Byla jednou jedna láska...

„Ty se zlobíš?“ koukl na mě. Stála jsem k němu otočená zády a nevěděla, co říct. Chtělo se mi brečet. Dotkl se mého ramena, ale ucukla jsem. „No tak, Terezko…“ zněl jeho zoufalý tón. „Nemluv na mě,“ vyslovila jsem tiše a očima tápala po zemi, jako bych hledala něco ztraceného. Hledala jsem důvěru. Ale nebyla tam. Narovnala jsem záda a pokusila jsem vítězně odejít, sotva jsem však vyšla ze školní budovy, slzy jsem nemohla udržet. Jako noční horor se mi před očima promítl obraz, když jsem pozvala kamarádku do cukrárny…

Povídaly jsme si o všem možném a došla řeč i na kluky. „Povídej první, já si ještě rozmyslím, jestli ti mé tajemství řeknu.“ Pobídla jsem Kristýnu a tajemně jsem na ni pohlédla. O mém vztahu s Lukášem nevěděl nikdo. Byla jsem tak nějak zásadová a dokud ten vztah nebyl pevně v mých rukou, nikomu jsem o tom nechtěla povědět. Ale po předešlé noci jsem si byla jistá, že mě miluje a pevně, dokázal mi to. „No… Tak… Kde bych začala…“ Uvažovala Kristelka. „Vypadá to nadějně s jedním klukem ze třídy. Minulou sobotu jsme se potkali na diskotéce a pak jsem s ním šla několikrát ven. Bylo to krásný, udělali jsme si piknik v trávě a šeptal mi do ucha samá pěkná slovíčka. Dokonce mluvil o svatbě.“ Začala se vesele smát a já se rozesmála taky. Je to vtipné, když 15tiletý kluk mluví o svatbě a o založení rodiny. „A můžu vědět, kdo to je?“ zeptala jsem se. Krista se na chvilku zamyslela, do líček chytla červeň a potom vyhrkla: „Ehm, no, chvíle napětí – je to Lukáš!“ usmála se na mě sladkým zamilovaným pohledem. „Cože…?“ ztuhl mi úsměv na tváři. Moje nejlepší kamarádka nechápala, co se se mnou stalo. „Terí, co je?“ chytla mě za ruku. Vyškubla jsem se jí a rozplakala se jako malé dítě. „Jak jsi mi to mohla udělat? Proč? Proč zrovna mně? Já jsem se s ním dala dohromady ještě asi dva týdny před tou diskotékou a teď, po třech týdnech tak nádherného vztahu mi říkáš tohle?“ nemohla jsem se jí podívat ani do očí. To snad není možné! Já o něm snila tak dlouho, objevoval se v noci v mých snech, šíleně mě vzrušoval… Bušila jsem nervózně prsty do stolu. „Spala jsi s ním?“ vykřikla jsem možná až zbytečně nahlas, protože se otočilo pár lidí směrem k našemu stolu. Kristýna mě znovu chytla za ruku: „Terez, uklidni se, já nevěděla, že spolu chodíte, ale nespala jsem s ním!“ stiskla mi ruku. Nemohla jsem se na ni dívat, vytrhla jsem se a utíkala. Nevěděla jsem kam, hlavně daleko od všechny té špíny.

V bytě se rozdrnčel zvonek a já setřela slzy. Opláchla jsem si obličej a křikla: „Už jdu!“ Při pohledu na mě se koukal pár červených očí a rozhořelé tváře. Hlava mi třeštila. Dala jsem si přes oči ledový obklad, aby zarudnutí trochu zmizelo, spolykala prášek proti bolesti a pomalu šla otevřít. „Ahojky lásko, kde se touláš, čekal jsem tě u čajovny půl hoďky, tak mě napadlo, že jsi asi zapomněla, že máme jít spolu do kina!“ objal mě Lukáš. Prudce jsem ho odstrčila a vyhrkla na něj: „Nezapomněla, nikam se nejde, ty bídníku, jak můžeš takhle za mnou přilézt? Copak, zase chceš sex?“ Ujely mi nervy. On chvíli lapal po dechu, nevěděl co říct. „Počkej, co tím chceš říct? Jako že nám včera praskl kondom a ty jsi v jináči nebo co?“ nechápavě kulil oči. „Ale hovno v jináči, to by bylo ještě to příjemné na tomhle. Ty kryso, tak ty mi tu vyznáváš lásku, ale jinak trávíš dny s mojí nejlepší kámoškou. Jasně, tak Kristýna vypadá jako mičuda a kopeš s ní do branky, tak tomu ty říkáš: Mám fotbalový trénink? Jdi ke všem čertům, ty hajzle!“ Zabouchla jsem mu přímo před nosem. Asi deset minut zvonil na zvonek, ale nakonec to vzdal, protože vyletěla naše sousedka a seřvala ho jako malé dítě. Z okna jsem pozorovala, jak zničeně odchází. Prohrabala jsem celou skřínku v koupelně. „Kde jen můžou být?“ Uvažovala jsem nahlas. Konečně jsem objevila bílou plastovou krabičku. Na papír jsem naškrtala roztřepaným písmem SBOHEM a z krabičky vytáhla jednu žiletku, zbavila ji papírku, pevně ji uchopila do rukou a snažila se ji přiložit k zápěstí. Měla jsem strašný strach, ale neviděla jsem jiné východisko. Najednou cvakl klíč v zámku. V tom tichu přerušovaném jen mým zrychleným dechem se to cvaknutí rozlehlo až zbytečně hlasitě. Úlekem mi žiletka vypadla z ruky. „Zlatíčko, jsem doma!“ zakřičela máma přes celý byt. „Pojď, uvaříme si večeři, dneska jsem měla těžký den, tak si uděláme večer u televize, co říkáš?“ vesele ohlašovala a já si najednou uvědomila, co by si matka beze mě sama počala. Otec jí utekl s nějakou Angličankou a zůstala jsem jí jen já. „Hned jsem u tebe!“ zahodila jsem žiletky i s nápisem sbohem do koše a utíkala pomáhat mamce pomoct.

Šla jsem po ulici, několikrát jsem zakopla o dlaždičku, ale mojí bolest to nepředčilo. Slzy mi tekly jako niagarské vodopády. Ani jsem nečekala, že by mě někdo oslovil, tak jak to píšou spisovatelé v románech: „Slečno, pročpak pláčete?“ To byla fakt kravina. Došla jsem na autobusovou zastávku. Na lavičce seděla sklíčeně Kristel, sedla jsem si vedle ní. „To jsme dopadly, co?“ řekla. Podívala jsem se na ni a obě jsem se začaly smát…