Láska bez odezvy

Díváš se na mě. Ten pohled...
Už ho znám, nejsi první a zdaleka ne poslední. Chceš být se mnou, strašně moc by sis to přál. A já se udivuji, proč? Proč si myslíš, že jsem ta pravá? Proč právě já a ne jiná? Proč jsem v tvých očích krásná?
Miluješ mě, vidíš ve mně něco víc než ostatní. Udělal bys cokoliv, abych byla v tvé přítomnosti.
Věř mi, že já vím lépe než ostatní, co prožíváš. Tvé pocity moc dobře znám. Já... Jsem zamilovaná. Ne do Tebe a asi vždy to tak zůstane.
Miluji někoho, kdo mé city neopětuje. Vím, že Ty by sis mou náklonnost zasloužil, ale já nemůžu. Nechci!
Dívám se na Tebe a mrzí mě, že já k Tobě nedokážu cítit to, co Ty ke mně.
Nebudu lhát - tvá láska mně lichotí. Je hezké, příjemné to vědomí, že se někomu líbím, že mě má někdo doopravdy a upřímně rád. Ale po čase - je mi to líto, ale omrzí to... Tahle věta by Tě jistě bolela.

Brečím, ale slzy nejsou věnované Tobě. Zraňuje Tě to. Ale já nečekám na zprávy od Tebe a stávám se k Tobě lhostejná. Zdaleka mi na Tobě nezaleží tak jako Tobě na mně.
Chápu, jsem krutá - důkaz jak upřímnost způsobuje i smutek.
Uznávám, nezasloužíš si takové chování, ale cožpak nechápeš moji zaslepenost někým jiným?
A prosím neptej se, co jsi udělal, řekl špatně. Za nic nemůžeš - je to ve mně. Má chyba, že přijdu o tak skvělého člověka. A věř mi, že po čase toho budu nejspíš hořce litovat, ale to už Ty budeš jinde - dál. A budeš šťastný, zatím co já budu dál hledat.
Ale to Ty teď nedokážeš pochopit. Podat ti ruku, dát naději - ublížilo by Ti to. Polibek? Ublížilo by to mně.
Čekám na prince a možná ho nepoznám, ani když bude stát přede mnou.

Co ještě dodat? Je to nespravedlivé. Tak smutně nespravedlivé. Je to řetězec a jakou bolest pociťuji z nezájmu milované osoby - stejnou ránou zasahuji i Tebe. Jediné emoce, které jsem k Tobě schopna, je bohužel lítost, soucit…

Ale i když už tohle celé bude minulost a vše přebolí, tento příběh se bude neustále opakovat. Nebudeš už to ty ani ON, ale opět budete. Stále budu ubližovat, ale bude mi také ubližováno.

Láska se nedá vynutit, nemůžu se přinutit se jí naučit. Znamená to ale, že jí nejsem ani hodna přijímat? Asi nikdo není vinen, či snad já? Existuje snad nějaké správné řešení, univerzální rada? Nemohu jen tak poručit: “Přestaň mě milovat, jen si to namlouváš...“ Sama nedokážu svému srdci poručit.

A je to čas. Zase čas, který nám jednou ukáže, jak tomu doopravdy bylo a je. A je víc než pravděpodobné, že už bude na všechno pozdě - zatraceně pozdě. Ale...
Zatím, Tě prosím…
Promiň…