Ledová Královna 2

Když se vzbudím, jsou 3 hodiny odpoledne a já si vzpomenu, že jsem si chtěla zajít koupit rifle. Vystřelím ze své postele jako střela, abych to stihla.

Z chodby, kde si zavazuju boty, slyším, jak brácha se čemusi směje a říká: "To víš, že tě miluju. ty moje prdelko." Prdelko? Ušklíbnu se, tak tahle to vypadá, když je brácha zamilovanej. Nejspíš mu vytek mozek.
Vezmu baťůžek, kliče a peněženku a už si to pádím do města.
Zapadnu do krámu Vše za 39 Kč, to jsem zvědavá, jestli budou mít všechno za 39 Kč, a jdu ke konfekci kalhot. Jsem do toho tak zabraná, že si nevšimnu, že mám nohu jaksi vyvrácenou. A pak se to stalo. Nejdřív ucítím tupý náraz a málem sebou švihnu, ale vyberu to a pak něco kolem mě prosviští. V první chvíli jsem z toho tak v šoku, že stojím jako tvrdé Y. Když se trochu vzpamatuji a ti lidé taky, propuknou v příšerný řehot, za který by se nemuselo stydět ani tornádo. A já se podívám na toho, co způsobil vlnu všeobecného veselí. No to snad ne! To je ten kluk z rána. Než stačím vykoktat nějakou omluvu, tak začne.
"Ty ale umíš dostat kluka na kolena." "Já?" odpovím mu. "To tys nekoukal na cestu!" řeknu ledově. "Tak moment," řekne on. "To tys měla tu nohu vyvrácenou." "Jenže kdybys nebyl takový nemehlo, nemusels tu ze sebe dělat idiota." "Ráno si do mě vrazila ty!"
"Takže sme si kvit!" Tak na to jaksi nemám co říct a radši odkráčím a přitom se tvářím jako bůh pomsty.

Když přijdu domů, večeře je už na stole. Mamka se mě zeptá, jak bylo ve škole a já jí odpovím, že to šlo. Po véče jdu do pokoje a za chvíli za mnou přijde Petr. "Tobě něco je?" zeptá se mě. "Já jenom žes byla u večeře nezvykle zamlká." "Jindy si stěžuješ, že kluci jsou idioti, kteří místo mozku myslej rozkrokem a dneska nic." "Nic mi není," odseknu. "No jo, já jenom myslel, jestli se nám náhodou naše Ledová královna nezamilovala." Jen tak tak stačí uhnout letícímu polštáři, který po něm hodím, ale mrštně uhne. A ještě se tlemí, dobytek jeden. Ale stejně ho mám ráda i když je trochu praštěnej :-)

Když už je mi zima, zalezu si do postele. Po hodině marného převalování už toho mám dost a podám si Velkou encyklopedii her. Ta zabere vždycky, ať už jsou myšlenky kdekoliv.

Druhý den ve škole vyprávím Radce, co se mi včera stalo. "No nekecej, fakt?" Radčiny oči připomínají baterky. "Jo." "To byl osud," dorazí mě. "Blbost!" "Osud neexistujue," "čistě ryzí náhoda," ale Radku tím stejně nepřesvědčím. Vede si svou. Radši už jdeme do lavice, protože nám začíná hodina Dějiny umění.
Po škole se doma chystám na diskotéku, na kterou mě přemluvila Radka. Máme domluvený, že se pro mě v 19 hod. Staví.

Na diskošce je narváno. Radka zabere stůl u baru, ani se neposadíme, když pro Radku přijde vysokej blonďák a mě ukořistí ňákej úchyl. Zrovna když hrajou ploužák! Proč já? Pořád na mě šahá a lepí se na mě.
Když už toho mám plný zuby, vymluvím se mu, že potřebuju na záchod. Když se prodírám k našemu stolku, někomu vletím do náruče. A zase! Co já jsem komu udělala? "Asi jsme začali ze špatný straný konce," řekne. "Já jsem Lukáš." "Lenka," odpovím mu jedovatě. "Tak už se na mě nezlob," odpoví. "Zvu tě na colu jako odškodné, že jsem tě tolik naštval." Chvíli váhám, ale nakonec přijmu. Zjistím, že je mu 19, studuje ekonomku a že je to vtipný, chytrý a milý kluk (a hezkýýý:-)Zbytek večera s ním protančím .
Když přijdu domů, přemýšlím, co se se mnou děje? Cítím se tak zamilovaně? Blbost! Jsem přece Ledová královna.

Ve škole o tom všem musím přemýšlet. Byl to jen sen?
Po škole jdeme s Radkou do cukrošky. A koho tam nepotkám? Lukáše! Představím Radku s Lukášem a jelikož něco vycítí, omluví se, že si ještě něco musí zařídit. "Lenko, máš chvíli?" "Jo." A tak se jdeme projít a začne mi něco vysvětlovat. "Víš mně ses líbila hned od začátku, když si do mě vrazila a seřvala mě jak malýho Jardu." "V tom krámě jsem se cítil jako idiot, jak jsi trefně poznamenala." "A na diskotéce jsi mi předvedla, že pod ledovou maskou se skrývá hezká, milá, chytrá holka." "To už jsem byl to tebe bezhlavě zamilovaný." A pod jeho pohledem a slovy rostávám jako máslo. Usměju se do těch jeho nádherně jantarových očí a pomyslím si: začnu věřit na osud. Když to dořekne, přiblíží pusu k mé a než mě políbí, stačí ještě zamumlat: "Miluju tě! Ledová královno!" A pak mě políbí. Je to ten nejnádhernější polibek, jaký jsem kdy dostala. Když se odtrhne od mých rtů, podívá se mi do očí. A já jsem štěstím bez sebe. A než se na něho vrhnu, řeknu: "Taky tě miluju, ty můj princi!" a pak ho obejmu a líbám a líbám a líbám.
Od té doby jsem nesčetněkrát dostala ty nejkrásnější polibky a nejen to :-)
Můj princ našel klíček k mému zledovatělému srdci.