych mu náhodou jednu nevrazila, ale já ho naopak přitáhnu zpátky a líbám ho dál. Cítím motýlky v břiše. Tohle je nejlepší den mého života. Když se od sebe odtáhneme, vyzná mi lásku i já jemu. Zeptá se, jestli chci s ním chodit. Místo odpovědí ho zase políbím. To je snad dostačující odpověď. Do cirkusu se vrátíme pozdě v noci. Sedíme ještě pod kaštanem a koukáme na hvězdy. Zrovna jedna padá a já si nepřeji nic jiného než být s Martínkem a on zase se mnou. Zamilovala jsem se... Martínek je moje cirkusová lásenka.