Anděl

Jen tam tak seděla a tupě zírala do zdi. Její tělo se chvělo a z jejích očích tekly slzy. Ona sama si nebyla jistá, jestli jsou to slzy štěstí nebo smutku. Možná jsou to slzy vzteku. Vzteku, který na sebe měla. Zlobila se na sebe, protože to všechno dovolila. Nevěděla, co bude dál. Držela v ruce něco, co teď od základů změní její život...Ne jenom její život.

Křičet. Chce se mi křičet. Chci utéct, probudit se ve své posteli a zjistit, že tohle všechno byl jenom jeden veliký a špatný sen.
Adriana si udělala další 4 testy a všechny vyšly stejně. Bylo to jasné, byla opravdu těhotná. Ne během pár let, ani měsíců a dokonce ani týdnů, ale během pár dnů  se jí změnil celý život. Potkala jednoho krásného kluka, bezhlavě se zamilovala, trávila snim každou chviličku svého života a on ji jednoho krásného dne opustil. A ona tu teď sedí a drží v ruce těhotenský test, který na ní doslova křičí , že je těhotná.
Co teď? Co dál?...Jako první by to měla říct tomu, kdo je za to zodpovědný. Měla by zavolat Davidovi a říct mu to. Nedokázala si představit jeho reakci. Vlastně si nedokázala představit ani reakci svých rodičů. Už slyšela svojí matku, jak jí říká, že si zkazila celý život, že těhotné v šestnácti jsou jenom holky, co jsou uplně blbé a nezodpovědné a její otec tam bude jenom stát a souhlasit s každým slovem, které matka vypustí z pusy. A David? Jaká bude reakce Davida? Adriana si to nedokázala představit. Celá roztřesená a ubrečená vzala do ruky mobil a vyťukala Davidovo číslo. Z mobilu se ozval ten hlas, do kterého se nedávno uplně zamilovala..
,,Adriano? Co chceš?"....,,Davide, potřebuju s tebou mluvit, prosím přijď za hodinu k mostu, je to fakt důležitý"
Hned co řekla tuhle větu, položila telefon. Byla velmi zvědavá, jestli David přijde.
Přišel. Zdál se být naštvaný a podrážený. ,,Co se děje Adriano? Už jsme to ukončili, tak co ještě chceš?" Jeho hlas byl drsný a nepříjemný, takhle ho Adriana neznala. Bála se mu říct, že je těhotná. Vlastně se to bála říct komukoli. Nechtěla to nikomu řikat, dokonce ani Davidovi ne. ,,Promiň Davide já...Chci ti naposledy říct, že tě miluju a že už nikdy nikoho jinýho milovat nebudu. Chci aby si byl šťastný, jednoho dne si založil rodinu a na mě vzpomínal jen v dobrém".

David nepochopil, co mu tím Adriana chtěla říct. Řekl něco ve stylu, že ho to mrzí a odešel. Adriana přelezla zábradlí mostu, rozpřáhla ruce, zavřela oči a zhluboka se nadechla. Vzpomínala na dny, kdy byla s Davidem šťastná. V mysli se jí vybavil první polibek, první doteky, první pocity lásky. Cítila se šťastná a volná. Udělala jediný krok dopředu a padala volně k zemi. Její poslední myšlenka patřila Davidovi. Mysela na to, jak moc ho miluje a na to , jak by bylo krásné vychovat sním dítě. Pak dopadla na zem.
Cítila se tak...tak neuvěřitelně volná a svobodná. Ocitla se na místě, kde to vypadalo jako v ráji. Cítila ostrý nátlak na zádech a najednou, jako by jí ztěžklo celé tělo. Otočila hlavu a zjistila, že jí na zádech vyrostla přenádherná bílá křídla. A Adriana odletěla někam, kde byl život lehčí. Stal se z ní anděl, který bděl nad chlapcem, který ještě několik let po její smrti litoval toho, že opustil dívku jménem Adriana, kterou vlastně někde uvnitř ještě pořád miloval...