Třešňová

„Crrr,“ zvonek zvoní a Dan nikde. Hledám ho za domem, v naší chatce, na zahradě, není tu, jako by se vypařil. Pípá mi telefon: Nazdar Marecku, co sedis doma, prijd za nami na tresne, jsou tady vsichni, tak se taky ukaz. Zatím papa, Monika!
Ten zrádce, šel s děckama na třešně a ani nekváknul. To si vypije, nepustím ho do chatky, ať si spí, kde chce.
Popadnu kolo, předtím ještě rychle předám ségře jejího synka Tomáška a už si to hasím přes opačnou půlku vesnice, pokusím se vytáhnout s sebou Katku.
„Kačenó, pojeď na třešně,“ křičím na konci roztahané vísky na kámošku, která se právě opaluje. Poslední dobou mi připadá nějaká divná, se svojí sousedkou-nejkamarádkou se jen hádá a když ji s Danym zveme k táboráku, není jí dobře. Babské starosti jsou od těch našich naprosto odlišné a přitom vlastně úplně stejné. Káťa se hádá s Kamilou, raději ani nechci vědět proč, stejně bych tomu nerozuměl, no a já s Danielem mám též věčně nějaké rozbroje, ale jsme dobří kámoši, brzy nás to většinou přejde…
„Bude tam Kamila?“ Je mi to jasné, jsou zase na ostří nože.
„Měli by tam být skoro všeci. No tak se konečně sesbírej, nastartuj koště a jedem.“
„Nemůžu. Nechci.“ Když se ptám proč, odpoví, že je unavená a chce odpočívat, po krátkém zaváhání připustí, že nechce mluvit s Kamilou. Tak tohle nevyšlo.

Už asi týden chodíme takto za sousední vesnici na třešně. Vždycky se tam slezeme a trháme a pliveme po sobě pecky. Je děsná prdel. Chodí tam i lidi, které neznám, rušno je jak na Václaváku, ve větvích to nešumí větrem, ale hlasy několika našich dvorních sběračů, pod stromy čekají mlsné jazýčky všech ostatních. Jsme si tady „Na třešních“ mnohem blíž než ve škole.

Monika prosí, ať ji jdu doprovodit, má to dnes ze všech nejdál. Je hrozně ukecaná, tak meleme pantem celou cestu.
„Tak zítra ve škole,“ loučí se vesele a já obracím kolo. Mám to domů pěkný kus cesty. Přemýšlím a náhle mi dojde, že myslím na ni, její obraz mi běhá před očima, obličej je usměvavý a pusa vypouští jednu bláznivinu za druhou. Tohle se mi ještě nikdy nestalo… A já se usmívám také, dokud mě nevyruší nepříjemný zvuk klaksonu. Koukám kolem sebe, hm, jedu na kole, je už šero, někdo je tak hodný a svítí mi na cestu, kdo to může být, ohlédnu se – sakra! Dva reflektory, dva, to je auto, co jiného, a přibližuje se. Trhnu řídítky, vzápětí se válím v příkopu mezi kopřivami, jednou rukou, fuj, v močůvce.
Přebírám vysvědčení s obvázanou paží.
„Co se ti stalo?“ ptají se všichni. Odpovím, že jsem sletěl z kola na štěrk, ve skutečnosti ruka „jen“ smrdí jako sto čertů. Nikdy bych neřekl, že močůvkový puch půjde tak špatně smýt.
Učitelka se se všemi loučí, přeje nám úspěšné studium na středních školách a bla, bla.
Jdeme si sednou k pizzérce. Všichni byli pořád radostí bez sebe, že už konečně vypadnou ze základky a teď je jim to líto, většina, hlavně holek, vzlyká, že se rozpadne docela dobrý kolektiv, atd. Přisednu si k Monice a chytím ji za ruku. Vděčně se na mě podívá a obejme mě, i přes smutek, který se z ní leje slzami černými od řasenky, je mi fajn. Šeptám jí do ucha uklidňující slova a cuchám její dlouhé vlasy. Lidi okolo se dobře baví, neberu jim to, ani nezávidím.
„Musíme zas někdy zajet na třešně, budeš tam, že jo?“
„Jasně, Moni.“
„Mám tě ráda.“ Tato slova říkávala často, ale ne vždy to myslela tak úplně vážně, teď jsem cítil, možná doufal, že tahle větička nabyla významu, pro mě. Ano, bylo to něčím jiné.
Nemyslím na minulost. Ani na budoucnost, žiju přítomností, protože ta jediná se mi teď zamlouvá, prázdniny začínají. Má třešňová láska také…