Večer

Ležím na sedačce v malé černé Mazdě, hlavu položenou do jeho klína. Vidím na hvězdy střešním okýnkem, dokořán otevřeným.. Před nimi přivírám oči. Dovnitř proudí teplý vzduch letní noci. "Myško, proč se mnou seš?" ptá se. Ani náznak pohybu, vnitřního chvění. Nedám najevo nic. Dál hledím do nebe. "Co si od toho slibuješ, Myško?" Zase nic. Otázky plynou a já neznám odpověď. Pomalu otočím hlavu, k němu.. Usměju se. Chabě a s nadějí, že zakryji vlastní zaskočení. "Nevím." Další mučivé ticho. Proč mě trápí? Proč dnes?? "Mám na Tebe spoustu otázek, ale vím, že mi neodpovíš." V ústech hořkne kažá věta, dříve než je vyslovím. Přesto se tentokrát zmůžu odpovědět. "Nemá tedy cenu, pokládat mi je." Otočím hlavu zpět. Zrak nedá spát černé poseté obloze. "Ano," řekne. Svezu se mu níž do klína. Zatoulaným pohledem tentokrát prohlížím jeho proužkované tričko. Chtěla bych je spočítat, všechny ty zpropadené pruhy. A nemyslet, nemyslet na nic! Místo toho povytáhnu triko výš. Políbím jej na obnažené bříško, jednou, dvakrát.. přitisknu se k jeho hrudi. Oči skryji pod víčky a za nimi slzy. To ticho, to naše obvyklé neobyčejné ticho, které prozradí jen málo. Ucítím na holých zádech důvěrně známé ruce. Pohladí, obejme pevně, aby oplatil.. nevyslovenou láskou. Tou, která žije 6 let, tou, která se tak podivně vrací a zase ztrácí.. ukrývá.. Tiskneme se k sobě. Z rádia zní samé pomalé písničky. Tak krásně protivné, jako by měly úkolem potrápit každičkou, ne zrovna šťastnou duši. A tiskneme se k sobě dlouhé minuty, bez zbytečných slov. "Musím jít spinkat, Myško," jeho hlas se nese vzduchem jako špatná melodie. Věnuji mu prázdný pohled, posadím se zpět na sedačku spolujezdce a kolena mlčky stáhnu pod bradu. Jedeme tichým sídlištěm. Jistě všichni spí.. babičky, dospělí, děti i jejich pejskové a křečci. Jen já se toulám po nocích, nehledě nalevo ani napravo. Zastaví před naším vchodem. Naším.. tedy mým a přítelovým. Skoro pláču a zírám do prázdna. Oči pálí, víčka těžknou. Jsem statečná. Neupustím ani slzičku. Nakloní se pro kradmý polibek na rozloučenou, takový, který ještě k ránu ucítím na svých rtech. Auto se vzdaluje.. Zamykám za sebou vchodové dveře. Opřu se o ně zády, jsou chladné.. Ztěžka dýchám. Upouštím první slzu, chtíc nechtíc. Za nimi další a další. Pláču jako malá holka, která právě dostala kopačky. Je mi ohromně smutno. Myslím na to, jak jsem sobecká. Ta půlhodina s ním ve mně přiživila zakázaný nesmrtelný cit. Přiživila paradox života a jeho snění. Vrací se nazpátek, vrací se každým dnem! Šátrám naslepo po klíčích, zatímco vyjdu schody. Ve dveřích útulného bytečku mě roztřese chlad. Nechala jsem otevřená okna. Spěchám je zavřít, ještě vzlykám.. Přítel je v práci, nikdo mě nečeká. Za sebou mám nádherné chvilky, další nevěru.

Život je malým momentem pro každého z nás. Někomu se zdá dlouhý, další jej vnímá krátce. Prší, pro toho prvního, stále prší. Hladím malou žabičku, sedící na kousku suchého dřeva, krásný suvenýr. Zapomněla jsem mu jej dát. Je už druhý do sbírky, zapomenutý.. Proč? Asi se vždy těším, příliš se těším na další setkání, že odcházím bez dárečku. Teď jej tady hladím a znovu pláču. Převracím tu dřevěnou věc v rukou, očka se koulí a vydávají legrační zvuky. Dřevo smáčí slzy a smáčí i mé prsty. Ty slzy, co nezůstaly uchyceny na řasách...

"Jsem s Tebou, protože je mezi námi více než kamarádský vztah, ten vztah je věčný. Víš o mně všechno. Víš daleko víc, než má bývalá. Víš tolik mnoho, přestože jsme nikdy nebyli doopravdy spolu. Víš, protože chceš vědět, protože pátráš. Mám Tě rád, Myško. Vážíš si toho, že mě máš, nejen když mě potřebuješ, vážíš si toho, že jsem."

V uších mi doznívají jeho poslední slova.

Žabičku upouštím na zem...