Střepy bolesti

Nedá se zapomenout na ten obraz. Spoře osvětlený pokoj a v něm byla dívka. Seděla tam sama - ve svatebních šatech - před velkým zrcadlem a z očí jí stékaly krůpěje slz.. Za okny tma a sníh. Byl prosinec, jí bylo "sladkých" patnáct let a skončil její večer. Ten, který se prožívá jen jednou - závěrečný věneček v tanečních. A ona vzpomínala.. Na hudbu, na tváře, na zážitky,.. na něho... na minulost. Ten večer tam stála ve svatebních šatech s dívkou, kterou nazývala svou
kamarádkou. Náhle kolem nich procházela Ona a obě se za ní otočily. "Moc jí to sluší," musela ta dívka poznamenat. "Jo, je pěkná. Chodí s ním," řekla její kamarádka. Rána. Přišla obrovská rána do srdce a ona věděla, že musí rychle odpovědět. "Jasně. Já vím." Ale samozřejmě, že to nevěděla! Jen se toho bála, tušila to, ale zároveň si pořád dávala naděje. Ta věta se jí rozezvučela v hlavě, do očí jí vyhrkly slzy a odešla stranou. Nikomu nesmělo dojít, jak moc se cítila zlomeně, směšně a zraněně....
Na tento den se totiž dlouho těšila a tisíckrát si v mysli představila, jak bude s ním. Bylo to domluvené, naplánované. Bylo to a nebylo... A tak se cítila zranitelná. Měla pocit, jako kdyby všichni kolem ní viděli do nitra její duše, jako kdyby se pro ostatní staly její myšlenky obnažené. Vždycky si myslela, že chce všechno vědět. Že je jí krutá pravda milejší, než se
ocitnout v nevědomosti. Opravdu vždy vyžadovala pravdu, i když jí přinášela bolest. Ale teď.. Je ráda, když nic neví, když je oddělená od dalších trpkých slz a trápení. Raději by se stala neviditelnou, zapomenutou, než obeznámenou s hořkými zprávami. Ale co to znamená? Asi to, že není tak silná, jak by chtěla být. A tak se rozhodla hrát hru na ledovou královnu.. Ale teď, když byla sama, se na sebe stále dívala. Ten večer byla krásná a i přes všechny potíže, problémy se pořád usmívala.. A co z toho zbylo.. V zrcadle se objevovala dívka, které slzy rozmazaly namalovaný obličej. Měla všude černé čmouhy od řasenky, ale klidně si je rozmazávala dál, protože teď už nic nemělo význam. Všechno ztratilo smysl, na ničem nezáleželo.. Jen ty šaty.. byly stále nádherné, ale to bylo pro ni zatraceně málo.. A seděla tam
proto, že nechtěla konec, chtěla ho ze všech sil ještě trochu oddálit, ale přitom ve skrytu duše už věděla, že konec přišel dávno. Ale právě to jí způsobovalo tu největší bolest, protože ona nemohla.. Nechtěla se s tím smířit, vyrovnat se... A ta otázka - proč - ji tisíckrát pálila na jazyku. Ale proč marnit časem a energií hledáním odpovědi, když by ji nikdy nenalezla..
Věděla, že ho bude dál potkávat a letmo se pozdraví a časem už ani to ne. Zemřou vzpomínky, jako kdyby se nikdy nic nestalo, jako kdyby to byl jen její krásný sen. Dívka si poté začala z vlasů vytahovat sponky a vlasy jí pomalu padaly na ramena. Předtím byla moc krásně učesaná, ale teď už z té krásy zbyly jen ty šaty, a i ty musela ještě tu noc svléct.. A tuším, že to pro ni znamenalo přiznat porážku..
A pak...
Zavřela oči a doufala, že ten zvláštní pocit zmizí, ale stále trval. Sáhla si na místo, odkud pocit vycházel a v té chvilce si nepřála nic jiného, než aby se ztratil... Srdce bylo zvláště napjaté, bolelo, dráždilo... Poslouchala jeho rychlé impulsy a cítila se nepříjemně... Chtěla by si vzít náplast a zalepit své srdce a všechno by skončilo. Ale věděla, že tohle není povrchové
zranění a všechny léky, obvazy světa jsou proti ní bezmocní. Ta bolest se nedá změřit, nedá se srovnávat a možná se nedá ani správně popsat. A čím víc si přála zbavit se toho tížení na hrudi, tím víc na to myslela a nedokázala zapomenout.
Ale jednoho dne to přejde samo, jako mávnutí kouzelného proutku, aniž by si to uvědomila... A bude pak šťastná???