Most přes propast

Chci tě. Chci být s tebou. Nemůžu. Je to jen přání, po kterém toužím, aby se splnilo, ale které nemá naději. Vím to. Dopředu to vím.
Dívám se na tebe. Ta dálka mě děsí, a proto mi do očí vyhrknou slzy. Vidím tě, jak natahuješ své ruce a povzbuzuješ mě, abych přešla ten most, co nás dělí od sebe. Mám strach vstoupit na most a také z toho, co se stane, až budu na druhém břehu. U tebe. Jestli tedy dostanu šanci dostat se tam.
Stmívá se. Už dál nechceš čekat, ale já se nemůžu rozhodnout, zda podstoupit to nebezpečí. Nakonec se odhodlám na most vstoupit. Jen kvůli tobě. Mému snu.
Opatrně se dostávám ke druhé straně a čím blíž se k tobě přibližuji, tím větší získávám jistotu........
Najednou se však na nebi zableskne, po mém těle stékají těžké dešťové kapky, v dálce to hřmí, ale cítím, že bouřka se přibližuje. Řeka se bouří a most se začíná houpat. Mám problémy s rovnováhou a tebe ztrácím z očí. Ale most se houpe mnohem více, není tak pevný, jak jsem si myslela. Nechci to však vzdát. Teď ne. Zkouším se dostat k tobě, vždyť už jsem tak blízko. Ještě deset metrů. Devět. Osm...
Když se chci pokusit o další kroky, ucítím, že se přede mnou most chystá rozdělit. Musím se rychle vrátit zpátky, jinak... Na to ale radši ani nepomyslet. Mám strach, že to nestihnu zpět, ale větší, že až se otočím, ty už tam nebudeš stát...
Do bezpečí doběhnu včas. Most už tu nestojí. Propadám beznadějí, že jediný způsob, jak se k tobě dostat, už neexistuje. Jenže... Nevidím tě!!! Musím počkat, až bouřka přestane... Nemělo by smysl na tebe volat, neslyšel bys mě. Ale věř mi, že nemám strach o sebe, ale o tebe....
Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, tě konečně opět spatřím. Stále jsi na druhé straně, ale... Co se děje??? Odcházíš? Ano, skutečně jdeš pryč... Křičím. Neslyšíš mě. Nebo mě nechceš slyšet. Řeka už totiž utichá a bouřka je někde v dáli...
Kam míří tvé kroky? Ještě přece nebyla tma, abys odešel. Ale už nemá cenu to řešit. Zmizel jsi mi z dohledu a já cítím, že už se nevrátíš. Ne, já to vím. Věděla jsem to už dávno. Hned na začátku. Vzpomínáš???
Přede mnou je jen řeka a já si pokládám otázku, jestli mám skočit. Nevím...
Vážně netuším, co nyní bude dál. Má budoucnost je v mlze. A tebe už se nezeptám, co mám udělat. Nikdy.
Ne, bez loučení se NEODCHÁZÍ. I když už mezi námi nebyl ten most, který nás mohl spojit. Teď je totiž mezi námi něco jiného. Propast.